ECLI:CZ:US:2018:3.US.227.18.1
sp. zn. III. ÚS 227/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. P., t. č. Věznice v Kynšperku nad Ohří, právně zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 4 Tdo 1343/2017-45, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2017 č. j. 2 To 53/2017-1302 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017 č. j. 2 T 58/2016-1216, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 2 T 58/2016, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že krajský soud po provedeném dokazování uznal stěžovatele (dále též "obžalovaný") vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) d) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil na poškozené M. Š. způsobem blíže popsaným ve skutkové větě rozsudku. Za tato jednání uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon zařadil stěžovatele do věznice s dozorem. Krajský soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti stěžovatele zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR (dále jen "VZP") částku 4 094 Kč a podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozenou M. Š. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) d) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkové věty rozsudku (velmi zkráceně vyjádřeno) obžalovaný v době nejméně od 18. 2. 2014 do 20. 1. 2015 v J. i jinde na okrese P. osobně opakovaně sledoval poškozenou M. Š., fotil ji a vytrvale kontaktoval především prostřednictvím stovek SMS zpráv; jeho jednání vyvrcholilo dne 2. 11. 2014, kdy v odpoledních hodinách v úmyslu donutit poškozenou k návratu ke společnému soužití a podepsání směnky ji odvezl na konkrétní místo v lese na M., ve vozidle ji verbálně a fyzicky napadl a pod pohrůžkami ji donutil podepsat prázdnou směnku; ve sledování poškozené obžalovaný pokračoval až do svého zadržení; v důsledku incidentu dne 2. 11. 2014 poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která si vyžádala psychiatrickou ambulantní léčbu. Vrchní soud uložil obžalovanému úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků s výkonem ve věznici s dozorem a podle §228 odst. 1 tr. řádu ho zavázal povinností zaplatit VZP částku 4 094 Kč. Poškozená byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud potvrdil jako správný rozsah a způsob dokazování a ztotožnil se se skutkovými zjištěními a právními závěry krajského soudu. Ke zrušení jeho rozsudku a novému rozhodnutí o vině obžalovaného přistoupil po částečném doplnění dokazování ve vztahu ke škodlivému následku z důvodu preciznější specifikace těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku v popisu skutku z hlediska užité právní kvalifikace podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu ke způsobení těžšího následku. Současně vrchní soud dospěl k závěru, že uložený trest odnětí svobody byl přísný a že za daných okolností postačí uložit trest na samé hranici spodní zákonné trestní sazby.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky trestního řízení a právním závěrům, na jejichž základě byl uznán vinným, oponoval. Jeho ústavněprávní argumentace byla opřena o námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu v důsledku opomenutí jeho důkazních návrhů - znaleckého zkoumání zadokumentovaných zranění poškozené, které měla utrpět dne 2. 11. 2014, znalecké zkoumání stáří papíru a inkoustu na omluvných dopisech stěžovatele adresovaných poškozené a zpracování revizního znaleckého posudku k prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a diagnostikovou posttraumatickou stresovou poruchou poškozené.
Stěžovatel nesouhlasil s odůvodněním krajského soudu, že návrhy na znalecké zkoumání zranění poškozené a dopisů stěžovatele jsou nadbytečné vzhledem k dostatečně věrohodné výpovědi poškozené a odbornému vyjádření jejího praktického lékaře, a upozornil, že průběh skutkového děje a vznik zranění líčí poškozená diametrálně odlišně od toho, jak je vysvětluje stěžovatel. Vyjádření praktického lékaře poškozené, podle kterého zranění mohla vzniknout tak, jak uvedla poškozená, stěžovatel označil za nedostačující, neboť obvodní lékař není odborníkem z oboru soudního lékařství a nepříslušelo mu vyjadřovat se ke vzniku uvedených zranění. V případě omluvných dopisů mohl znalec z příslušného oboru vyjasnit, zda je pravdivá verze poškozené, podle které se jí poškozený písemně omluvil za jednání dne 2. 11. 2014, nebo zda jde o dopisy staršího data, jak tvrdil stěžovatel, které s jeho údajným napadením poškozené vůbec nesouvisí. Pokud by se z těchto objektivních důkazů jevila jako správná skutková verze stěžovatele, utrpěla by výpověď poškozené na věrohodnosti a soud by musel postupovat podle zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel dále uvedl, že podle soudu došlo k propuknutí posttraumatické stresové poruchy, kterou lze hodnotit jako těžkou újmu na zdraví, v důsledku jednání stěžovatele, jemuž byla poškozená vystavena dne 2. 11. 2014. Tento závěr se odvíjel od závěrů společného znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie a klinické psychologie Doc. PhDr. et PhDr. R. Ptáčka, Ph.D MBA, a znalce z oboru psychiatrie Doc. MUDr. I. Žukova, CSc., a jejich výpovědí před soudem. Stěžovatel však upozornil, že pokud šlo o zásadní otázku existence příčinné souvislosti mezi jednáním dne 2. 11. 2014 a diagnostikovanou psychickou poruchu poškozené, znalec z oboru psychiatrie setrval na závěru, že porucha u poškozené vznikla v souvislosti s jednáním dne 2. 11. 2014, zatímco znalec z oboru klinické psychologie připustil, že tato souvislost není jednoznačná a je možné, že ke vzniku poruchy došlo i v důsledku dlouhodobějšího pronásledování poškozené stěžovatelem. Vrchní soud provedl doplňující výslech pouze znalce z oboru psychiatrie, doplňující výslech druhého znalce neprovedl, a přestože stěžovatel s ohledem na popsané rozpory navrhl zpracování revizního znaleckého posudku, soud jeho návrhu nevyhověl. Jedná se tak o další z tzv. opomenutých důkazů, v tomto případě navíc svoje rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu nikterak nezdůvodnil. Podle stěžovatele měl soud za dané situace kvalifikovat jeho jednání výhodněji ve smyslu zásahy in dubio pro reo jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Stěžovatel - bez asistence svého právního zástupce - zaslal Ústavnímu soudu další tři podání, ve kterých popsal svůj vztah k poškozené, její chování a charakterové vlastnosti a vyjádřil naději na nové projednání věci a propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu je po formální stránce přísně vzato nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí, které bylo zrušeno, a tudíž právně neexistuje.
Povinnost právního zastoupení již od okamžiku zahájení řízení o ústavní stížnosti z materiálního pohledu znamená, že ústavní stížnost, jakož i její následné doplňky, musí být sepsány advokátem anebo jím alespoň výslovně aprobovány. V posuzované věci Ústavní soud proto přihlížel pouze k argumentaci formulované právním zástupcem stěžovatele, podáními sepsanými samotným stěžovatelem se nezabýval.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.
V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v jeho trestní větvi.
Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). V projednávané věci Ústavní soud takové pochybení neshledal.
K námitce opomenutého důkazu Ústavní soud poznamenává, že podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Tehdy je dán důvod pro zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)].
V posuzované věci neměl vrchní soud pochyb, že událost ze dne 2. 11. 2014 byla dostatečně prokázána na základě důkazů dosud provedených. Výpověď poškozené zde nestála osamoceně, nýbrž byla podporována výpověďmi dalších svědků v odůvodnění rozsudku krajského soudu podrobně popsaných, hodnocených a interpretovaných tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil. Za takové situace nepředstavovalo zamítnutí návrhu na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním zranění poškozené a omluvných dopisů stěžovatele porušení pravidel spravedlivého procesu.
Rovněž nepřijetí návrhu stěžovatele na zpracování revizního znaleckého posudku nepovažoval Ústavní soud za důvod ke svému zásahu. Ze soudního spisu vyplynulo, že krajský soud po provedeném dokazování shledal příčinnou souvislost mezi vznikem posttraumatické stresové poruchy u poškozené a událostí ze dne 2. 11. 2014 a za účelem zjištění závažnosti a průběhu posttraumatické stresové poruchy u poškozené bylo dokazování doplněno i vrchním soudem. Ten v průběhu veřejného zasedání, kterého se osobně účastnil stěžovatel i jeho obhájce, provedl některé z důkazů navržených obhajobou (č. l. 1281 a násl.) a vyslechl též znalce z oboru psychiatrie, na jehož základě (po vyhodnocení i v kontextu s ostatními již provedenými důkazy) vzal za potvrzené, že posttraumatická stresová porucha se u poškozené rozvinula jako reakce na prožitou událost dne 2. 11. 2014.
Po formální stránce lze přisvědčit stěžovateli, že vrchní soud výslovně neuvedl, proč zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem (č. l. 1290). Z obsahu protokolu o veřejném zasedání vyplynulo, že dotazy vrchního soudu (členů senátu 2 To) i obhajoby na znalce směřovaly mimo jiné i k vyjasnění, zda posttraumatická stresová porucha mohla být zapříčiněna dlouhodobějším pronásledováním poškozené nebo zda jejím spouštěčem byl atak dne 2. 11. 2014. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je pak zřejmé, že vyjádření znalce z oboru psychiatrie, konfrontovaného i s příslušnou částí dřívější výpovědi znalce z oboru psychologie, bylo pro vrchní soud pro rozhodnutí o vině stěžovatele zcela dostačující (č. l. 1309). Lze tedy bez větších pochybností dovodit, že další dokazování v tomto směru již vrchní soud nepovažoval za potřebné, neboť z důkazů dosud provedených, neměl o skutkovém stavu žádné pochybnosti. V souvislostech daného případu a za okolností typických pro posuzovanou věc Ústavní soud nepovažoval zamítnutí návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku (bez výslovného bližšího odůvodnění) za pochybení, které by zásadním způsobem zpochybnilo spravedlivost řízení jako celku, zvláště bylo-li z obsahu spisu jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu.
Pokud šlo o usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo trestní řízení završeno, ústavní stížnost neobsahovala vůči jeho právním závěrům žádnou konkrétní výhradu, na jejímž základě by Ústavní soud mohl dojít k závěru o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z napadeného usnesení je zřejmé, že se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami stěžovatele směřujícími výlučně do provedeného dokazování a po jejich hodnocení dospěl k závěru, že nebyly s to naplnit důvody předpokládané v uplatněném dovolacím důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu].
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu