ECLI:CZ:US:2018:3.US.2175.18.1
sp. zn. III. ÚS 2175/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Marty Dvořákové, Martiny Dvořákové, Miroslava Dvořáka a Pavla Štangla, zastoupených Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem, sídlem Divadelní 614/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2018 č. j. 15 Co 56/2018-123 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. ledna 2018 č. j. 20 C 115/2013-109, ve znění opravného usnesení ze dne 7. února 2018 č. j. 20 C 115/2013-114, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Hany Pasekové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu bylo dne 31. 5. 2018 doručeno podání stěžovatelů, jež bylo koncipováno jako doplnění jejich ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. IV. ÚS 3778/17. V tomto řízení byla s tvrzeným porušením zejména čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadena rozhodnutí, jimiž byla - zjednodušeně řečeno - stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici specifikované částky, a to Martě Dvořákové povinnost zaplatit 7 441,64 Kč a Martině Dvořákové, Miroslavu Dvořákovi a Pavlu Štanglovi zaplatit po 3 720,83 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba vedlejší účastnice Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") zamítnuta a byla jí uložena povinnost nahradit stěžovatelům a České republice náklady řízení, resp. náklady za znalečné. V daném řízení šlo o vydání bezdůvodného obohacení představujícího náhradu za to, vedlejší účastnice, jako spoluvlastnice se stěžovateli, nemohla užívat zahradu, na níž měli stěžovatelé postaven rodinný dům. Bezdůvodné obohacení bylo vedlejší účastnici přiznáno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nikoliv proto, že by jí stěžovatelé v užívání zahrady bránili (když ti v řízení opakovaně zdůrazňovali, že tak nikdy nečinili), ale s ohledem na faktickou nemožnost vedlejší účastnice zahradu užívat (neměla na zahradě žádné zázemí a nadto její bydliště je od pozemku značně vzdáleno). K odvolání stěžovatelů do přísudečných výroků rozsudku městského soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil ve věci samé, ale zrušil ho ve výrocích o náhradě nákladů řízení (věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení), neboť vedlejší účastnice byla, co do základu se svým nárokem úspěšná, ale zvýšení přiznaného plnění záviselo na znaleckém posudku (srov. §142 odst. 3 o. s. ř.). Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů proti té části rozhodnutí, jež jim ukládá povinnost zaplatit vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení, usnesením ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3778/17 odmítl, aniž mohl zohlednit posléze podané doplnění.
2. Doplnění původní ústavní stížnosti bylo proto (s ohledem na jeho doručení až po datu rozhodnutí) pojato jako nová - nyní posuzovaná - ústavní stížnost s tím, že tato směřuje proti usnesení městského soudu ze dne 3. 1. 2018 č. j. 20 C 115/2013-109 ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2018 č. j. 20 C 115/2013-114, jímž byla stěžovatelům uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici a České republice náklady řízení, respektive náklady na znalečné. Krajský soud pak svým usnesením ze dne 2. 5. 2018 č. j. 15 Co 56/2018-123 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když jen opravil výši přiznané náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé se i v doplnění své původní ústavní stížnosti vymezují proti tomu, že jim byla uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni. Podle jejich názoru byl porušen princip rovnosti, neboť bylo zvýhodněno vlastnictví žalobkyně, ač ta se o předmětný majetek vůbec nestará, a naopak znevýhodněno vlastnictví stěžovatelů. Soudy se navíc podle stěžovatelů při posuzování věci samé inspirovaly judikaturou, která ale pro danou věc není přiléhavá. Ve svém doplnění pak stěžovatelé namítli, že podle jejich názoru je v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, uložil-li krajský soud stěžovatelům povinnost hradit žalobkyni náklady řízení, aniž by tato ona sama ve věci podala odvolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Vrací-li se stěžovatelé argumentačně k otázce jejich povinnosti vydat vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení, pak v tomto rozsahu již v dané věci bylo Ústavním soudem pravomocně rozhodnuto a III. senát Ústavního soudu rozhodnutí IV. senátu Ústavního soudu přezkoumávat nemůže a nesmí; nadto rozhodnutí napadená nyní ústavní stížností se této otázky ani přímo netýkají.
8. Brojí-li stěžovatelé proti jim uložené povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení, pak k tomu Ústavní soud doplňuje, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je ovládáno zásadou legality a oficiality a ta v civilním řízení soudním není prolomena zásadou zákazu reformationis in peius, protože uložení povinnosti hradit náhradu nákladů řízení není chápáno jako uložení trestu.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem a proto byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu