ECLI:CZ:US:2018:3.US.2172.18.1
sp. zn. III. ÚS 2172/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Lounech ze dne 4. dubna 2018 č. j. 0 Nt 105/2018 a provedení domovní prohlídky Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu, Službou kriminální policie a vyšetřování, Expoziturou Plzeň, za účasti Okresního soudu v Lounech a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Plzeň, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví označený příkaz k domovní prohlídce vydaný soudcem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") a postup Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Plzeň (dále jen "policejní orgán") při provedení domovní prohlídky s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 12 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným příkazem okresního soudu byla na návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podle §83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), nařízena domovní prohlídka rodinného domu ve vlastnictví stěžovatele a jeho manželky (blíže označeného ve výroku) a prostor k němu náležejících, včetně přilehlých pozemků, kterou provedl policejní orgán dne 24. 4. 2018. V době vydání příkazu k domovní prohlídce byla věc ve stádiu prověřování, kdy šlo o podezření ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §2 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 1, alinea 2 a 3 písm. a) tr. zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel poukazuje na řadu pochybení v příkazu k domovní prohlídce, které dle jeho názoru způsobily, že samotné provedení domovní prohlídky zasáhlo do jeho práva na nedotknutelnost obydlí. Má za to, že příkaz je pouhým opisem návrhu státního zástupce, jeho odůvodnění je zcela obecné a neplyne z něj, na základě jaké konkrétní skutečnosti by měla být prohlídka u stěžovatele provedena ani jaké věci důležité pro trestní řízení by se měly v domě nacházet. Není v něm ani uvedeno, v čem měla spočívat trestná činnost stěžovatele. Odkazuje na příkaz vydaný stejným soudem u jiného podezřelého, který je totožného obsahu, z čehož vyvozuje, že soudce nevěnoval věci dostatečnou pozornost. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2024/15 (N 215/79 SbNU 461), podle jehož závěru je řádné odůvodnění příkazu k domovní prohlídce stěžejní pro ochranu práv osoby, u níž má být prohlídka provedena. Navíc není v příkazu konkrétně označen policejní orgán, který prohlídku provede, což stěžovatel také považuje s odkazem na nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/1996 (N 62/8 SbNU 119) za nepřípustné.
4. Stěžovatel s poukazem na účel provedení úkonu jako neodkladného dále namítá, že domovní prohlídka byla provedena až za dvacet dní po jejím nařízení, takže může těžko obstát závěr, že jde o úkon neodkladný, neboť v mezidobí mohlo být trestní stíhání stěžovatele zahájeno. Navíc je argumentace soudu o neodkladnosti zcela obecná, bez konkrétní vazby na osobu stěžovatele.
5. Vzhledem k tomu, že chybí legitimní důvod k provedení domovní prohlídky, tj. řádně odůvodněný příkaz, nemůže být dán ani legitimní důvod k zajištění věcí, které byly při domovní prohlídce nalezeny.
6. Porušení čl. 38 odst. 1 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že příkaz vydal nepříslušný soud. Příslušnost soudu byla zřejmě určena podle §26 tr. řádu, ovšem bez dodržení pravidel pro stanovení místní příslušnosti podle §18 a násl. tr. řádu [viz nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (201/2016 Sb.)].
III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka
7. Okresní soud ve vyjádření uvedl, že považuje odůvodnění daného příkazu za zcela dostatečné, a plně na ně odkázal. Zdůraznil, že jde o velmi rozsáhlou a náročnou kauzu, kdy spisový materiál čítá mnoho tisíc stran. Hodnotit jednotlivé důkazy mu v této fázi řízení nepřísluší, přičemž podrobné odůvodnění s odkazy na všechny důkazy by bylo natolik časově náročné, že by nakonec mohlo ve svém důsledku vést až ke zmaření účelu domovní prohlídky. Konkrétní označení policejního orgánu, který domovní prohlídku provede, nemohlo být uvedeno, neboť šlo o rozsáhlou celorepublikovou akci, na které se podílelo několik policejních útvarů, a to podle konkrétní operativní situace závisející na mnoha faktorech, které v době podání návrhu zcela logicky nemohly být známy. Důvodnost domovní prohlídky jako neodkladného úkonu byla náležitě zdůvodněna v závěru příkazu. K namítané době mezi vydáním příkazu a realizací domovní prohlídky okresní soud znovu poukázal na nutnost naplánování celé akce a zkoordinování všech zapojených policejních útvarů, přičemž dvacet dnů rozhodně za nepřiměřenou dobu nepovažuje. Protože prvotní návrh v tomto rozsáhlém případu byl vrchním státním zastupitelstvím podán okresnímu soudu, přičemž směřoval k vydání příkazu ke zjištění údajů telekomunikačního provozu na hlavního podezřelého M. H. a dílčí skutky prověřované trestné činnosti se měly týkat i Sportovního klubu B., Fotbalového klubu V. a města K., které se nachází v obvodu okresního soudu, ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 6/17 (dostupného jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), byla tím dána místní příslušnost okresního soudu. Všechny další návrhy směřované k okresnímu soudu pak již byly důsledkem zásady perpetuatio fori.
8. Vrchní státní zastupitelství ve vyjádření poukázalo na to, že místní příslušnost okresního soudu byla založena v souladu s §18 tr. řádu za použití §26 tr. řádu. Výběr tohoto soudu při podání prvního návrhu zcela odpovídal zákonným kritériím, jde-li o místo spáchání trestné činnosti i bydliště hlavního podezřelého. Od počátku řízení bylo zřejmé, že k páchání trestné činnosti dochází takřka na celém území České republiky. Rozhodujícím kritériem v daném okamžiku byly poznatky k prvotně zjištěným projektům, u kterých mělo docházet k ovlivňování zakázek, konkrétně šlo o veřejné zakázky v okrese L., a to v obcích B., V. a K. Vzhledem k uvedenému byl první návrh podán k okresnímu soudu. Vrchní státní zastupitelství poukázalo na rozsah dané věci co do počtu dílčích útoků i počtu podezřelých fyzických a právnických osob, které se měly na trestné činnosti podílet, a dále na to, že bylo prozatím vydáno 22 příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků, přičemž každý z příkazů, resp. návrhů, byl náležitě odůvodněn, na čemž nic nemění skutečnost, že u jednotlivých podezřelých či skupin se uplatněné důvody a argumentace opakují a vzájemně překrývají. S přihlédnutím k povaze dané věci nelze některá zjištění oddělovat z celkového popisu skutkového děje a jednotlivosti vytrhávat z kontextu celého případu. Příkaz obsahuje i zdůvodnění provedení domovní prohlídky jako neodkladného úkonu. Užité označení policejního orgánu, který prohlídku provede, je pak s odkazem na §12 odst. 2 tr. řádu zcela dostatečné. Bližší specifikace by s ohledem na značný rozsah prováděných úkonů a součinnost jednotlivých policejních složek mohla být zavádějící až chybná, přičemž v každém jednotlivém případě byl označený policejní orgán dále identifikován v protokolu o provedení tohoto úkonu. Vrchní státní zastupitelství proto považuje podanou ústavní stížnost za neopodstatněnou.
9. Na uvedená vyjádření, která byla stěžovateli zaslána, již nebylo reagováno.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl napadený příkaz vydán, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního i řízení před zahájením trestního stíhání. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících řízení [viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Trestní řízení je přitom zákonem upraveným procesem poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní i řízení před zahájením trestního stíhání prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti i ústavnosti. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v těchto stádiích řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění je nutno vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
14. O takovou vadu jde i v případě zjevně nesprávného určení místní příslušnosti orgánu činného v přípravném řízení či v řízení před zahájením trestního stíhání. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, které se vztahuje i na příslušnost soudu, totiž představuje neopomenutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci, neboť upevňuje soudcovskou nezávislost a chrání účastníky řízení před libovolným či účelovým obsazením soudu [srov. např. nález ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423)]. Jedním z předpokladů naplnění tohoto práva je respektování zákonem stanovené věcné, funkční a místní příslušnosti soudu.
15. Ústavní soud připomíná, že zákonná právní úprava příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení obsažená v §26 tr. řádu je lex specialis k obecným ustanovením trestního řádu o věcné i místní příslušnosti soudů. Ve své judikatuře přitom dovodil, že v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny by byl takový výklad §26 tr. řádu, podle kterého by bylo ponecháno na úvaze státnímu zástupci krajského nebo vrchního státního zastupitelství, jaký z okresních soudů v jeho obvodu zvolí, resp. ke kterému z nich příslušný návrh podá, neboť každé procesní ustanovení je nutné vykládat tak, aby nedávalo orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chránilo předvídatelnost výkonu státní moci jako důležitý prvek výše zmíněného principu právní jistoty. Ústavně konformním výkladem §26 tr. řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je proto nutno dospět k takovému závěru, že podává-li příslušný návrh státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba použít rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v §18 tr. řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá (viz stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14).
16. Ústavní soud tedy přezkoumal, zda v nyní posuzovaném případě orgány činné v trestním řízení splnily požadavky na ústavně konformní určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování o úkonech přípravného řízení. Z vyjádření okresního soudu a vrchního státního zastupitelství a z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že místní příslušnost okresního soudu byla založena §26 tr. řádu, a to současně podle kritérií §18 tr. řádu. Výběr okresního soudu při podání prvního návrhu ve věci (návrhu vrchního státního zástupce ze dne 31. 5. 2017 podle §88 odst. 1 a 2 tr. řádu) totiž odpovídal zákonným hlediskům §18 tr. řádu, jde-li o místo spáchání trestné činnosti a bydliště hlavního podezřelého. Rozhodujícím kritériem byly přitom poznatky k prvotně zjištěným projektům, u kterých mělo docházet k ovlivňování zakázek, když šlo o zakázky v okrese L. (obcích B., V. a K.). To je dostatečně seznatelné již ze záznamu policejního orgánu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 28. 4. 2017 č. j. NCOZ-8601-7/TČ-2016-417301. Vzhledem k výše uvedenému orgány činné v trestním řízení nepochybily, vybraly-li při podání prvního návrhu okresní soud, který je tak podle §26 odst. 2 tr. řádu příslušný k provádění i všech dalších úkonů soudu po celé přípravné řízení.
17. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že soud v příkazu dostatečně konkrétně nepopsal trestnou činnost, z níž stěžovatele i další osoby podezříval. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že v této fázi trestního řízení orgány činné v trestním řízení povětšinou nedisponují dostatečnými informacemi o prověřovaném jednání, neboť právě prostřednictvím vydaných příkazů bývá trestná činnost podrobněji osvětlena. Proto by bylo nelogické, aby byly na orgány činné v trestním řízení kladeny nepřiměřené povinnosti stran popisu dotčené trestné činnosti, neboť ten je často možný právě až realizací příkazů. K naplnění podmínky konkrétního popisu prověřované či vyšetřované trestné činnosti tudíž postačí, lze-li z tohoto popisu seznat alespoň její základní parametry. V tomto ohledu napadený příkaz obstojí, neboť obsahuje základní vymezení prověřovaného jednání (viz str. 3, 4 příkazu), včetně uvedení toho, jaké další skutečnosti mohou být zjištěny jeho provedením, přičemž právě tyto důvody soud vedly k závěru, že je jeho prostřednictvím nezbytné zasáhnout do ústavně zaručených práv vyjmenovaných osob (včetně stěžovatele). Na tom nic nemění ani okolnost, že v případě jednotlivých podezřelých či skupin podezřelých (viz skupina, v níž figuruje stěžovatel a P. K.) se uplatněné důvody a argumentace opakují, neboť je nelze oddělovat z celkového popisu skutkových zjištění. Stěžovatel proto nemůže důvodně argumentovat "obsahově stejným" příkazem k domovní prohlídce ve věci podezřelého P. K.
18. Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku, že příkaz obsahuje nedostatečné odůvodnění toho, proč má být prohlídka provedena. Pro posouzení přiměřenosti zásahu v podobě vydání příkazu k domovní prohlídce je důležité vyhodnocení zájmu (závažnosti deliktu), pro který se má vést trestní řízení, jenž koliduje se svobodou v podobě prostorové dimenze soukromí, dále vymezení předmětu, po němž je pátráno, a zhodnocení jeho relevance [viz nález ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325)]. Uvedené závěry však nelze v praxi chápat jako lpění na přepjatě formalizovaných postupech ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání, neboť nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů přikračuje nejčastěji, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů neodkladnosti, by neúměrně tuto počáteční fázi komplikovaly a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout účelu trestního řízení (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05). Ústavní soud, který neodkladnost či neopakovatelnost úkonů trestního řízení posuzuje se značným časovým odstupem a zpravidla pouze na základě spisového materiálu, je proto ve své aktivitě zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Takové vybočení však, na rozdíl od názoru stěžovatele, v posuzované věci shledáno nebylo, neboť v napadeném příkazu jsou vedle popisu prověřované trestné činnosti, z níž zřetelně vyplývá potřeba zajištění určitých důkazů, dostatečně specifikovány okruhy předmětů, které se mohou v předmětných nemovitostech nacházet, a které by mohly prokázat pozadí, rozsah a okolnosti zjednání výhody, případně pletich při zadání veřejných zakázek a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (viz str. 7 až 9 napadeného příkazu).
19. Ústavní soud nepokládá za opodstatněnou ani námitku, že soudní příkaz je protiústavní proto, že v něm není obsaženo řádné zdůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti provedení domovní prohlídky. Je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že náležité zdůvodnění, proč je úkon pokládán za neodkladný či neopakovatelný, a proč je tudíž prováděn před zahájením trestního stíhání, je velmi žádoucí, protože zajišťuje transparentnost postupu státního orgánu, a za jistých skutkových okolností by absence tohoto zdůvodnění mohla být posuzována jako porušení práva na soudní ochranu. Stěžovatel však přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy neodkladnost úkonu není z odůvodnění příkazu (ani výkladem) jakkoliv seznatelná. V posuzované věci jsou však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně zřejmé, a to přímo z dotčeného příkazu, v němž soudce neodkladnost prohlídky odůvodnil nebezpečím zmaření, zničení nebo ztráty důkazů, které se v místě prohlídky mohou nacházet. Možnost zničení nebo odstranění důkazních prostředků přitom patří k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků neodkladný úkon [viz nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)].
20. K námitce, že domovní prohlídka byla provedena až za dvacet dní po jejím nařízení, takže může těžko obstát závěr, že jde o úkon neodkladný, se dostatečně přesvědčivě vyjádřil okresní soud, který zdůraznil, že jde o velmi rozsáhlou trestnou činnost s působností po celém území České republiky, přičemž naplánování celé akce a zkoordinování všech zapojených policejních útvarů si vyžádalo určitý čas a pečlivou přípravu, takže lhůtu dvaceti dnů na to určenou rozhodně nepovažuje za nepřiměřenou. Rozsáhlost dané věci co do počtu dílčích útoků i co do počtu podezřelých, kdy bylo vydáno celkem 22 příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků, a potřeba naplánování a zkoordinování celé akce i dle názoru Ústavního soudu odůvodňuje prodlevu, která nastala mezi vydáním napadeného příkazu a jeho provedením.
21. S tím souvisí i další námitka stěžovatele o nespecifikování policejního orgánu, který má domovní prohlídku provést. Podle vysvětlení okresního soudu i vrchního státního zastupitelství šlo totiž o značný rozsah prováděných úkonů a o součinnost jednotlivých policejních složek, takže jejich bližší specifikace by mohla být zavádějící až chybná. Relevantní ovšem je, že v příkazu je policejní orgán, který prohlídku provede, označen v souladu s §12 odst. 2 tr. řádu jako specializovaný útvar Policie České republiky a dále je blíže označen v protokolu o provedení domovní prohlídky. V tom se posuzovaná věc liší od případu řešeného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96, na nějž stěžovatel odkazuje.
22. Lze uzavřít, že napadený příkaz k domovní prohlídce splňuje zákonné požadavky, čímž se liší od případů, řešených nálezy Ústavního soudu. Při zohlednění okolnosti, že příkaz byl vydán v počátečním stádiu trestního řízení, kdy nelze mít na obsah a podrobnosti jeho odůvodnění přemrštěné nároky, nelze dovodit, že by se rozhodující soud nezabýval věcí dostatečně, či že by byl uvedený institut dokonce zneužit, jak naznačuje stěžovatel.
23. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny. Jakkoliv lze domovní prohlídku vnímat jako nepříjemný zásah, v posuzované věci okresní soud jejím nařízením ani policejní orgán jejím provedením nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu