ECLI:CZ:US:2018:3.US.2847.18.1
sp. zn. III. ÚS 2847/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2018 č. j. 50 To 220/2018-7559 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. dubna 2018 č. j. 5 T 20/2018-7273, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. U Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Plzeň-město podána dne 26. 3. 2018 obžaloba, kterou je stěžovateli a dalším třem obviněným jako členům organizované zločinecké skupiny podle §129 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kladeno za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měli dopustit jednáním popsaným v obžalobě.
3. Stěžovatel byl stíhán vazebně a napadeným usnesením okresního soudu byl podle §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu.
4. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal se všemi námitkami, které předestřel ve stížnosti, přičemž nesouhlasí ani s odůvodněním okresního soudu, že nemá v České republice žádné příbuzné, neboť soudům je z předchozích řízení známo, že zde má manželku, dceru a přítelkyni, s níž žije, a že zde dlouhodobě bydlí i jeho rodinný přítel. Takové tvrzení tedy nemůže být důvodem pro jeho ponechání ve vazbě. Okresnímu soudu vytýká, že mu u vazebního zasedání nepředestřel všechna svá zjištění, na jejichž základě rozhodl o jeho ponechání ve vazbě. Krajský soud pak zcela chybně poukázal na to, že soudy již v minulosti o vazbě rozhodovaly, a že ani Ústavní soud neshledal ve vazebním řízení řádná pochybení. Nesouhlasí také s jeho tvrzením, že rozhodnutí o vině náleží trestnímu soudu, aniž by vzal v potaz, že o jeho vině nebylo doposud rozhodnuto. V odůvodnění okresního soudu, že svou nepříznivou finanční situaci řešil trestnou činností, spatřuje presumpci své viny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
9. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu, který upravuje rozhodování o vazbě.
10. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele (i spoluobviněných) rozhodoval okresní soud ve stádiu po podání obžaloby podle §72 odst. 3 tr. řádu. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž významné pravomoci příslušely převážně státnímu zástupci, zahajuje řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. V přípravném řízení je rozhodování o dalším trvání vazby svěřeno soudci příslušného soudu, který rozhoduje na návrh státního zástupce, zatímco po podání obžaloby je tato úloha svěřena přímo příslušnému soudu, který nadále garantuje ochranu základních práv obviněného. V tomto smyslu má Ústavní soud za to, že rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě nebyla jeho práva nikterak porušena.
11. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i o další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, dostupná jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
12. Z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, že soud dospěl po prostudování spisového materiálu k závěru, že jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, bylo spácháno, a že naplňuje všechny znaky stíhaného trestného činu, přičemž odkázal na podanou obžalobu, v níž jsou podrobně shrnuty všechny opatřené důkazy, z nichž se podává podezření, že tuto trestnou činnost spáchal mj. i stěžovatel. Poukazuje-li stěžovatel na princip presumpce neviny, který dle jeho názoru soud porušil, uplatnění tohoto principu i z něj vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě především v hlavním líčení, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádnému ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jenom v poukazu okresního soudu na nepříznivou finanční situaci stěžovatele, kterou řešil trestnou činností, nelze spatřovat presumpci viny, jak tvrdí, stěžovatel, ale odůvodnění trvání vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu, tedy obavy z toho, že by se k trestné činnosti mohl znovu uchýlit.
13. Okresní soud se dostatečně zabýval tím, zda je další držení stěžovatele ve vazbě nutné, anebo zda nedošlo ke změně okolností, která by mohla odůvodnit jeho propuštění na svobodu. Dospěl však k závěru, že k žádné změně, jde-li o důvody tzv. útěkové a předstižné vazby, nedošlo, neboť stěžovatel je v případě uznání viny s ohledem na rozsah a dobu páchání trestné činnosti ohrožen uložením citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby v rozmezí 3 až 10 let, přičemž důvodná obava z možnosti útěku do zahraničí je umocněna charakterem trestné činnosti, které se měl dopustit, a která má přeshraniční dosah. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele o rodinném zázemí v České republice, přičemž vzhledem k obsahu jeho výpovědi při veřejném zasedání u okresního soudu je také otázkou, jak pevné vazby má ke své rodině či zaměstnání vytvořeny. Existence dalšího vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, tedy nebezpečí, že by stěžovatel při propuštění na svobodu mohl uprchnout, je pak naopak posílena stádiem, v němž se trestní řízení nyní nachází.
14. Krajský soud přezkoumal z podnětu stížnosti rozhodnutí okresního soudu ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Stejně jako okresní soud však dospěl k závěru, že důvody tzv. útěkové a předstižné vazby jsou stále dány. Stěžovateli přitom nelze přisvědčit v názoru, že se krajský soud nezabýval jeho stížnostními námitkami, neboť z odůvodnění rozhodnutí se podává, že na relevantní stížnostní argumentaci, byť stručně, reagoval. Poukázal-li mj. na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 411/18, v němž Ústavní soud řešil některé námitky uplatněné ve stížnosti, přičemž neshledal žádný zásah do základních práv stěžovatele, nelze takový postup označit za nezákonný či protiústavní, stejně jako poukaz na odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, s nímž se ztotožnil.
15. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na stížnostní námitky stěžovatele reagoval i explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
16. Lze uzavřít, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však nemůže zpochybnit jejich ústavní konformitu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu