ECLI:CZ:US:2018:3.US.2901.18.1
sp. zn. III. ÚS 2901/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 28. června 2018 č. j. 5 Nt 1/2018-14 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Most, 2. oddělení obecné kriminality, ze dne 11. června 2018 č. j. KRPU-94468-158/TČ-2017-040872-PV, za účasti Okresního soudu v Mostě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Most, 2. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě"). Stěžovatel současně žádá o odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Most, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), bylo podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o zajištění motorového vozidla (blíže označeného ve výroku) evidovaného na stěžovatele. Uvedený vůz byl označen jako nástroj trestné činnosti, pro kterou je na základě usnesení o zahájení trestního stíhání stíhán obviněný K. K.
3. Stížnosti stěžovatele a obviněného Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými usneseními bylo nezákonným a nepřiměřeným způsobem zasaženo do jeho práva vlastnit majetek. Vlastnictví předmětného vozidla nerozporují ani policejní orgán a soud, které však dospěly k nesprávnému závěru, že jeho faktickým vlastníkem je obviněný. Stěžovatel tvrdí, že vozidlo obviněnému pouze půjčil. Zajištění věci bez řádného odůvodnění považuje za nepřípustné a svévolné. Stěžovatel se obává, že by mohlo být zabráno dle §101 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a takový postup odmítá. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2301/14 (N 39/76 SbNU 527) a komentář k §101 tr. zákoníku. Stěžovatel nadto namítá, že pokud vozidlo v jednání obviněného skutečně vystupovalo, hrálo jistě natolik bagatelní roli, že jeho zajištění nelze považovat za zákonné a spravedlivé. Nadto se dle stěžovatele policejní orgán dopustil excesu, neboť usnesení odůvodnil nedostatečně, když zajištění vozidla nemělo povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu.
5. Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu spatřuje stěžovatel v postupu policejního orgánu nebo okresního státního zastupitelství, kteří nepostoupili okresnímu soudu odůvodnění jeho blanketní stížnosti.
6. Stěžovatel považuje s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) popsaný zásah do svého vlastnického práva za nepřiměřený. Domnívá se, že k zajištění vozu došlo pro důkazní účely. Pro ten případ však bylo možné stopy z vozidla zajistit jiným způsobem. Není proto naplněno kritérium potřebnosti, neboť bylo možné dosáhnout sledovaného účelu jinak (např. ohledáním vozidla) a není splněno ani kritérium přiměřenosti, neboť na jedné straně stojí narušené vlastnické právo stěžovatele, na straně druhé stojí jako protiváha účel trestního řízení, kterého by bylo možno dosáhnout mírnějšími prostředky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním či jiném řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval základní požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění věci v trestním řízení. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím zajišťovacích institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
10. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Kasační pravomoc Ústavního soudu je na místě teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. Majetkové zajišťovací instituty podle tr. řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny, zároveň však připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)].
11. V posuzované věci byla kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor.
12. Z napadeného usnesení okresního soudu i z rozhodnutí policejního orgánu jsou dostatečně zřejmé důvody, pro něž policejní orgán považoval předmětné vozidlo za nástroj užitý ke spáchání trestného činu (viz §79a odst.1 tr. řádu). Vyplývá z nich, že obviněný K. K. je na základě usnesení o zahájení trestního stíhání stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit v podstatě tím, že v předmětném vozidle neoprávněně přechovával pro jiného 540 g omamné látky marihuana, a že v období od počátku měsíce listopadu roku 2017 do 9. 5. 2018 na parkovišti ve S. a na náměstí v B. nejméně v deseti případech prodal nejméně 1440 g této omamné látky D. V. Důvodnost trestního stíhání je podložena výpovědí D. V. i tvrzením samotného obviněného vyplývajícím z přepisů odposlechů, v nichž se obviněný vyjadřuje k jednání, které je předmětem jeho trestního stíhání a k vlastnictví vozidla. Dle dosavadních zjištění policejního orgánu tedy obviněný využíval předmětné vozidlo k trestné činnosti (distribuci marihuany).
13. Stěžovatel sice poukazuje na to, že vůz hrál v trestné činnosti natolik bagatelní roli, že jeho zajištění nelze považovat za zákonné a spravedlivé, jeho význam jako nástroje ke spáchání trestného činu však spočívá v opakovanosti jeho použití k přechovávání a distribuci drogy, což bylo prokázáno výpovědí svědka D. V.
14. Namítá-li stěžovatel, že došlo k zásahu do jeho vlastnických práv, i s tím se napadená usnesení vypořádávají zjištěním vyplývajícím z opatřených důkazů (výpovědí osoby, která vozidlo prodávala, tvrzením obviněného), podle nichž evidence stěžovatele jako vlastníka vozidla stěžovatelem je pouze formální krok, mající účelově zastřít skutečné majetkové poměry obviněného, aby zbytečně nepoutal pozornost orgánů činných v trestním řízení, z čehož měl obviněný obavy. Nadto, je-li dáno podezření, že věc slouží jako nástroj trestné činnosti, není pro případ jejího zajištění zákonem vyžadováno, aby byla ve vlastnictví obviněného.
15. K nepřiměřenosti zásahu lze doplnit, že o zásah do ústavně zaručených práv by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu. Jinými slovy, časové omezení zajištění musí splňovat požadavek přiměřenosti. Docházelo-li by k zásahu po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]. V posuzované věci je určující, že ke dni rozhodování okresního soudu trvalo zajištění předmětného vozidla necelé tři týdny, takže jeho délka není z pohledu ústavněprávního nepřiměřenou.
16. Stěžovatel sice vyslovuje názor, že vozidlo bylo zajištěno pro důkazní účely, z napadených rozhodnutí je však zřejmý jiný důvod zajištění, takže úvahy o nenaplnění kritéria potřebnosti jsou bezpředmětné. Stejně tak nejsou v této fázi řízení relevantní jeho obavy z možného zabrání věci a odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2301/14, neboť uvedený nález se týká zabrání věci či jiné majetkové hodnoty a výkladu a použití §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. O aplikaci uvedeného ustanovení však v posuzované věci nejde.
17. Jistou opodstatněnost by bylo možno přiznat námitce o nezohlednění odůvodnění blanketní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu, ovšem za předpokladu, že by se okresní soud odmítl stížností stěžovatele zabývat. V posuzované věci totiž zřejmě došlo k pochybení v postupu policejního orgánu či státního zástupce, kteří včas nepředložili okresnímu soudu odůvodnění stížnosti stěžovatele, který tak nemohl přímo reagovat na konkrétní stížnostní námitky.
18. Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a současně zjištění, že jde o zásah, který nelze v průběhu dalšího řízení odčinit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/15).
19. Okolnosti, pro něž by bylo možné přistoupit k vydání kasačního nálezu, v posuzovaném případě nenastaly. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že mu rozhodnutím stížnostního soudu byla způsobena závažná neodčinitelná újma (např. v podobě ztráty osobní svobody), když v této souvislosti namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu. Z hlediska ústavněprávního je ovšem zásadní, že okresní soud stížnost stěžovatele neodmítl, ale zabýval se jí věcně (jde zde o uplatnění obecného revizního principu, v jehož rámci stížnostní orgán přezkoumává rozhodnutí orgánu nižší instance komplexně). Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do ústavně zaručených práv. Případná kasace rozhodnutí okresního soudu pouze z důvodu, že tento stížnostní orgán nemohl přihlédnout k doplnění stížnosti, protože odůvodnění neměl k dispozici, by byla pouhým formalismem bez vlivu na další průběh řízení. To však neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení nemohly doznat změn, či že by nemohlo dojít k zrušení zajištění. Stěžovateli zůstává zachována možnost, aby v dalším průběhu řízení za podmínek §79f tr. řádu žádal o zrušení zajištění, přičemž mu nic nebrání v tom, aby v takové žádosti uplatnil i argumentaci, kterou užil v odůvodnění své blanketní stížnosti.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
21. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu