ECLI:CZ:US:2018:3.US.2237.17.1
sp. zn. III. ÚS 2237/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. Petrem Šurkou, advokátem, sídlem Morseova 253, Praha 10 - Petrovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017 č. j. 3 Tdo 336/2017-20, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 55 To 312/2016-179 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. května 2016 č. j. 3 T 112/2015-152, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, a J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 7. 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 5. 2016 č. j. 3 T 112/2015-152 uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let. Stěžovatelce byla také uložena povinnost zaplatit náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky.
3. Trestného činu se měla stěžovatelka dopustit tím, že z rozčilení, že poškozená J. Š. vstoupila bez pozvání na její oplocený pozemek, ji fyzicky napadla tak, že ji uchopila za oděv v oblasti hrudníku a trhla s ní do strany, načež poškozená vzhledem ke svému vyššímu věku spadla pravou stranou těla na betonové zádveří a utrpěla frakturu krčku pravého kyčelního kloubu s následnou operací a dobou léčení nejméně tři měsíce. Hádka mezi stěžovatelkou a poškozenou vznikla kvůli hlasitě puštěnému rádiu.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 11. 2016 č. j. 55 To 312/2016-179 zamítl odvolání stěžovatelky.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. 3 Tdo 336/2017-20 odmítl dovolání stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že v průběhu celého řízení soudy opřely svá rozhodnutí pouze o skutečnosti uváděné poškozenou. Argumenty obhajoby byly odmítnuty, aniž by soudy své závěry řádně odůvodnily. Proti sobě stála pouze tvrzení stěžovatelky a poškozené, a proto bylo nutné se se všemi skutečnostmi a vedlejšími důkazy vypořádat tak, aby nebylo pochyb o vině stěžovatelky. Nepřímé důkazy v žádném případě netvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů. Nebylo prokázáno, že ke skutku došlo tak, jak jej popsala poškozená. Soudy se nevypořádaly například s neoprávněným vstupem na cizí pozemek či pověstí poškozené v místě bydliště. Dále měla stěžovatelka za to, že výpověď zasahujícího policisty nebylo možné pro nepřesnost a zmatečnost použít. Poukazovala také na rozpor výpovědi poškozené s prvotní lékařskou zprávou a na to, že se soud nevypořádal s tím, zda došlo k "hození poškozené o zem či o zeď". Rozporovala také relevanci a vypovídací hodnotu záznamu telefonického rozhovoru stěžovatelky s policií. Další závěry soudu ohledně toho, zda se poškozená rozběhla do domu ke stěžovatelce a chtěla tam čekat na policii a zda stěžovatelka měla motiv k tomu, aby s poškozenou smýkala do strany, považovala pouze za hypotézy a domněnky. Zdůraznila povinnost soudu provést důkazy navržené obviněnými a řádně zdůvodnit jejich případné odmítnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému posouzení.
IV.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Z výše popsaného zaměření Ústavního soudu vyplývá, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu lze úspěšně domoci jen výjimečně. Pouze obecné soudy, v tomto případě zejména okresní soud, provádí důkazy a hodnotí je podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem, uvedou, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu.
12. Ústavní soud tedy není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy [srov. k tomu např. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 (N 146/38 SbNU 159)], nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, případy důkazů nezákonných a případů extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), a další judikaturu uvedenou v těchto rozhodnutích].
13. Byť stěžovatelka v předložené věci poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů, neuvedla žádný konkrétní důkaz, který by soudy opomněly. Vzhledem k tomu, že totožné námitky, které nyní uvedla v ústavní stížnosti, uplatnila již v odvolání, lze odkázat na odůvodnění usnesení krajského soudu, který tyto námitky vypořádal. K dokazování uvedl, že byly provedeny výslechy všech svědků, které obžalovaná navrhla. Sám pouze nevyhověl návrhu na opakování výslechů těchto svědků, což zdůvodnil, takže mu Ústavní soud nemůže nic vytknout.
14. Ani extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem Ústavní soud neshledal. Okresní soud byl nucen posoudit situaci tzv. "tvrzení proti tvrzení". Výpověď stěžovatelky původně směřovala k tomu, že k žádnému fyzickému kontaktu mezi ní a poškozenou nedošlo. V průběhu odvolacího řízení se změnila tak, aby korespondovala s výpovědí policisty, jemuž měla stěžovatelka sdělit, že se s poškozenou srazila. Proti tomu výpověď poškozené o tom, že ji stěžovatelka v rozčilení uchopila za oděv v oblasti hrudníku a trhla s ní do strany, byla od počátku podporována jak výpovědí manžela poškozené, tak i výpovědí manžela stěžovatelky.
15. Okresní soud se zabýval i otázkou vstupu poškozené na pozemek stěžovatelky. Vysvětlil, že chování poškozené bylo racionálním způsobem, jak stěžovatelku požádat, aby ztlumila rádio, neboť se na stěžovatelku kvůli hluku nemohla dozvonit. Jinou variantou kromě vstupu na pozemek stěžovatelky bylo zavolat pro hlučnost policii či učinit udání na hygienickou stanici, což by ovšem sousedským vztahům na vesnici neprospělo. Dále okresní soud provedl stěžovatelkou navrhovaný výslech jednoho svědka týkající se pověsti poškozené. Z této jediné výpovědi však, jak již uvedl i krajský soud, nemohl učinit žádný obecný závěr. Všemi důkazy včetně výpovědi zasahujícího policisty se důkladně zabýval. Hodnotil věrohodnost jednotlivých výpovědí, a to i s ohledem na to, s jakým časovým odstupem po incidentu následovaly, a tedy i tím, jestli měla poškozená čas si svá tvrzení rozmyslet. Zdůvodnil i to, proč se lékařské zprávy rozcházely s výpověďmi ohledně toho, zda poškozená upadla na zem, nebo na zeď.
16. Ani v situacích tzv. "tvrzení proti tvrzení" není principiálně vyloučeno, aby obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, pakliže důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodní, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi před druhou [k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69), ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213) a ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že v předložené věci se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatelky zabývaly a svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily. Okresní soud vysvětlil, proč některé výpovědi svědků považoval za přesvědčivé a jiné nikoliv, a nabyl dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a nepovažoval za nepřiměřený ani uložený trest.
17. Ústavní soud proto neshledal, že by v napadených rozhodnutích okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatelky, tedy ani do jejích práv zaručených čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
18. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu