ECLI:CZ:US:2018:3.US.3601.18.1
sp. zn. III. ÚS 3601/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Petrem Sémem, advokátem, sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. září 2018 č. j. 6 T 63/2018-249, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, P. K. a Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky, sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku podal u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") obžalobu na P. K. pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). K trestnímu řízení se připojili jako poškození stěžovatel se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra s nárokem na náhradu škody.
3. Napadeným usnesením okresní soud podle §206 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), v uvedené trestní věci oba poškozené nepřipustil s jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích k hlavnímu líčení. Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že bylo postaveno najisto, že obžalovaný se vytýkaného jednání dopustil v rámci svého zaměstnání při výkonu sjednaného druhu práce pro svého zaměstnavatele, který tak podle pracovně právních předpisů odpovídá za způsobenou škodu, a který může úspěšně v rámci trestního řízení uplatnit vůči obžalovanému nárok na náhradu škody. Současně konstatoval, že ostatní práva poškozených daná jim trestním řádem zůstávají tímto rozhodnutím nedotčena.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že se okresní soud napadeným usnesením ocitl mimo rámec zákonné úpravy. Domnívá se, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje speciální úpravu náhrady škody a nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích, nelze na předmětnou věc použít. Jedinou použitelnou úpravou je dle jeho názoru obecná civilní úprava (§2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jejím výkladem dospívá k závěru, že v předmětné trestní věci není zřejmé, že by mu nepříslušela práva poškozeného v adhezním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé).
7. Poškozený je samostatnou stranou v trestním řízení, nadanou mnoha procesními právy, včetně oprávnění navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu, která mu byla obžalovaným způsobena (viz §12 odst. 6, §43 tr. řádu). Ústavní soud však současně opakovaně připomíná, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o subjektivní práva poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby, ale o zájem státu na tom, aby bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje jako trestné. Základním účelem trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Proto samotné založení práv poškozeného v trestním řádu nezakládá žádné základní právo na uplatnění trestněprávní "satisfakce" proti jinému, byť by šlo o obžalovaného [srov. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291), usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343) nebo usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 3828/16, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Zakotvení práv poškozeného směřujících k náhradě škody (nemajetkové újmy) do trestního řádu Ústavní soud chápe spíše jako dobrodiní zákona dané zákonodárcem [viz nález ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)].
8. Ústavní soud opakovaně uvádí, že adhezní řízení není jediným způsobem, kterým se poškozený může domáhat svých práv či nároků, ale lze tak učinit i samostatně v řízení před civilními soudy, které má v těchto věcech fakticky přednost, což vyplývá jednak výslovně z §43 odst. 3 tr. řádu a logicky též z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních (viz §228 a §229 tr. řádu). Proto nemůže dojít k zásahu do základních práv poškozeného, není-li o nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) v trestním řízení rozhodnuto (srov. též usnesení ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07 nebo ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 1177/16). I s ohledem na takto vytýčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud v minulosti konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal ani v nyní posuzované věci ústavní stížnost stěžovatele jako poškozeného opodstatněnou. Jeho soukromoprávní nároky jsou za situace, kdy mu oproti jeho názoru okresní soud takové postavení v trestním řízení nepřiznal, adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatel má či měl ve své dispozici procesní prostředek k ochraně svých subjektivních práv, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je přitom třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv formální. Existuje-li totiž v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatele, přičemž takto mu zůstávají zachována veškerá práva podle čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu), jichž se domáhá, neboť i ze samotného textu použitého §206 odst. 3 věty druhé tr. řádu plyne, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného nebrání uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy před příslušným orgánem.
10. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu