ECLI:CZ:US:2018:3.US.2104.18.1
sp. zn. III. ÚS 2104/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Energie AG Teplo Rokycany, s. r. o., sídlem Pod Kostelem 117, Rokycany, zastoupené Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem, sídlem nábřeží Karla Houry 180, Sušice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2018 č. j. 25 Co 311/2017-100 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. června 2017 č. j. 5 C 186/2016-68, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti REVOS Rokycany, s. r. o., sídlem Sedláčkova 651, Rokycany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2017 č. j. 5 C 186/2016-68 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky 42 185 Kč s příslušenstvím z titulu ústně uzavřené dohody o náhradě škody (spočívající ve vadné dodávce studené vody vedlejší účastnicí řízení), k níž se vedlejší účastnice řízení měla zavázat při jednání konaném dne 14. 8. 2014. Stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 15 100,80 Kč. Podle okresního soudu nárok nebylo možno přiznat, a to s odkazem na §553 a 554 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), neboť stěžovatelka neprokázala, že by se vedlejší účastnice řízení k poskytnutí takového plnění při uvedeném jednání zavázala.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 č. j. 25 Co 311/2017-100 rozhodnutí okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 3 775 Kč. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že na daný případ je třeba aplikovat §553 a §554 obč. zák. o náležitostech právního jednání, jde-li o jeho určitost. Krajský soud uvedl, že z obsahu zápisu z jednání ze dne 14. 8. 2014 předloženého jako důkaz stěžovatelkou nebylo možno dovodit, že škoda, o niž šlo, by byla škodou, za kterou přebírá vedlejší účastnice řízení odpovědnost. Uvedený zápis obsahoval rozložení jednotlivých úkolů při zjišťování příčiny škody a její výše, avšak neobsahoval závěr o osobě, která by za tuto škodu odpovídala. Existence odpovědnosti vedlejší účastnice řízení pak nebyla doložena ani dalšími důkazy (svědeckými a účastnickými výpověďmi).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že nepostupovaly při rozhodování zákonným způsobem, když ignorovaly její tvrzení a námitky, stejně jako požadavek na spravedlivé rozhodnutí. Rozhodnutí soudů považuje za formalistické a účelové. Zdůrazňuje, že všichni dotčení (zejména účastníci jednání konaného dne 14. 8. 2014) museli vědět, že se vedlejší účastnice řízení zavázala uhradit žalovanou částku. Obsah této dohody byl podle stěžovatelky dostatečně zachycen v zápise ze dne 14. 8. 2014, přičemž je nepochybné, že šlo o dostatečně určité právní jednání. Namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka vychází ze skutečnosti, že i když nebyla výše škody na jednání vyčíslena, byla zcela přesně stanovena kritéria pro výpočet její výše. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že jednání vedlejší účastnice řízení bylo s ohledem na všechny okolnosti nepoctivým obchodním jednáním (srov. §6 obč. zák.). Závěr soudů, že stěžovatelka neprokázala uzavření dohody o náhradě škody, tak odporuje prokázanému skutkovému stavu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy), a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při použití podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Se zřetelem na výše uvedená východiska dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými ? ústavněprávně relevantními ? pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
8. Podstatou námitek stěžovatelky je její nesouhlas se skutkovým závěrem soudů o neunesení důkazního břemene ohledně prokázání existence dohody, z níž by vyplýval závazek vedlejší účastnice řízení k náhradě škody požadované stěžovatelkou. I přes poukaz stěžovatelky na konkrétní ustanovení Listiny či Úmluvy je tedy zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stěžovatelka navíc nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního mohou být posouzeny pouze otázky, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že skutková zjištění okresního i krajského soudu mají dostatečnou oporu v provedených důkazech a nejsou s nimi v extrémním rozporu. Rovněž právní závěry z nich vyvozené jsou logické a srozumitelně vyjádřené. Soudní rozhodnutí jsou řádně a dostatečně odůvodněna a soudy se vypořádávají i s jednotlivými námitkami stěžovatelky, a proto v nich nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Patří se připomenout, že soudy nevycházely pouze z důkazu zápisem z jednání ze dne 14. 8. 2014, nýbrž i z dalších důkazů (zejména svědeckých výpovědí účastníků tohoto jednání), přičemž tyto důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud ještě připomíná, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 , ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
12. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
13. V nyní posuzované věci byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka (obchodní společnost) domáhala po vedlejší účastnici řízení (rovněž obchodní společnosti) zaplacení částky 42 185 Kč s příslušenstvím. Je tedy zjevné, že šlo o spor dvou podnikatelů související s jejich podnikatelskou činností. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně typu osob a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. Stěžovatelka nadto ani netvrdí, že by zamítnutím žaloby došlo k zásadnímu zásahu do jejích majetkových práv, když naopak sama připouští, že nejde o horentní částku. I tyto úvahy vedly Ústavní soud k tomu, aby posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu