ECLI:CZ:US:2018:3.US.2982.18.1
sp. zn. III. ÚS 2982/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti obchodní společnosti RANDA, s. r. o., sídlem Školní 866, Pardubice, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2018 č. j. 2 Ko 48/2017-9516, a výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2017 č. j. 43 K 21/2004-9387, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. 6. 2017 č. j. 43 K 21/2004-9387 v konkursní věci úpadkyně VITKA Brněnec, a. s. zprostil funkce dosavadního správce konkursní podstaty úpadkyně Mgr. Petra Stejskala (výrok I.), do funkce nového správce konkursní podstaty ustavil Ing. Davida Jánošíka (výrok II.) a dosavadnímu správci uložil, aby do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předal nově ustanovenému správci svoji funkci (výrok III.).
3. Proti výroku II. usnesení krajského soudu podala odvolání stěžovatelka (konkursní věřitelka), které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 4. 5. 2018 č. j. 2 Ko 48/2017-9516 odmítl s tím, že odvolání pouze proti usnesení o ustavení nového správce konkursní podstaty není podle §66b odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), přípustné, když jde o rozhodnutí, které činí konkursní soud při výkonu dohlédací činnosti (srov. §12 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání).
4. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se vyjadřuje ke včasnosti ústavní stížnosti, když poukazuje na to, že se při podání odvolání řídila nesprávným poučením krajského soudu, a proto by neměla být její ústavní stížnost posouzena jako opožděná. Podstatou ústavní stížnosti jsou pak námitky týkající se porušení práva na zákonného soudce, když podle názoru stěžovatelky nebylo konkursní řízení (zahájené v roce 2004) přiděleno konkursnímu soudci v souladu s rozvrhem práce a konkurs je tak projednávám nezákonným soudcem.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, je možné napadnout žalobou pro zmatečnost. Tato možnost nyní vyplývá z §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který existoval (byť v poněkud jiném znění) i k 31. 12. 2007, tedy k okamžiku, kdy došlo ke zrušení zákona o konkursu a vyrovnání a jeho nahrazení zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Intertemporální účinky ohledně dosavadních předpisů jsou pak řešeny v §432 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy, přičemž z judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3083/2014) se podává, že toto pravidlo platí i pro občanský soudní řád.
8. Stěžovatelka tak ústavní stížností brojí proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jejího odvolání, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti však nikterak nevyplývá, že by stěžovatelka právě tohoto mimořádného opravného prostředku v nyní posuzované věci využila. Žaloba pro zmatečnost přitom patří právě mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pro úplnost se sluší dodat, že v souladu s §66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se pro konkurs a vyrovnání použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že i samotná tvrzení stěžovatelky ohledně porušení práva na zákonného soudce v podobě nepříslušnosti krajského soudu k rozhodování, představují zmatečnostní důvod [srov. §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. K uvedené námitce je možné rovněž připomenout, co již bylo vysloveno v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 286/16, které se týká téhož konkursního řízení a téže stěžovatelky, že stěžovatelka se této jí doposud nepoužité argumentace začala domáhat najednou a překvapivě (až po třinácti, resp. čtrnácti letech). Účelovost této argumentace je patrná i ve srovnání s řízeními o jiných ústavních stížnostech týkajících se předmětného konkursního řízení. Ústavní soud poznamenává, že pokud tak neučinila, ač měla k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v této ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. I. ÚS 863/09, ze dne 1. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 2545/08 nebo ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1132/09). Takové uplatnění ústavněprávních námitek považuje totiž Ústavní soud za nepřípustné a jejich projednání by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek civilním soudům, jimž podle čl. 4 Ústavy České republiky ochrana všech základních práv a svobod přísluší [srov. nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885)].
10. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon ochraně jejích práv poskytuje, a proto je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou a jako taková musela být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. října 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj