ECLI:CZ:US:2018:3.US.2133.18.1
sp. zn. III. ÚS 2133/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Davidem Bezuchou, advokátem, sídlem Kostelní 10/5, Liberec 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2018 č. j. 10 As 75/2018-17 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. února 2018 č. j. 59 Na 2/2017-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právní pomoc podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že stěžovatel se u Krajského soudu Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro účely budoucího řízení o žalobě, kterou hodlal podat proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (tímto rozhodnutím ministerstvo zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky o snížení dávky příspěvku na živobytí; pro posouzení výše dávky příspěvku na živobytí přitom bylo rozhodující, zda se stěžovatel prokazatelně účastnil projektů organizovaných krajskou pobočkou Úřadu práce). Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu s tím, že stěžovatel žije výhradně ze sociálních dávek. Návrhu na ustanovení zástupce však krajský soud nevyhověl, neboť ustanovení zástupce nebylo podle jeho názoru nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových práv. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v minulosti opakovaně vystupoval před soudem v postavení účastníka řízení nebo obecného zmocněnce (např. v pozici obecného zmocněnce úspěšně docílil zrušení napadeného správního rozhodnutí). Stěžovatel je tudíž podle krajského soudu dostatečně obeznámen s procesem kontroly správních aktů a s tím, jak vystupovat v řízení před soudem. Krajský soud dále podotkl, že již v návrhu na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce stěžovatel řádně formuloval také námitky proti správnímu rozhodnutí, které chce v budoucnu napadnout žalobou. Stěžovatel tedy podle soudu může shodné námitky uvést také ve své žalobě. Krajský soud uzavřel, že ustanovení zástupce z řad advokátů není nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele, jenž je schopen svá práva adekvátním způsobem hájit a uplatňovat sám.
3. Následná kasační stížnost stěžovatele byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud připomenul, že zákon předpokládá splnění dvou podmínek pro ustanovení zástupce. První podmínkou je splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, druhou nezbytnost ochrany práv účastníka řízení. Skutečnost, že stěžovatel splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je v daném případě nesporná. Krajský soud však neshledal splnění druhé podmínky a dospěl k závěru, že zastoupení není nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele, jelikož je sám schopen se kvalifikovaně hájit. Byť pak stěžovatel v řízení u krajského soudu uplatňuje ochranu svého základního práva na pomoc v hmotné nouzi a spor je tedy pro stěžovatele existenčně důležitý, na druhou stranu i podle Nejvyššího správního soudu má stěžovatel nemalé zkušenosti s vedením soudních sporů a jeho věc není sama o sobě komplikovaná. Proto se Nejvyšší správní soud s rozhodnutím krajského soudu ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatelovou ústřední stížnostní námitkou je, že pouhá snaha účastníka řízení bez právního vzdělání hájit v řízení samostatně svá práva nemůže znamenat, že ochrana jeho zájmů nevyžaduje ustanovení právního zástupce z řad advokátů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatelova argumentace, ač poměrně obsáhlá, je dosti obecná. Je totiž založena zejména na kompilaci částí odůvodnění pro věc relevantní judikatury zejména Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel však v podstatě ve své argumentaci nevěnuje jedinou větu tomu, proč - při jeho zkušenostech - nemůže daný spor vést bez právního zastoupení. Stěžovatel tak například v ústavní stížnosti vůbec nereaguje na poznámku krajského soudu, že již ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků a v návrhu na ustanovení právního zástupce formuloval dostatečně určitě námitky směřující proti rozhodnutí ministerstva. Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí tak nejsou postavena na tom, že by právní zastoupení účastníka řízení s prokazatelnou orientací v soudním systému byla a priori vyloučena, ale na tom, že zde za takové situace musí existovat další okolnosti, proč účastník řízení přes svoje znalosti a schopnosti nemůže dostatečně hájit svá práva sám. Takové okolnosti však stěžovatel ani v ústavní stížnosti dostatečně neuvádí; není to ani námitka o nezbytnosti ochrany práv za pomoci advokáta v budoucím řízení (dávky hmotné nouze), ani skutečnost, že budoucím žalovaným je organizační složka státu disponující značným odborným aparátem.
10. Odkazuje-li přitom stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397) týkající se - zjednodušeně řečeno - důvodnosti nákladů právního zastoupení advokáta zastoupeného jiným advokátem, pak přehlíží, že v dané věci nešlo o ustanoveného právního zástupce, nešlo tedy o východisko, zda je právní zastoupení třeba k ochraně práva, ale o otázku účelnosti právního zastoupení advokáta jiným advokátem. Třetí senát Ústavního soudu se ztotožňuje se závěrem, že nelze bez dalšího hodnotit právní zastoupení advokáta jiným advokátem jako neúčelné (pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Nicméně ve stěžovatelově postavení je situace odlišná; podle Ústavního soudu je přitom spravedlivé, aby náklady právního zastoupení za účastníka řízení nesl stát jen tehdy, je-li to k ochraně jeho práv třeba. Jak přitom bylo uvedeno shora, stěžovatel ale takové okolnosti v ústavní stížnosti přesvědčivě netvrdí.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu