ECLI:CZ:US:2018:3.US.2192.18.1
sp. zn. III. ÚS 2192/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018 č. j. 3 Tdo 15/2018-38, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017 sp. zn. 9 To 266/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2017 sp. zn. 9 T 106/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 6. 2018, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka byla obvodním soudem shledána vinnou z účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku na přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Tohoto trestného činu se stěžovatelka dopustila tím, že - stručně řečeno - vystavila fiktivní fakturu č. 2013084c ze dne 29. 7. 2013 na částku 2 250 000 Kč za obchodní společnost X (dále jen "společnost X"), na jejímž základě spoluobviněný M. za obchodní společnost Y (dále jen "společnost Y") uplatnil nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 293 478 Kč.
3. Proti napadenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nedostatečnost dokazování, zejména neprovedení výslechů obviněných a svědka Ž. a nedostatečné zjištění cen kávy, která měla být předmětem jejich obchodních vztahů. Obvodní soud hodnotil pouze vybrané důkazy, které doplnil vlastními hypotetickými úvahami, a nebylo prokázáno, že stěžovatelka znala úmysl hlavního pachatele M., tedy nebyla naplněna subjektivní stránka účastenství na daném trestném činu ve formě pomoci. Obvodní soud dle stěžovatelky nezvažoval, zda nebylo na místě její jednání trestně nepostihovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe.
4. Odvolání stěžovatelky (stejně jako odvolání spoluobviněného M.) bylo zamítnuto napadeným usnesením městského soudu, který shledal, že ve věci byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných a výslech svědka Ž. z přípravného řízení byl tudíž proveden v souladu s trestním řádem a takto provedený důkaz byl dostačující. Městský soud neshledal pochybení ohledně dokazování provedeného obvodním soudem spočívající např. v tom, že by soud důkazy hodnotil v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, že by při hodnocení uplatňoval libovůli, důkazy by byly překrucovány apod. Zjišťování cen kávy a toho, zda skutečně byla nadhodnocena a do jaké míry, by bylo nadbytečné, neboť podstatou byla fiktivnost faktury a na jejím základě uplatněný nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že stěžovatelka se protiprávního jednání dopustila úmyslně, byť oproti obvodnímu soudu připustil, že mohlo jít o úmysl nepřímý. K odvolací námitce týkající se neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe městský soud uvedl, že oba obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a stát nemůže v takovém případě rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů vyplývající z trestního zákoníku poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví.
5. Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. tvrdila, že napadená rozhodnutí se opírají o nesprávné posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dle stěžovatelky je ve věci dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, neúplnými skutkovými zjištěními a z toho plynoucím právním posouzením skutku. V napadených rozhodnutích byly opomenuty nebo zdeformovány důležité důkazy svědčící v její prospěch, nebyl proveden výslech svědka Ž. a odborné posouzení ceny kávy. Nebyla ani naplněna skutková podstata trestného činu, zcela chybí jakýkoli důkaz o zavinění, jehož prokázáním se soudy nezabývaly. Samotná skutečnost, že vystavila předmětnou fakturu, nemůže svědčit o tom, že si byla vědoma jednání M. nebo že s tímto jednáním souhlasila. Soudy také doplňovaly skutková zjištění vlastními domněnkami.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl a uvedl, že ve věci neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Podrobně se zabýval dovolací námitkou týkající se nenaplnění znaků skutkové podstaty účastenství na spáchání trestného činu ve formě pomoci a dospěl k závěru, že stěžovatelka vystavením fiktivní faktury usnadnila M., aby se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, přičemž z provedeného dokazování je jednoznačné, že takto stěžovatelka jednala minimálně v úmyslu nepřímém.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ve věci jsou rozpory a pochybnosti a nepodařilo se spolehlivě prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Součástí hodnocení důkazů se stala směsice vybraných důkazních prostředků ve spojení s úvahami obvodního soudu. Zdá se, že kde chyběl důkaz, obvodní soud ho nahradil svou úvahou. Provedené důkazy obvodní soud hodnotil v rozporu se zásadou in dubio pro reo a snažil se o akceptování skutkové verze obžaloby, čemuž uzpůsobil dokazování. Městský soud a Nejvyšší soud pouze přejaly odůvodnění obvodního soudu a nevěnovaly pozornost odvolacím a dovolacím námitkám. Napadená rozhodnutí tudíž spočívají na nedostatečných skutkových zjištěních a soudy porušily zásadu vyhledávací a zasáhly do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se nemožnosti stavět dovolací řízení mimo rámec spravedlivého procesu, podmínky zachování procesní čistoty při dokazování, nutnosti vyloučení důkazních pochybností a možnosti použití nepřímých důkazů pouze v případě, že tvoří ucelenou logickou soustavu.
8. Stěžovatelka již v odvolání namítala, že obvodní soud rozhodl bez provedení dokazování v odpovídajícím rozsahu, zejména neprovedl výslech důležitého svědka Ž., který se po předvolání řádně omluvil, a bylo zřejmé, že se příště k hlavnímu líčení dostaví. Způsob, kterým obvodní soud tento svůj postup odůvodnil, neodpovídá zákonu, výkladovým pravidlům ani ustálené judikatuře. Tím došlo k porušení stěžovatelčina práva na obhajobu a byla porušena kontradiktornost řízení. Dále nebyla znalecky zjišťována cena kávy, respektive rozsah jejího tvrzeného nadhodnocení, přičemž k objasnění těchto důležitých skutečností bylo třeba odborných znalostí. Soud tak nemohl zjistit skutečnou výši škody jako základního předpokladu pro stanovení rozsahu viny.
9. V neposlední řadě soudy nesprávně dovodily, že byla u stěžovatelky naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu. Ke spáchání trestného činu zkrácení daně podle §240 trestního zákoníku je nutné, aby pachatel jednal úmyslně, avšak pokud je z okolností případu zřejmé, že pachatel pouze nedůsledně plnil své povinnosti, které vyplývají z příslušných daňových předpisů, může to svědčit spíše o nedbalostním zavinění. Současně obvodní soud opomněl zásadu subsidiarity trestní represe a měl se zabývat tím, zda je zde naplněn požadavek společenské škodlivosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
14. V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se obecné soudy dopustily mnoha pochybení, zejména pak obvodní soud v oblasti dokazování, avšak naprostá většina těchto tvrzení zůstává v rovině obecných proklamací, které nejsou dále konkretizovány a aplikovány na posuzovaný případ. Například jde o tvrzení, že: "Obvodní soud opřel své rozhodnutí o skutkový stav, který byl sestaven z obsahu spisového materiálu a jakýchsi jeho vlastních hypotetických úvah. (...) Součástí hodnocení důkazů se stala jakási směsice vybraných důkazních prostředků ve spojení s určitými úvahami obvodního soudu, které ale důkazy zjevně pouze nahrazovaly. (...) Jeví se tak, že tam, kde důkaz chyběl, obvodní soud jej nahradil svou hypotetickou úvahou. (...) Provedené důkazy pak obvodní soud hodnotil zjevně v rozporu se zásadou in dubio pro reo. (...) Soud se více snažil o akceptování skutkové verze obžaloby a tomu uzpůsobil samotné dokazování." Toto své tvrzení ale nijak dále nekonkretizuje a neuvádí, jaké důkazy tedy soud neměl hodnotit vůbec nebo je měl hodnotit v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Stejně tak neuvádí žádné konkrétní hypotetické úvahy, které měl obvodní soud do rozsudku zahrnout a které by neměly základ v provedeném dokazování. Po přezkoumání rozsudku obvodního soudu musel Ústavní soud učinit opačný závěr, že provedené důkazy i skutkové závěry, ke kterým soud dospěl, jsou pečlivě popsány a logicky a ve vzájemných souvislostech hodnoceny. Kdyby stěžovatelka obecně namítané pochybnosti měla ve vztahu k nějaké konkrétní skutečnosti v rozsudku obvodního soudu, jistě by takové pochybení do svého podání zahrnula. Je však zřejmé, že ve skutečnosti uvedené nedostatky stěžovatelka v rozsudku sama nedohledala. To potvrzuje i to, že stěžovatelka zahrnula do svého podání rozsáhlou citaci judikatury (týkající se např. nemožnosti stavět dovolací řízení mimo rámec spravedlivého procesu, podmínky zachování procesní čistoty při dokazování, nutnosti vyloučení důkazních pochybností nebo možnosti použití nepřímých důkazů pouze v případě, že tvoří ucelenou logickou soustavu), přesto však stěžovatelka žádné z citovaných rozhodnutí neaplikuje konkrétně na její případ a není jasné, jak mají být tato rozhodnutí pro nyní posuzovanou věc relevantní.
15. K dokazování jsou tudíž stěžovatelkou namítány toliko tři konkrétní skutečnosti, a to nevyslechnutí svědka Ž., neprovedení znaleckého zkoumání cen kávy a opomenutí důkazů vztahujících se k objasnění vztahu mezi stěžovatelkou a M.
16. Stěžovatelka brojí proti tomu, že nedošlo k výslechu svědka Ž. v hlavním líčení a byl pouze přečten protokol o jeho výslechu z přípravného řízení v souladu s §211 odst. 1 trestního řádu. Tím mělo dojít jednak k zásahu do jejího práva na obhajobu a k porušení kontradiktornosti řízení. Není jasné, jakým způsobem mělo k těmto porušením dojít, přičemž stěžovatelka opět pouze obecně uvádí, že "způsob, kterým obvodní soud tento svůj postup odůvodnil, neodpovídá zákonu, výkladovým pravidlům ani ustálené judikatuře". Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že čtení protokolu o výpovědi svědka Ž. namísto jeho výslechu v hlavním líčení bylo provedeno v souladu s §211 odst. 1 trestního řádu a tomuto postupu nelze ani z pohledu ochrany procesních práv stěžovatelky ničeho vytknout. Zejména je nutno zdůraznit, že hlavní líčení probíhalo v nepřítomnosti obou obviněných (ale za přítomnosti jejich obhájců), kteří se k hlavnímu líčení opakovaně přes řádné předvolání nedostavili, a hlavní líčení z toho důvodu bylo několikrát odročováno. Svědek Ž. byl přitom vyslechnut v přípravném řízení za přítomnosti obhájců a význam jeho výslechu v hlavním líčení byl tak akcentován zejména tím, že mu měli být přítomni oba obvinění a mohli by mu klást dotazy. Oba obvinění se však k hlavnímu líčení svévolně opakovaně nedostavili, čímž umožnili konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti a současně také v souladu s §211 odst. 1 trestního řádu provedení důkazu výslechu svědka přečtením jeho výpovědi z přípravného řízení, k čemuž v takovém případě dává souhlas pouze státní zástupce. Ústavní soud upozorňuje, že kdyby stěžovatelka odpovědně přistupovala k projednání svého trestního obvinění a řádně se dostavila k hlavnímu líčení, měla by možnost neudělit souhlas s přečtením výpovědi a mohla trvat na osobním výslechu svědka Ž. Je zcela nepřijatelné, aby stěžovatelka bránila řádnému projednání věci svou opakovanou nepřítomností u hlavního líčení a svých participačních práv svévolně nevyužívala a následně tvrdila, že tím došlo k porušení kontradiktornosti řízení či jejího práva na obhajobu, neboť neměla možnost se vyjádřit k některému z důkazů.
17. K námitce stěžovatelky, že ve věci nebylo provedeno dostatečné dokazování k nadhodnocení kávy, kterou M. prostřednictvím obchodní společnosti XY (dále jen "společnost XY") od svědka Ž. koupil za cenu asi 150 Kč za kilogram a o čtyři měsíce později měla být prodána společností X (za kterou vystupovala stěžovatelka) společnosti Y (za kterou vystupoval M.) za cenu 2 500 Kč za kilogram, uvádí soud následující. Stěžovatelka v průběhu trestního řízení tvrdila, že mělo být provedeno znalecké zkoumání tohoto nadhodnocení, aby mohla být stanovena správná výše nadměrného odpočtu, který měl M. jako hlavní pachatel uplatnit u správce daně. Podstata trestnosti posuzovaného jednání však spočívá v tom, že faktura na částku 2 250 000 Kč za 900 kg kávy byla zcela fiktivní a tento prodej kávy se nikdy neuskutečnil. Pro spolehlivé a přesné určení uplatněného nadměrného odpočtu pak orgány činné v trestném řízení správně vyšly z ceny uvedené na fiktivní faktuře a z přiznání k dani z přidané hodnoty, které za společnost podal M., a v němž na základě fiktivní faktury uplatnil daňový odpočet ve výši 293 478 Kč. Jinými slovy, míra nadhodnocení ceny kávy nemá pro správné určení výše způsobené škody, respektive výše daně, o jejíž zkrácení se obvinění pokusili, žádný význam. Z žádného podání stěžovatelky není jasné, jaké konkrétní skutečnosti by vůbec měly být navrhovaným znaleckým zkoumáním dokazovány a jaký by měly vliv na tento případ.
18. Obvodní soud dle stěžovatelky opomenul provést důkazy směřující k objasnění vztahu mezi stěžovatelkou a M., avšak z rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že se obvodní soud návrhem obhajoby na doplnění dokazování v tomto směru zabýval, vyhodnotil jej jako nadbytečný, toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a návrh proto zamítl (str. 9 rozsudku obvodního soudu). Nemůže tak jít o opomenutý důkaz [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451) a mnoho dalších] a tato námitka stěžovatelky je proto také nedůvodná.
19. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích pochybnosti ani stran užití nepřímých důkazů a poukazuje na to, že tam, kde stěžovatelka rozporuje, že nejde o ucelenou soustavu nepřímých důkazů (str. 9 až 11 ústavní stížnosti), přitom sama následně bere jednotlivé důkazy izolovaně a tvrdí, že tyto jednotlivě její vinu neprokazují. To ale jde proti smyslu toho, že její vinu nade vši pochybnost prokazují jako celek. Dle Ústavního soudu nevyvstávají pochybnosti ani ohledně naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku vyžaduje, aby pomocník umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu úmyslně. To, že stěžovatelka falešnou fakturu vystavila, bylo prokázáno nade vši pochybnost; ostatně to ani sama nepopírá. Jak správně uzavřel městský soud, stěžovatelka jednala alespoň v úmyslu eventuálním, což je evidentní z dalších skutečností, zejména že jí muselo být zřejmé, že obchod je fiktivní, když prodávající společnost X, za kterou fakturu stěžovatelka vystavila, fiktivně prodávanou kávu ani nevlastnila a tuto kávu měl reálně již ve svém vlastnictví M., o čemž taktéž stěžovatelka musela vědět, neboť byli v té době v partnerském vztahu. Ústavní soud se ztotožňuje s obecnými soudy, že úmysl stěžovatelky je patrný z provedeného dokazování a je možné jej dovodit již ze samotné skutkové věty výroku o vině v rozsudku obvodního soudu. Ostatně není jasné, jak by k aktivnímu jednání spočívajícímu ve vystavení fiktivní faktury na prodej 900 kg kávy za společnost, která tuto kávu nevlastní, tj. k jednání vyžadujícímu aktivní zapojení k vytvoření falešného daňového dokladu, o čemž stěžovatelka musela vědět, jak uvedeno výše, mělo dojít jinak než úmyslně.
20. Konečně je nutno reagovat na námitku stěžovatelky, že v její věci se obvodní soud nezabýval užitím zásady subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Je pravdou, že obvodní soud se tímto ve svém rozsudku výslovně nezabýval, avšak stěžovatelce bylo již usnesením městského soudu k její odvolací námitce přiléhavě vysvětleno, že v této věci nelze shledat, že by jednání, kterého se v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli M. dopustila, nenaplňovalo požadovaný stupeň společenské škodlivosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1606/2016, který dovodil, že: "Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. (...) Pomoc (je) nejméně závažná forma trestné činnosti, a proto je třeba u méně závažné pomoci zvažovat i použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, třebaže trestný čin pachatele, k němuž pomoc směřovala, bude trestně postižen." V této věci však nelze konstatovat, že jde o případ vyskytující se na spodní hranici trestnosti, když zákonem chráněný zájem státu na řádném výběru daně zde byl ohrožen významně, tj. v téměř šestinásobném rozsahu než je minimální výše zkrácené daně, kterou trestní zákoník pro tuto skutkovou podstatu stanoví. A současně nelze ani hodnotit jednání stěžovatelky jako "méně závažnou pomoc", když její jednání spočívalo v úmyslném vystavení falešné faktury, které přímo umožnilo spáchání projednávaného trestného činu.
21. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 a 13 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu