ECLI:CZ:US:2018:3.US.3574.17.1
sp. zn. III. ÚS 3574/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Milana Miky, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2017 č. j. 58 Co 156/2017-214 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. ledna 2017 č. j. 29 C 61/2016-158, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Adély Mikové, zastoupené JUDr. Sylvií Donthovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy jimi porušily jeho právo výchovně působit na dítě ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal snížení výživného na svou zletilou dceru (vedlejší účastnici) stanovené rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 11. 2014 č. j. 0 P 114/2013-108, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 3. 2015 č. j. 54 Co 47/2015-149, z částky 20 000 Kč měsíčně na částku 12 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 3. 2016.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele (výrok I) a rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 58 388 Kč procesně úspěšné vedlejší účastnici (výrok II).
4. Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu za období do 30. 6. 2017 potvrdil, pro období od 1. 7. 2017 do budoucna bylo výživné na vedlejší účastnici sníženo na částku 17 000 Kč měsíčně (výrok I). Dále byl rozsudek obvodního soudu rozsudkem městského soudu změněn v nákladovém výroku tak, že vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 14 597 Kč za řízení před obvodním soudem (výrok II) a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že vedlejší účastnici byla přiznána jejich náhrada ve výši 5 260 Kč (výrok III). Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním názorem obvodního soudu stran tvrzené změny poměrů na straně stěžovatele, přičemž změnu poměrů pak shledal pouze na straně vedlejší účastnice řízení v tom, že ke dni 30. 6. 2017 ukončila vzdělávání na soukromé jazykové škole, v důsledku čehož se snížily její měsíční výdaje o školné, které představuje částku 3 000 Kč měsíčně, o kterou bylo výživné stěžovateli sníženo.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvedl šest argumentačních linií, kterými prokazuje porušení jeho ústavně garantovaných práv. V první linii uvádí zejména to, že obecné soudy pominuly tu skutečnost, že vedlejší účastnice je dnes již zletilou slečnou, která je schopna sama se živit, což bylo potvrzeno i v rámci odvolacího řízení předložením dohody o provedení práce vedlejší účastnice. Stěžovatel nezpochybňuje tu skutečnost, že možnost "samostatně se živit" je u vedlejší účastnice omezena co do jejího rozsahu nutností řádně plnit studijní povinnosti, nikoliv však co schopnosti samostatně se živit (tedy co do samé podstaty živit se, jak je tomu například v případě nezletilých dětí plnících ještě povinnou školní docházku). Zletilá dcera však o stěžovatele neprojevuje žádný zájem, s otcem se vůbec nestýká, a to přesto, že otec by o pravidelný kontakt s dcerou zájem měl a usiluje o něj, odmítá jakoukoliv komunikaci s ním, dokonce ani na chodbě před jednací síní soudu se k otci nehlásí a nepozdraví jej. Otce pak neinformuje o svých potřebách a ani o svých studijních výsledcích, ba dokonce ani o tom, zda řádně studuje či nikoliv. Stěžovatel se s rolí pouhého "platiče výživného" nehodlá smířit a skrze tuto ústavní stížnost bojuje za to, aby mu bylo umožněno i skrze výši výživného výchovně působit na svoji zletilou dceru. Stěžovatel se dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 a ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15, které jsou podle jeho přesvědčení aplikovatelné i na jeho případ.
6. Ve druhé argumentační linii stěžovatel uvádí, že obecné soudy dále nevěnovaly dostatečnou pozornost námitce stěžovatele ohledně výše výživného stanoveného předchozím pravomocným rozsudkem městského soudu v souvislosti s výše uvedenými projevy zletilé dcery k otci, která o něj nemá žádný zájem.
7. Ve třetí argumentační linii stěžovatel tvrdí, že obecné soudy dále nevzaly vůbec v potaz tu skutečnost, že stěžovatel dosud zcela ze svého hradí veškeré závazky z hypotečního úvěru, který byl použit na opatření bydlení v podobě koupě bytové jednotky v P., kterou k uspokojení bytových potřeb užívá výhradně matka vedlejší účastnice paní Michaela Miková spolu se zletilými dětmi, tj. vedlejší účastnicí a synem stěžovatele Tomášem Mikou. Konkrétně měsíčně jde o částku ve výši 14 625,20 Kč, kterou se stěžovatel nad rámec placeného výživného bezprostředně podílí na zaopatření rodiny bývalé manželky a dnes již zletilých dětí.
8. Ve čtvrté argumentační linii stěžovatel uvádí, že obecné soudy nevzaly v potaz výdaje stěžovatele a jeho nové rodiny.
9. V páté argumentační linii stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy v rozporu s §914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), odmítly zabývat skutečnými majetkovými poměry matky vedlejší účastnice paní Michaely Mikové a potencialitou jejího příjmu.
10. A konečně v šesté argumentační linii stěžovatel argumentuje tím, že z hlediska ústavního principu rovnosti je nepřípustné, aby byl rodič, který své příjmy soudu řádně osvědčí a se soudem spolupracuje, znevýhodněn oproti rodiči, který takovou součinnost neposkytne. Pokud by totiž stěžovatel shora uvedenou součinnost soudu neposkytl, a své příjmy a majetkové poměry soudu neosvědčil, vycházelo by se ex lege (srov. §916 občanského zákoníku) z toho, že jeho průměrný měsíční příjem činí pouze pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce, tedy částku 85 250 Kč a nikoliv soudem zjištěných průměrných 136 194 Kč měsíčně za rok 2016. Stěžovatel má tedy za to, že soudy obecné zvolily ústavně nekonformní výklad a aplikaci jednoduchého práva, když pro rozhodnutí o žalobě na snížení výživného, v němž byla mj. řešena otázka změny jeho majetkových poměrů, vycházely ze skutečného průměrného měsíčního příjmu stěžovatele namísto aplikace zákonné fikce příjmu ve výši pětadvacetinásobku částky životního minima pro jednotlivce.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele
11. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení.
12. Obvodní soud ve svém vyjádření sdělil, že plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Má za to, že se stěžovatel stále v podstatě domáhá revize původního rozhodnutí o stanovení výživného, přičemž v řízení bylo třeba zkoumat otázku, zda došlo od poslední úpravy k podstatné změně poměrů tak, jak tvrdil stěžovatel, ke které nedošlo.
13. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že změna poměrů odůvodňující změnu výše výživného nastala pouze na straně vedlejší účastnice, námitky stěžovatele coby osoby povinné opodstatněnými neshledal z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž zcela odkazuje.
14. Vedlejší účastnice ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedla, že jednoznačně a v plném rozsahu nesouhlasí s návrhem stěžovatele ani s žádným z důvodů, kterými stěžovatel svoji ústavní stížnost odůvodnil, přičemž argumentaci stěžovatele považuje za ryze účelovou a zcela zavádějící a ve svém přípise se postupně vyjadřuje k jednotlivým argumentům stěžovatele, se kterými striktně nesouhlasí.
15. Stěžovatel ve své replice k zaslaným vyjádřením sděluje, že setrvává na podané ústavní stížnosti a zdůrazňuje, že vedlejší účastnice argumentuje tak, jako kdyby řízení o ústavní stížnosti bylo řízením nalézacím, s čímž spojuje i důkazní návrhy, nicméně to není v řízení o ústavní stížnosti možné. Vyjádření vedlejší účastnice neobsahuje dle stěžovatele žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, k níž by se stěžovatel mohl věcně vyjádřit, pročež odkazuje na odůvodnění své ústavní stížnosti. Dále se taktéž postupně vyjadřuje k jednotlivým argumentům vedlejší účastnice uvedenými v jejím přípise.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
18. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Jde-li o proces interpretace a aplikace "podústavního práva", ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
20. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
21. Ústavní soud zdůrazňuje, že obsahem napadených rozhodnutí je posouzení žaloby stěžovatele o snížení výživného na zletilou dceru, tedy předmětem řízení u obecných soudů bylo to, zda došlo k podstatné změně poměrů odůvodňující snížení výživného dle §923 občanského zákoníku s přihlédnutím k §163 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud na základě této skutečnosti shledává, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí některé námitky, které směřují nikoliv do obsahu napadených rozhodnutí, ale do předcházejících rozhodnutí obecných soudů týkajících se stanovení výživného. Na tomto místě Ústavní soud konstatuje toliko to, že předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem je posouzení ústavní konformity postupu obecných soudů při přijímání napadených rozhodnutí týkající se změn poměrů majících vliv na stanovené výživné, čímž je determinován rozsah přezkumu možných námitek v rámci tohoto řízení o ústavní stížnosti.
22. K samotné otázce podstatné změny poměrů odůvodňující snížení výživného Ústavní soud konfrontoval námitky stěžovatele s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů a s vyžádaným soudním spisem a shledal, že nejsou opodstatněné. Závěry obecných soudů, že průměrné příjmy stěžovatele zůstaly ve stejné výši jako v době předchozí úpravy výživného, stejně tak počet vyživovacích povinností, mají oporu v provedeném dokazování. Stejně tak právní závěr obecných soudů, že pomaturitní jazykové vzdělávání vedlejší účastnice a intenzivní příprava na přijímací zkoušky na vysokou školu (která byla nakonec úspěšná a vedlejší účastnice na ni byla přijata) je součástí přípravy na budoucí povolání, není rozporný s rozhodovací praxí Ústavního soudu reprezentovanou např. nálezem ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591) či usnesením ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13. Obecné soudy také řádně a přesvědčivě zdůvodnily, proč nezohlednily výdaje stěžovatele na hypoteční úvěr (jedná se o výdaje na dosud nevypořádaný majetek ve společném jmění s matkou vedlejší účastnice, přičemž výživné je přednostní pohledávkou) a proč se nezabývaly majetkovými poměry matky vedlejší účastnice (srov. str. 6 napadeného rozsudku městského soudu). Konečně také závěry obecných soudů, že nebylo po vedlejší účastnici možno spravedlivě požadovat, aby případnou brigádnickou činnost vykonávala v takovém rozsahu, aby se příjmem z této činnosti mohla významně podílet i na úhradě svých běžných potřeb, a že je také zřejmé, že stěžovatelovým opuštěním původní rodiny došlo k narušení vztahu mezi účastníky, což však nelze klást k tíži vedlejší účastnice, nelze shledat nikterak extrémními, že by si zasluhovaly kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
23. Stěžovatel se také dovolává judikatury Ústavního soudu, která se týká výživného stanoveného rodiči s nadstandardními příjmy [např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489)]. V souzené věci však o případ mimořádně vysokého výživného nešlo a stěžovatelem uváděná judikatura není na jeho věc přiléhavá, jelikož obecné soudy řádně zdůvodnily, že stěžovateli po odečtení výdajů na bydlení jeho a jeho současné rodiny zbývá 43 000 Kč, zatímco stanovené výživné pro vedlejší účastnici zahrnuje i náklady na bydlení, jídlo a další běžné potřeby, a životní úroveň vedlejší účastnice není tedy v nepoměru se životním standardem stěžovatele. Na těchto výše uvedených závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
24. K námitce stěžovatele uvedené sub 10 tohoto usnesení Ústavní soud konstatuje toliko to, že za situace, kdy sám stěžovatel uvede své příjmy a obecné soudy dále (v souladu se zákonem) zohlední rovněž stěžovatelovy majetkové poměry a poměry jeho rodiny a přezkoumatelně určí hodnotu stěžovatelova majetku, která není ostatně ani stěžovatelem rozporována, nelze na situaci stěžovatele aplikovat §916 občanského zákoníku, který směřuje na ty situace, kdy se v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti neprokáží příjmy osoby výživou povinné. Aplikace ustanovení §916 občanského zákoníku by byla možná pouze tehdy, kdyby se příjmy stěžovatele v řízení před obecnými soudy neprokázaly, to však není nynější případ.
25. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu