ECLI:CZ:US:2018:3.US.3140.17.1
sp. zn. III. ÚS 3140/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 č. j. 28 Cdo 2338/2017-496, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2017 č. j. 26 Co 392/2016-468 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. září 2016 č. j. 30 C 98/2014-447, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a JUDr. Michala Fábryho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2017, která splňuje procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Trutnově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 30 C 98/2014, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
3. Vedlejší účastník se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít s ním smlouvu o převodu nemovité věci jako pozemkové náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Uvedl, že je oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě, aktuálně disponuje restitučními nároky ve výši 5 821 170,68 Kč a má právo na převod jiných pozemků ve vlastnictví státu náhradou za pozemky, které nelze vydat. Dále uvedl, že od podzimu 2012 požádal stěžovatelku opakovaně o bezúplatný převod řady pozemků a rovněž se opakovaně účastnil veřejných nabídek na převod pozemků zveřejněných stěžovatelkou, nicméně k uspokojení jeho restitučního nároku touto cestou dosud nedošlo. S přihlédnutím ke skutečnosti, že uspokojení zákonodárcem předvídanou cestou (účastí ve veřejné nabídce na převod pozemků) se ukázalo jako problematické a dosti nejisté, obrátil se vedlejší účastník na soud se svým žalobním návrhem, jak uvedeno shora.
4. O této žalobě bylo poté, co první rozhodnutí ve věci bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 12. 2015 č. j. 26 Co 244/2015-288 zrušeno a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení, rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 9. 2016 č. j. 30 C 98/2014-447, jímž soud žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 50 090 Kč (výrok II.). V odůvodnění okresní soud uvedl, že vzal za prokázané, že právní předchůdkyně vedlejšího účastníka řádně uplatnila své restituční nároky již v roce 2001 a že k definitivnímu vyčíslení části tohoto nároku Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "Pozemkový fond"), do jehož práv a povinností vstoupila stěžovatelka, došlo až v roce 2012, v důsledku čehož byl vedlejší účastník připraven o možnost účastnit se nabídkových řízení v letech 2005 - 2012, přičemž nabídka pozemků se kvalitativně i kvantitativně zmenšovala. Do roku 2014, tedy za 13 let od podání žádosti, se stěžovatelce nepodařilo uspokojit značnou část (téměř polovinu) nároků vedlejšího účastníka, a to přesto, že se tento opakovaně účastnil veřejných nabídek organizovaných stěžovatelkou. Od této doby sice nastal určitý pokles celkové výše dosud neuspokojené části nároku vedlejšího účastníka, nicméně se tak nestalo v důsledku dobrovolné změny v přístupu stěžovatelky k plnění jejích zákonných povinností, ale v závislosti na výsledcích třiadvaceti soudních řízení, které vedlejší účastník vůči stěžovatelce zahájil v roce 2014. Soud vzal rovněž za prokázané, že struktura nabídky stěžovatelky neměla a nemá takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob a aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit nároky vedlejšího účastníka. Okresní soud proto uzavřel, že stěžovatelka nepostupovala tak, aby se vedlejší účastník jako oprávněná osoba domohl uspokojení svých nároků postupem předvídaným v §11a zákona o půdě v přiměřených lhůtách, přičemž takové jednání stěžovatelky je dle názoru okresního soudu třeba označit za liknavé a svévolné a nároku vedlejšího účastníka je třeba poskytnout soudní ochranu.
5. Rozhodnutí okresního soudu bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 1. 2017 č. j. 26 Co 392/2016-468 potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 19 465,30 Kč (výrok II.). V odůvodnění krajský soud uvedl, že shledal odvoláním napadené rozhodnutí věcně správným, neboť se ztotožnil se skutkovými závěry učiněnými okresním soudem, jakož i z nich vyvozenými závěry právními.
6. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 č. j. 28 Cdo 2338/2017-496 odmítnuto (výrok I.), neboť nebylo shledáno přípustným, a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 504,40 Kč (výrok II.).
III.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutími soudů všech stupňů, přičemž poukázala na to, že těmito rozhodnutími obecné soudy v rozporu s jim Ústavou stanovenou úlohou nad rámec ústavních i zákonných pravidel, jakož i nad rámec judikaturní praxe, nahradily její projev vůle - souhlas s převodem náhradních pozemků vedlejšímu účastníkovi, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky.
8. Jde-li o rozhodnutí okresního a krajského soudu, vůči nim stěžovatelka namítla, že jsou založeny na skutkových zjištěních o jejím údajně liknavém a svévolném postupu při uspokojování restitučního nároku vedlejšího účastníka, která však nemají oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti se stěžovatelka ohradila např. proti závěru okresního a krajského soudu, že nárok vedlejšího účastníka nebyl stěžovatelkou vypořádán za dobu delší než 13 let, ačkoli tento nárok nebyl vypořádán pouze od doby, kdy jej vedlejší účastník zdědil, tedy pouze po dobu čtyř let, či že se vedlejší účastník nemohl účastnit veřejných nabídek organizovaných stěžovatelkou, ačkoli se jich účastnit mohl, činil tak a podle stěžovatelky tyto veřejné nabídky v několika případech dokonce záměrně zmařil. Bez jakéhokoli podkladu soudy dle přesvědčení stěžovatelky učinily též závěr o nedostatečném rozsahu či kvalitě jí organizovaných veřejných nabídek. Těmito svými rozhodnutími pak oba soudy, okresní i krajský, měly přispět k vytvoření "paralegálního systému" přidělování pozemkových náhrad, jenž se vymyká zákonodárcem předvídanému mechanismu uspokojování restitučních nároků oprávněných osob postupem dle §11a zákona o půdě, čímž překročily hranice dělby moci mezi mocí zákonodárnou a soudní a zároveň tím, v rozporu se závěry dosavadní judikatury, která připouští ve výjimečných případech uspokojení oprávněné osoby mimo režim zákona o půdě, poskytly ochranu právům takové oprávněné osobě, která oprávnění domáhat se vydání náhradních pozemků mimo zákonem předvídaný mechanismus veřejných nabídek využívá masově, a to přesto, že disponuje dostatečně rozsáhlým restitučním nárokem na to, aby se mohla efektivně a úspěšně veřejných nabídek účastnit; toto ale nečiní.
9. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že pominul její rozsáhlou argumentaci uvedenou v dovolání. V této souvislosti stěžovatelka zpochybnila zejména závěr dovolacího soudu, dle něhož stěžovatelkou v dovolání formulovaná právní otázka "důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek za situace, kdy uvedená oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem postačujícím k efektivní a úspěšné účasti ve veřejných nabídkách, těchto se však neúčastní a uplatnění žaloby je z její strany součástí komplexního postupu směřujícího k získání pozemkové náhrady zcela mimo režim zákona o půdě, kdy z tohoto mimořádného prostředku ochrany oprávněných osob se stává mechanismus nahrazující režim zákona o půdě jako takový" je otázkou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a tudíž nejde o otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Stěžovatelka naopak vyjádřila přesvědčení, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této otázky závisí, ba dokonce je pro ně zcela zásadní. Tento svůj závěr odůvodnila tvrzením, že vedlejší účastník využívá žalob na převod konkrétních pozemků v naprosto nebývalé, masivní míře, zatímco zákonným způsobem (ve veřejných nabídkách) se svůj nárok nepokouší vypořádávat vůbec. Vedlejší účastník navíc v rozporu se zákonem o půdě a ve snaze maximalizovat svůj zisk petit svých žalob formuluje tak, že žádá, aby hodnota převáděných pozemků byla zčásti započítána proti jeho nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář tak, aby se vyhnul vypořádání svého nároku na poskytnutí náhradních pozemků a mohl jej uplatňovat dalšími žalobami, a to přesto, že primární formou náhrady za živý a mrtvý inventář jsou podle §20 odst. 3 zákona o půdě věci téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a množství; není-li to možné, pak náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské výroby, případně podíl na jmění. Dále namítla, že dovolací soud nepopřál sluchu ani její námitce týkající se nepřezkoumatelnosti dokazování provedeného před soudy obou stupňů (např. v otázce kvality a kvantity stěžovatelkou nabízených pozemků ve veřejných nabídkách), čímž ji zbavil možnosti jakkoli se domoci nápravy věcně nesprávných a nespravedlivých rozhodnutí, založených na skutkových zjištěních, jež z provedeného dokazování nevyplývají, a tudíž jsou s ním v "extrémním rozporu".
IV.
10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, krajského soudu, okresního soudu, jakož i vedlejšího účastníka řízení.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 28. 3. 2018 zrekapituloval dovolací námitky stěžovatelky, přičemž upozornil na to, že šlo zejména o námitky v rovině kritiky skutkových zjištění krajského soudu, případně v rovině kritiky hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů, které však dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání pak dle názoru dovolacího soudu nemohla založit ani stěžovatelkou formulovaná právní otázka (viz bod 9.), která měla být dle názoru stěžovatelky dovolacím soudem nově vyřešena, příp. jinak posouzena, neboť nejde o otázku, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil. Dovolací soud upozornil také na skutečnost, že ústavní stížnost téže stěžovatelky ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 293/18 jako zjevně neopodstatněná. Závěrem Ústavnímu soudu navrhl, aby shodným způsobem rozhodl i o nyní posuzované ústavní stížnosti.
12. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 13. 3. 2018 poukázal na to, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky, které již uvedla v rámci řízení před obecnými soudy, přičemž vyjádřil přesvědčení, že se s těmito námitkami vypořádal v rámci svého rozhodnutí, na jehož odůvodnění v podrobnostech odkázal. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
13. Na odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2018 odkázal rovněž okresní soud.
14. Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 29. 3. 2018 předně reagoval na skutková tvrzení stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti či vznesená stěžovatelkou v řízení před obecnými soudy, kdy předložil Ústavnímu soudu vlastní skutkovou verzi nyní projednávaného případu, s níž se následně ztotožnily i obecné soudy. Poukázal také na vybraná rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu, týkající se důvodnosti žalob na uložení povinnosti k uzavření smlouvy o převodu náhradního pozemku, resp. o nahrazení projevu vůle k uzavření takové smlouvy za účelem uspokojení nároku oprávněné osoby, přičemž uvedl, že má za to, že podmínky v těchto rozhodnutích vyslovené byly v nyní projednávané věci splněny. Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
15. Stěžovatelka ve své replice ze dne 23. 4. 2018 v zásadě zopakovala své námitky obsažené v ústavní stížnosti a uvedla, že na podané ústavní stížnosti a důvodech, které ji k jejímu podání vedly, trvá.
V.
16. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, jakož i příslušného spisového materiálu, dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
17. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, příp. by byl extrémní nesoulad shledán mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
18. Právě uvedené pochybení, které by jedině mohlo být důvodem pro kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal, přestože je stěžovatelka namítala. Ústavní soud předně nedospěl k závěru, že by rozhodnutí okresního a krajského soudu byla založena na skutkových zjištěních o liknavém a svévolném postupu stěžovatelky při uspokojování restitučního nároku vedlejšího účastníka, která by neměla oporu v provedeném dokazování. Pokud se stěžovatelka v této souvislosti ohradila proti zjištění okresního soudu, že nárok vedlejšího účastníka nebyl stěžovatelkou vypořádán za dobu delší než 13 let, ačkoli tento nárok nebyl dle názoru stěžovatelky vypořádán pouze od doby, kdy jej vedlejší účastník zdědil, tedy pouze po dobu čtyř let, pak Ústavní soud uvádí, že se stěžovatelka mýlí, neboť za dobu, po kterou nebyl restituční nárok vedlejšího účastníka uspokojen, je třeba považovat čas, který uběhl od řádného uplatnění předmětného restitučního nároku oprávněnou osobou bez ohledu na to, zda touto oprávněnou osobou byl sám vedlejší účastník či jeho právní předchůdkyně, která zemřela dříve, než byla křivda, k jejíž nápravě, příp. zmírnění zákon o půdě směřuje, odčiněna. V "extrémním rozporu" s provedeným dokazováním není ani závěr soudů nižších stupňů, že se vedlejší účastník nemohl účastnit veřejných nabídek organizovaných stěžovatelkou, neboť tento závěr se vztahuje k období let 2005 - 2012, tedy k době, která předcházela definitivnímu vyčíslení výše restitučního nároku vedlejšího účastníka, který byl stěžovatelkou, resp. Pozemkovým fondem definitivně vyčíslen až v říjnu 2012, a to přesto, že byl právní předchůdkyní stěžovatele řádně uplatněn již v roce 2001.
19. Vzhledem ke skutečnosti, že neshledal oprávněnou námitku stran údajného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními s v řízení provedenými důkazy, nemohl Ústavní soud přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že okresní a krajský soud svými rozhodnutími přispěly k vytvoření "paralegálního systému" přidělování pozemkových náhrad, jenž se vymyká zákonodárcem předvídanému mechanismu uspokojování restitučních nároků oprávněných osob podle §11a zákona o půdě, jakož i podmínkám vymezeným v rozhodovací praxi dovolacího soudu, která ve výjimečných případech uspokojení oprávněné osoby mimo režim zákona o půdě připouští. Zde Ústavní soud naopak považuje za vhodné připomenout, že ve své rozhodovací praxi již v minulosti opakovaně aproboval judikaturní praxi obecných soudů, kdy tyto poskytují ochranu právům oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě, které se svými žalobami domáhají uspokojení svých restitučních nároků mimo zákonodárcem předvídaný postup zakotvený v §11a téhož zákona prostřednictvím žalob na vydání konkrétních pozemků, a to za situace, kdy oprávněná osoba v řízení prokáže, že ve vztahu k ní bylo stěžovatelkou, resp. jejím právním předchůdcem, postupováno způsobem, který lze označit za svévolný, liknavý či diskriminující [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 125/10 ze dne 1. 9. 2010 (N 180/58 SbNU 579) a další]. Takový postup stěžovatelky byl obecnými soudy zjištěn i v nyní souzené věci. Pokud za daného stavu obecné soudy žalobě vedlejšího účastníka vyhověly, není zde prostor pro závěr Ústavního soudu, že by obecné soudy svými rozhodnutími překročily hranice dělby moci či pravomoc svěřenou jim Ústavou.
20. Žádné pochybení Ústavní soud neshledal ani v postupu dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že stěžovatelka v rámci svého dovolání nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by byla způsobilá založit jeho přípustnost. Stěžovatelka v této souvislosti brojila zejména proti závěru dovolacího soudu, dle něhož jí v dovolání formulovaná právní otázka "důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek za situace, kdy uvedená oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem postačujícím k efektivní a úspěšné účasti ve veřejných nabídkách, těchto se však neúčastní a uplatnění žaloby je z její strany součástí komplexního postupu směřujícího k získání pozemkové náhrady zcela mimo režim zákona o půdě, kdy z tohoto mimořádného prostředku ochrany oprávněných osob se stává mechanismus nahrazující režim zákona o půdě jako takový", je otázkou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Stěžovatelka tento závěr dovolacího soudu ve své ústavní stížnosti odmítla a uvedla své přesvědčení, že tato otázka byla pro rozhodnutí odvolacího soudu naopak zcela zásadní. S tímto názorem stěžovatelky se však Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť stěžovatelkou v dovolání formulovaná právní otázka nevychází ze skutkového stavu věci tak, jak byl tento zjištěn soudy nižších stupňů, ale ze stěžovatelčiny verze skutkového stavu věci, jíž však soudy nižších stupňů nepřisvědčily, když nedospěly k závěru, že by se vedlejší účastník neúčastnil stěžovatelkou organizovaných veřejných nabídek a uplatnění žaloby z jeho strany by představovalo součást jeho komplexního postupu směřujícího k získání pozemkové náhrady mimo režim zákona o půdě. S přihlédnutím k této skutečnosti má Ústavní soud nejen za ústavně konformní, ale rovněž za věcně správný názor dovolacího soudu, že takto formulovaná právní otázka není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu založit.
21. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu nemůže být konečně ani námitka, že soudy nesprávně započítaly část hodnoty převáděných pozemků proti nároku vedlejšího účastníka na náhradu za živý a mrtvý inventář, ačkoli primární formou náhrady za živý a mrtvý inventář jsou podle §20 odst. 3 zákona o půdě věci téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a množství; není-li to možné, pak náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské výroby, případně podíl na jmění. S touto námitkou se podle názoru Ústavního soudu řádně vypořádal již okresní soud, který vysvětlil, že náhrada za živý a mrtvý inventář může dle §18a odst. 2 zákona o půdě spočívat mj. i v poskytnutí nemovitých věcí. Tento výklad zákona o půdě je přitom v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 803/2003, veřejně dostupný na www.nsoud.cz) a Ústavní soud jej nepovažuje za protiústavní.
VI.
22. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Jiří Zemánek v, r,
předseda senátu