ECLI:CZ:US:2018:3.US.2369.17.1
sp. zn. III. ÚS 2369/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 11 Tdo 268/2017-82, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2016 č. j. 11 To 25/2016-2721 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2015 č. j. 50 T 8/2015-2463, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (pozn. v rozhodnutích obecných soudů se jménem "J.", v některých podáních sepisovaných jeho právním zástupcem se jménem "J.") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (s nepřesným číslem jednacím usnesení Nejvyššího soudu), neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným v bodech I. a III. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 3 T 244/2013 podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
3. Proti citovanému rozsudku podali stěžovatel a státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením odvolání podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy zjištěný skutkový stav je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, které neskýtá dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
6. Stěžovatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele neobstojí argumentace soudů, že věděl o tom, že se trestná činnost odehrávala částečně na území Spolkové republiky Německo, neboť jej s rodinou U. spojovaly blízké přátelské vztahy, byl jim nejblíže z celé skupiny a dobře věděl, jakým způsobem nákup drog a jejich financování a následný vývoz fungují. Krajský soud přitom zatížil své závěry vnitřním rozporem, neboť na jiném místě rozsudku označil za nejbližšího spolupracovníka U. - P. R. Tato konstatování soudy učinily bez jakýchkoliv důkazů. Stěžovatel ve skutečnosti znal pouze E. U. a H. U., s nimiž komunikoval v českém jazyce, přičemž viděl, že na vzájemná setkání jezdívají vozidlem s českou registrační značkou. Neobstojí ani tvrzení soudů, že výtky stěžovatele ohledně pobytu manželů U. byly vyvráceny provedenými odposlechy.
7. Na podkladě této oponentury stěžovatel dovozuje, že soudy pochybily, přičítaly-li mu naplnění znaku "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" a z toho vyplývající důsledky z kvalifikované skutkové podstaty dle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Soudy podle stěžovatele nedostály požadavku traktovanému Ústavním soudem na dosažení nejvyššího možného stupně jistoty, resp. prokázání tohoto znaku mimo jakoukoli rozumnou pochybnost.
8. Stěžovatel se vymezuje rovněž proti závěru soudů, že uvedený kvalifikační znak další obvinění nenaplnili. Nejvyšší soud vadné úvahy soudů nižších stupňů bagatelizoval jejich označením za "nepříliš obratné vyjádření", ačkoli šlo o zcela jasné úvahy, které však kolidovaly se zákonem. Soudy tak přehlížely zásadu de similibus idem est iudicandum, neboť činily neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými obviněnými. Formální pojetí trestného činu podle tr. zákoníku zaměnily za absurdní formalismus odůvodňující zjevnou nespravedlnost.
9. Nejvyšší soud podle stěžovatele rovněž ignoroval námitku, podle které v případě tvrzeného zavinění v podobě nepřímého úmyslu musí být zahrnuto "vědomostí" nejenom porušení či ohrožení následku chráněného trestním zákoníkem, ale též další znaky příslušné kvalifikované skutkové podstaty. Tuto argumentaci přešel konstatováním, že soud shledal ve vztahu k této okolnosti zavinění úmyslné; tím zcela ignoroval kritiku stěžovatele ohledně neexistence nepřímého úmyslu a nedostatečnosti odůvodnění tvrzeného zavinění. Podle judikatury Ústavního soudu však sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu.
10. Závěrem stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že nepřihlížel k doplnění dovolání, což odůvodnil neudržitelnou a formalistickou argumentací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto odkazuje na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dále uvést následující skutečnosti a závěry.
18. Stěžovatelem uplatněné výhrady brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a odst. 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové provenience, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 42 až 46 rozsudku krajského soudu a str. 10 až 15 usnesení vrchního soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků (výpovědi jednotlivých obviněných, svědecké výpovědi, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, prohlídky jiných prostor, domovní prohlídky, sledování osob, daktyloskopické zkoumání, znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, odborná vyjádření z odvětví chemie a z odvětví genetika) ústavněprávně akceptovatelným způsobem dospěly k závěru o vině stěžovatele.
19. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
20. Ústavní soud neshledal exces ani v konstatování soudů, že takto zjištěný skutek je třeba podřadit pod skutkovou podstatu výše specifikovaného trestného činu. Soudy dospěly k závěru, že inkriminované jednání splňuje všechny pojmové náležitosti předmětného úmyslného trestného činu, a to včetně zákonného znaku "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" a z toho vyplývající důsledky podle kvalifikované skutkové podstaty dle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
21. Soudy se nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 (N 257/55 SbNU 479) nezpronevěřily. Nejvyšší soud stěžovateli předestřel rozdíly mezi úpravou obsaženou v §88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, založenou na existenci materiálního znaku, z nějž vycházel odkazovaný nález, a úpravou uplatněnou v nyní posuzované věci, přičemž za určující shledal, že stávající tr. zákoník již není založen na existenci materiálního znaku, jenž byl vypuštěn, a neobsahuje proto ustanovení, které by soudu ukládalo zvážit aplikaci kvalifikované skutkové podstaty pouze při existenci okolnosti, která pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
22. Nejvyšší soud objasnil, že podle aplikované právní úpravy lze nálezem konkretizované okolnosti zohlednit pouze ve výroku o trestu, nikoli ve výroku o vině, jak se stěžovatel domáhá. Tento závěr pak lze dovodit i z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1508/2015, ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 11 Tdo 240/2016 a ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. 11 Tdo 930/2016), kterou Ústavní soud aproboval usnesením ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 1897/16 (rozhodnutí nepublikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
23. K přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49, SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, neboť podle jeho zjištění byl stěžovateli uložen trest v rámci zákonné sazby, přičemž jeho výši soudy dostatečně odůvodnily.
24. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele ohledně jeho diskriminace oproti jiným obviněným, u nichž zákonný znak "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" nebyl podle soudů naplněn. Poté, co nenalezl ústavně relevantní deficity ve výše zmiňovaných postupech a závěrech, nelze diskriminaci stěžovatele spatřovat v jím tvrzené nerovnosti. Takovéto srovnání nepředstavuje předmět řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelem uváděné případy.
25. Soudy se řádně zabývaly i subjektivní stránkou trestného činu. Stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu k otázce nepřímého úmyslu, nicméně navazující výhrady konstruuje na základě jiného skutkového stavu, než jak jej v řízení soudy zjistily a stal se podkladem pro právní posouzení. Soudy akceptovatelným způsobem dospěly k závěru, že nepřímý úmysl zahrnoval všechny znaky potřebné pro naplnění předmětné kvalifikované skutkové podstaty, zatímco stěžovatel se soustřeďuje k opačnému závěru, na jehož podkladě následně formuluje další kritiku soudních rozhodnutí, což však k posunutí jeho věci do ústavněprávní roviny nepostačuje.
26. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného z ústavněprávních hledisek obstojí.
27. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů vrchního soudu dovolacím soudem za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
28. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci.".
29. Nejvyšší soud nepochybil ani v otázce doplnění dovolání. Stěžovatelově výtce z "formalismu" přisvědčit nelze, neboť jisté ztížení (nikoli však zamezení) přístupu k soudu představují procesní pravidla již z povahy věci, což je však vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů.
30. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu