ECLI:CZ:US:2018:3.US.3601.17.1
sp. zn. III. ÚS 3601/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem, sídlem Jungmannova 351/2, Liberec II - Nové Město, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. ledna 2016 č. j. 15 C 33/2013-53 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 25. října 2016 č. j. 74 EXE 62066/2016-11, za účasti Okresního soudu v Liberci, jako účastníka řízení, 1) obchodní společnosti Krajská nemocnice Liberec a. s., sídlem Husova 357/10, Liberec I - Staré Město, a 2) JUDr. Soni Karasové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Liberec, sídlem Truhlářská 515/2, Liberec II - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným dne 17. 11. 2017 a doplněným dne 19. 1. 2018, brojí stěžovatelka proti výše uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Liberci, kterými bylo dle tvrzení stěžovatelky zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle stěžovatelky nebyly respektovány zásady, které vyplývají zejména z čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva"), a dále došlo k zásahu do majetkových práv stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 1. 2016 č. j. 15 C 33/2013-53 bylo rozhodnuto výrokem I, že je stěžovatelka povinna zaplatit společnosti Krajská nemocnice Liberec a. s. částku 36 809 Kč s příslušným úrokem z prodlení a výrokem II bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dle tvrzení stěžovatelky nabyl napadený rozsudek okresního soudu ze dne 29. 1. 2016 č. j. 15 C 33/2013-53 právní moci dne 3. 3. 2016.
3. Dne 12. 12. 2016 podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost. Návrh na vyslovení zmatečnosti zamítl okresní soud usnesením ze dne 1. 6. 2017 č. j. 15 C 33/2013-87.
4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka do protokolu dne 1. 6. 2017 odvolání, které následně doplnila. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci shledal rozhodnutím ze dne 8. 1. 2018 v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Co 186/2017 (dále jen "krajský soud") zmatečnost napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 29. 1. 2016 č. j. 15 C 33/2013-53. Stěžovatelka konstatuje, že uvedené rozhodnutí krajského soudu nemá doposud k dispozici, neboť ještě jeho písemné znění nebylo odvolacím soudem vyhotoveno.
5. Po vydání napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 29. 1. 2016 č. j.
15 C 33/2013-53 bylo splnění rozsudkem uložené povinnosti po stěžovatelce vymáháno exekučně. Okresní soud pak vydal napadené usnesení ze dne 25. 10. 2016 č. j. 74 EXE 62066/2016-11, kterým byla vedením exekuce pověřena 2) vedlejší účastnice.
6. Na toto usnesení reagovala stěžovatelka návrhem ze dne 12. 12. 2016, kterým požadovala zastavení exekuce. Následně okresní soud rozhodl usnesením ze dne 3. 2. 2017 č. j. 74 EXE 62066/2016-22 o odložení exekuce do pravomocného rozhodnutí soudu ve věci sp. zn. 26 Nc 43007/2016 (řízení o přezkumu svéprávnosti stěžovatelky). Následně okresní soud usnesením ze dne 19. 10. 2017 č. j. 74 EXE 62066/2016-34 opětovně rozhodl o odložení exekuce do pravomocného rozhodnutí soudu ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 33/2013.
II.
Stěžovatelčina argumentace
7. Stěžovatelka se domáhá svého základního práva na spravedlivý proces, které bylo dle jejího tvrzení vydáním napadených rozhodnutí okresního soudu porušeno. Dále se domáhá také ochrany před tvrzeným zásahem do jejího vlastnického práva. Činí tak přesto, že si je dle vlastního tvrzení vědoma existence rozhodnutí krajského soudu ze dne 8. 1. 2018 v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Co 186/2017 (viz sub 4) a výslovně trvá na podané ústavní stížnosti, a to z důvodu obavy z podání mimořádného opravného prostředku společností Krajská nemocnice Liberec a. s.
8. Stěžovatelka namítá, že okresní soud nedostatečně přihlížel k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž mohl rozhodnout ve věci samé, a že jí neustanovil opatrovníka, ačkoliv jí ho ustanovit měl. Okresní soud vedl řízení s osobou, která nebyla schopna pochopit význam soudního řízení a řádně uplatňovat svá práva, a neměla ani možnost se o soudním řízení dozvědět. Tím došlo k odepření práva stěžovatelky na soudní ochranu, přístup k soudu, jednat před soudem, právní pomoc advokáta, a současně byla narušena zásada rovnosti zbraní. Současně nebyly respektovány a dodrženy ani zásady, které vyplývají z Úmluvy.
9. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že napadeným rozsudkem, resp. na jeho základě vedenou exekucí, nebylo pouze kráceno její právo na spravedlivý proces, ale tento rozsudek měl významný negativní dopad na její majetkové poměry. Stěžovatelce byl exekučně postižen její starobní a invalidní důchod a je jí od té doby vypláceno pouze zákonné minimum. V tomto spatřuje zásah do jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
11. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
12. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného mj. vyplývá, že ústavní stížnost, která je podána v souběhu s procesním prostředkem ochrany v rámci obecného soudnictví, je zásadně nepřípustná.
13. Stěžovatelka brojila proti napadenému rozsudku okresního soudu žalobou na zmatečnost a dle jejího vlastního tvrzení jí krajský soud vyhověl. Proto je její ústavní stížnost zatím nepřípustná, jelikož při jejím podání stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, když řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. Tvrzení stěžovatelky, že na podání ústavní stížnost trvá z důvodu obavy z podání mimořádného opravného prostředku 1) vedlejší účastnicí, je irelevantní, jelikož zásadně nepřípustné jsou i ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím, tj. rozhodnutím, jimiž se rozhodnutí instančně podřízeného orgánu ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Takové rozhodnutí není konečné a v dalším řízení mohou účastníci uplatňovat příslušné procesní prostředky na ochranu svých práv [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 248/04 (N 168/38 SbNU 343) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. S ohledem na vše výše uvedené je pak nepřípustná ústavní stížnost i proti usnesení okresního soudu ze dne 25. 10. 2016 (viz sub 5 a 6), jelikož ani tímto usnesením nebyla věc pravomocně skončena, a stěžovatelka má i v tomto řízení jiné procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
IV.
Závěr
14. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
15. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj