ECLI:CZ:US:2018:3.US.3558.17.1
sp. zn. III. ÚS 3558/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Strouhala, zastoupeného JUDr. Romanem Kouckým, advokátem, sídlem Generála Svobody 339, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. srpna 2017 č. j. 14 To 186/2017-656 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 19. června 2017 č. j. 2 T 18/2015-640, spojené s návrhem na zrušení §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a M. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, svobody, jakož i ústavněprávní principy zaručené v "čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě". Tento výčet stěžovatel v ústavní stížnosti upřesňuje tak, že podle jeho názoru bylo zejména zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a práva na spravedlivou odměnu za práci, když nadto ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou podle jeho názoru nepřezkoumatelná. Stěžovatel dále spojil ústavní stížnost s návrhem podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že usnesením Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 6. 2017 č. j. 2 T 18/2015-640 byla stěžovateli jako ustanovenému obhájci v trestní věci obviněného vedlejšího účastníka přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 95 641 Kč. Protože obhájce vyčíslil odměnu a náhradu hotových výdajů na částku ve výši 138 390 Kč, byl jeho návrh ve zbývající části zamítnut.
3. Následná stěžovatelova stížnost podle §141 a násl. trestního řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") zamítnuta, neboť krajský soud v rozhodnutí okresního soudu žádné pochybení neshledal.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel podrobuje obsáhlé kritice ty pasáže napadených rozhodnutí, v nichž bylo přistoupeno (respektive bylo jako správné potvrzeno) ke snížení jím původně nárokované odměny a náhrady hotových výdajů.
5. Dále, jak bylo uvedeno výše, stěžovatel žádá zrušit §12a advokátního tarifu. Ze stěžovatelem v ústavní stížnosti rozvedených důvodů je toto ustanovení podle jeho názoru protiústavní, neboť podle příslušných důvodových zpráv zde zakotvené omezení bylo definováno určitými společenskými okolnostmi, jako byly zejména povodně či ekonomická krize. Oba tyto negativní efekty však již dávno pominuly, přesto uvedené ustanovení je stále součástí platného právního řádu České republiky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Právě uvedené platí o to více při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií práva na soudní ochranu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)]. V nyní posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.
11. Předně musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel se v obdobných věcech na Ústavní soud obrací opakovaně (srov. například usnesení ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3523/15 nebo ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1293/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), aniž by - stejně jako nyní - při formulaci svých stížnostních námitek zohledňoval výše uvedenou zdrženlivost týkající se zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel ústavní stížností napadeným rozhodnutím zejména vytýká, že mu nepřiznaly náhradu hotových výdajů podle §13 advokátního tarifu v souvislosti s cestou vykonanou dne 5. 6. 2014 za účelem studia spisu. V tomto rozsahu lze přitom uznat, že oba soudy ne zcela respektovaly závěry nálezu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99 (N 50/13 SbNU 359), podle něhož, byť není právní služba podřaditelná pod některý z úkonů podle advokátního tarifu, náleží ustanovenému zástupci alespoň náhrada hotových výdajů. Nicméně na druhou stranu nelze přehlížet, že závěry tohoto nálezu jsou poněkud ovlivněny dobou jeho vzniku (tedy minimálně okamžikem před účinností zákona č. 30/2000 Sb., jenž do občanského soudního řádu zavedl institut tzv. bagatelních věcí podle §202 odst. 2 o. s. ř.). Tato koncepce pak výrazně proměnila i vývoj judikatury samotného Ústavního soudu, když tento - až na výjimky - nepřezkoumává rozhodnutí týkající se právě bagatelních částek. Hranici bagatelnosti přitom poměřuje dokonce s hranicí přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. k tomu například usnesení ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 33/17); tu nelze přihlížet, že shora specifikované pochybení této hranice přirozeně dosahovat nemůže, neboť ji ostatně nedosahuje ani stěžovateli nepřiznaná část jím nárokované náhrady nákladů a odměny.
12. Neudržitelná je rovněž stěžovatelova úvaha, že soudy nesmí (sic!) přezkoumávat kvalitu a účelnost jednotlivých úkonů právního zastoupení. Naopak podle Ústavního soudu jsou soudy k tomu povinny, jinak by se staly jen jakýmisi "účetními", což nelze připustit (srov. k tomu odůvodnění shora citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 3523/15). Přistoupil-li pak zákonodárce k tomu, že některé úkony projednávané ve veřejném zasedání se mají nahrazovat jen polovinou mimosmluvní odměny, není nelogické, pokud touto sníženou sazbou soudy v právě posuzované věci nahradily rovněž úkony projednávané neveřejně.
13. Stěžovatel si dále poněkud protiřečí, když na jedné straně v ústavní stížnosti odkazuje na shora citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 15/99 s tím, že si je vědom toho, že některé jím vykonávané úkony nejsou podřaditelné pod úkony nahrazované podle advokátního tarifu (jako příklad stěžovatel uvádí prostudování spisu), aby se ovšem na jiném místě ústavní stížnosti pozastavil nad tím, že soudy nehodnotily jako úkon právní služby "vyhledání důkazů". Ústavněprávní dimenzi pak nepředstavuje ani okolnost, že soudy nepřistoupily na stěžovatelovo zaokrouhlování, zaokrouhlily-li stěžovatelem požadovanou částku 176,10 Kč na částku 176 Kč, nikoli na částku 177 Kč, a dále, že nereflektovaly eventuální silniční omezení a zácpy a že při jedné sérii výslechů, jichž se stěžovatel účastnil, mu započetly jen dva úkony právní služby, ačkoliv - podle mínění stěžovatele - šlo o tři úkony právní služby.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na tuto skutečnost odmítl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení právního předpisu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní eventuálně spojené návrhy na zrušení právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud ještě poznamenává, že bez ohledu na uvedenou okolnost nepovažuje ustanovení §12a advokátního tarifu bez dalšího za protiústavní. Ústavní soud totiž již dříve formuloval názor (srov. například usnesení ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3460/11), že na výkon advokacie nelze nahlížet jen jako na způsob obživy, ale že jde rovněž o službu společnosti. Ta může být v některých případech vykonávána za sníženou odměnu nebo dokonce bez nároku na odměnu. Ústavněprávní diskrepanci by taková omezení představovala jen tehdy, byla-li by normotvůrcem definována - zjednodušeně řečeno - nepřiměřeně. Žádnou takovou okolnost však stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčivě netvrdí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu