ECLI:CZ:US:2018:3.US.3619.17.1
sp. zn. III. ÚS 3619/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Budečská 1028/16, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. srpna 2017 č. j. 4 To 41/2017-2087 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2017 č. j. 52 T 3/2014-2052, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v původním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 52 T 3/2014 byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit jednáním, které ve stručnosti spočívalo v tom, že jako advokát přijímal od svých klientů do advokátní úschovy různě vysoké částky, které byly přijaty od poškozených za účelem vypořádání jejich právních vztahů s protistranou, s níž byli v právním střetu, a dále v tom, že klienti realitní kanceláře Akademie realit s. r. o., s níž stěžovatel spolupracoval, skládali do advokátní úschovy částky rovnající se kupní ceně nemovitostí a nákladům na úhradu daně z převodu nemovitostí, přičemž tyto částky měly být po vyřízení formalit spojených s převodem nemovitostí řádně vyplaceny ve sjednaných termínech osobám prodávajícím, k čemuž ovšem pro předmětnou trestnou činnost stěžovatele nedošlo, neboť tento s advokátními úschovami nakládal neoprávněným způsobem, tyto prostředky používal pro svoji vlastní potřebu, k jiným než sjednaným účelům, hradil z těchto prostředků úschovy předchozí či své úvěry a v důsledku toho, mělo-li dojít k výplatě advokátní úschovy, k ní nedošlo, neboť na příslušných úschovních účtech nebyl dostatek prostředků. Dále při sjednávání úvěru u obchodní korporace Fio banka, a. s. uvedl vědomě nepravdivě jednak účel úvěru a jednak tvrdil, že nemá žádné závazky po splatnosti, na základě čehož mu byl poskytnut úvěr ve výši 15 000 000 Kč, který v rozporu se smluvními podmínkami z větší části použil na výplatu jedné z úschov a zbytek na úhradu jiných svých závazků. Za uvedenou trestnou činnost mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti - výkonu advokátní činnosti na dobu čtyř let.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 52 T 3/2014-2052 byl dle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 52 T 3/2014. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 8. 2017 č. j. 4 To 41/2017-2087 pak byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu. Soudy totiž dospěly k závěru, že důkazy uplatněné v podaném návrhu jsou zcela nezpůsobilé samy o sobě, ve vzájemném spojení nebo ve spojení s důkazy již provedenými jakkoli ovlivnit výrok o vině a uloženém trestu. I nadále považovaly za vyvrácenou jeho obhajobu, kterou uplatňoval již v původním řízení, že o smlouvách o úschově nevěděl, eventuálně v některých případech, že neprovedl žádnou neoprávněnou manipulaci s prostředky složenými do advokátní úschovy, a že osobou, která prováděla neoprávněné manipulace, byl svědek M. Š.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel jednak namítá, že nebylo vyhověno některým jeho důkazním návrhům. Konkrétně nebyl učiněn výslech advokáta a daňového poradce B. K., který bylo záhodno provést k prověření notářského zápisu ze dne 2. 12. 2016 zn. NZ 259/2016, N 292/2016 obsahujícího čestné prohlášení této osoby. Dále byl odmítnut návrh na dokazování spisem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. Rsp 1153/09, spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 60/2011 a Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 97/2013, které mimo jiné prokazují aktivní úlohu svědka Paseky při sjednávání podmínek smlouvy o úschově poškozeného I. M. - stěžovateli zde není jasné, jak může být takový důkazní návrh považován za nadbytečný, když bez znalosti obsahu daných listin nelze posoudit, co se v nich nachází. Taktéž nebyl proveden požadovaný výslech svědkyně N., kterým mělo být prověřeno její postavení v advokátní kanceláři AK L., v návaznosti na nový důkaz v podobě pracovní smlouvy vypovídající o tom, že byla na místě vedoucího zaměstnance v administrativní části advokátní kanceláře, a na skutečnost, že se stala manželkou příslušníka Policie České republiky. Soudy ani blíže neodůvodnily neprovedení výslechu svědka Ž., který v advokátní kanceláři působil jako koncipient a který se dostal s problematikou úschov do kontaktu a měl tedy jistě co říci. Stejně soudy postupovaly i ohledně navrhovaného důkazu obsahem spisu a prvostupňovým rozhodnutím Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 108 C 122/2012, ačkoliv žaloba poškozeného M. na náhradu škody byla zamítnuta, a je zřejmé, že tento poškozený v původním řízení nevypovídal pravdivě. Vlastní hodnocení důkazů, které v řízení provedeny byly, pak stěžovatel považuje za formalistické.
5. Dále stěžovatel namítá, že o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval senát krajského soudu v jiném složení, než v původním trestním řízení. Správně by měl přitom v souladu s §281 odst. 2 trestního řádu rozhodovat ve složení shodném, a to s ohledem na znalost původního řízení ve věci. Bez této znalosti nemohlo být řízení o návrhu na povolení obnovy plnohodnotné.
III.
Vyjádření k věci
6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
7. Krajský soud především odkázal na znění svého napadeného usnesení. Kromě toho sdělil, že v původním řízení rozhodoval senát ve složení: Mgr. Pavel Góth (předseda senátu) a přísedící Ing. Hugo Vaniček a Ing. Daniela Tesařová. Ke dni 1. 1. 2016 byl Mgr. Pavel Góth jmenován soudcem vrchního soudu a ke stejnému dni byl Mgr. Petr Jirsa jmenován předsedou senátu 52 T krajského soudu. V řízení o obnově následně rozhodoval senát ve složení: Mgr. Petr Jirsa (předseda senátu) a přísedící Ing. Vladimír Svoboda a Bc. Blažena Švestková.
8. Krajské státní zastupitelství v Brně toliko stručně sdělilo, že v řízení o povolení obnovy rozhodoval senát v jiném složení, neboť původní předseda senátu Mgr. Pavel Góth je od 1. 1. 2016 soudcem vrchního soudu.
9. Vrchní soud se s uplatněnými námitkami stěžovatele neztotožnil. Je si vědom konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 26/52 SbNU 57), nález ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 (N 19/64 SbNU 187) a nález ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17], dle níž právo na zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Ústavní princip zákonného soudce byl proveden a konkretizován na úrovni podústavního práva v řadě zákonů, zejména v procesních předpisech a v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí na jednotlivých soudech a jako jednu z garancí ústavně chráněného práva na zákonného soudce zakotvuje institut rozvrhu práce soudu a stanoví požadavky na jeho vydávání a obsah [viz nález ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 (N 115/81 SbNU 795)]. Rozvrh práce soudu stanovuje pravidla přidělování soudní agendy jednotlivým soudním oddělením a určování složení senátů (viz §41 a 42 zákona o soudech a soudcích). Krajský soud rozvrhem práce stanovuje mj. i pravidla pro přidělování věcí, v nichž se rozhoduje o obnově řízení. Na předmětnou trestní věc se vztahuje rozvrh práce krajského soudu ve znění účinném dne 25. 4. 2017, kdy bylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně pod č. j. 52 T 3/2014-2052 (rozvrh práce na rok 2017 po změně číslo 4). Došlo-li tedy ke změně ve složení senátu v souladu s rozvrhem práce soudu, nelze konstatovat, že tato změna ve složení senátu soudu prvního stupně byla "svévolná", a tím bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce. Ani s ostatními námitkami stěžovatele se vrchní soud neztotožnil a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
10. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že napadená soudní rozhodnutí považuje za správná, zákonná a přezkoumatelná. Co se týče námitky týkající se jiného složení senátu, §281 odst. 2 trestního řádu vymezuje toliko věcnou a místní příslušnost soudu, a nikoli i jeho obsazení; došlo-li tedy k přidělení věci v souladu s rozvrhem práce, nelze vůči tomuto postupu nic namítat. Toto vyplývá mj. i z usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2792/13. Ke stejnému závěru došel Ústavní soud i ve svém usnesení ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2460/08, z něhož vyplývá, že je sice žádoucí, aby o návrhu na povolení obnovy rozhodovaly stejné soudní osoby jako v řízení původním, nicméně není nijak vyloučeno, aby o něm rozhodovaly i jiné soudní osoby. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelem uplatněná námitka týkající se jiného složení senátu byla již Ústavním soudem vícekrát řešena se shodným konstatováním, že o návrhu na povolení obnovy řízení může rozhodovat jiný senát, než který rozhodoval v původním řízení. Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavnosti, a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
11. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k zásadě subsidiarity, uplatňované v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, mezi tyto předpoklady patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Zásadu subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře vykládá v materiálním smyslu, což znamená, že pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku stěžovatelem k ochraně jeho práva, nýbrž je nezbytné namítnout v něm i porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení obyčejného práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
14. Uvedený požadavek, totiž zásada subsidiarity, je odrazem úlohy a postavení Ústavního soudu v ústavním systému státu. Ochrana základních práv a svobod není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je povinností všech soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní stížnost naopak představuje v daném ohledu ultima ratio, procesní prostředek, jenž má nastoupit jen tehdy, když užití jiných zákonných prostředků nepřichází v úvahu.
15. Vyčerpání opravných prostředků i z hlediska jejich obsahu má být conditio sine qua non pro úspěšné uplatnění ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž nelze redukovat na prostředek, kterým by stěžovatel dostával další možnost obhajovat svá práva pouze v důsledku svého vlastního opomenutí (nečinnosti spočívající v absenci tvrzení) v řádném řízení před obecnými soudy, které jsou k ochraně jeho práv povolány, a do jejichž pravomoci takové posouzení spadá. Akceptací námitek konstruovaných až v řízení o ústavní stížnosti by se Ústavní soud stával postupně další soudní instancí, před kterou by stěžovatelé v podstatě "doháněli" to, co v předchozím řízení vlastním zaviněním zanedbali. Takovéto pojetí činnosti Ústavního soudu je zjevně neslučitelné s jeho postavením soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], neboť by vedlo k posunu těžiště řízení a dokazování od obecných soudů před Ústavní soud. To ačkoliv v řízení před Ústavním soudem se zjevně neuplatňuje zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady zdaleka v takové míře, jako před obecnými soudy. Možnost uplatňovat v ústavní stížnosti nové, předtím nevznesené námitky, je jistě nežádoucí rovněž z hlediska potřeby předejít průtahům v řízení o ní.
16. Ve své stížnosti stěžovatel porušení žádného ústavního ani podústavního práva, pokud jde o jím nyní tvrzenou nesprávnost složení senátu krajského soudu, nenamítal. Tuto skutečnost si ověřil Ústavní soud ze spisu krajského soudu sp. zn. 81 T 7/2017, jenž si vyžádal (srov. č. l. 2081 a násl.) a stěžovatel ji v ústavní stížnosti ostatně ani nijak nepopírá.
17. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti pokud jde o uvedenou námitku nesprávného složení senátu (obdobně viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. III. ÚS 161/01, ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 a ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2337/16, jakož i usnesení ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 589/2000, ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 362/01, ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 736/08, ze dne 20. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 1729/08, ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 1608/12, ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3008/12, ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1439/13, ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2409/13, ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 2351/16 a ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3881/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Proto jen nad rámec věci lze k této námitce poznamenat, že i když je jistě obecně vhodnější, aby v řízení o povolení obnovy rozhodovali soudci disponující znalostí původního řízení, v projednávaném případě by zřejmě musela být uvážena skutečnost, že příslušný předseda senátu již u daného soudu nepůsobí, a tedy shodnosti složení senátu dosáhnout nebylo možné.
18. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
20. Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je - na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání - odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniknuvších tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu, nebo náhradě škody.
21. Podle §278 odst. 1 věty prvé trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". V řízení o povolení obnovy se tedy nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí.
22. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
23. V posuzované věci stěžovatel v rámci svého návrhu na obnovu řízení sice uplatnil řadu návrhů na doplnění dokazování, nicméně žádný z nich se nejevil být zásadního charakteru. Pokud se snad odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevypořádá podrobně s každým jednotlivým stěžovatelovým důkazním návrhem, Ústavní soud neshledává, že by to snad bylo důsledkem nějaké libovůle v jejich rozhodování. Soudy se jim věnovaly v míře dostatečné, totiž odpovídající jejich fragmentárnímu charakteru, a zcela racionálně se zaměřily primárně na roli v případu vystupujících osob, když vysvětlily, proč jiná osoba než stěžovatel, i při zhodnocení nyní předkládaných tvrzení a důkazních návrhů, předmětnou trestnou činnost spáchat nemohla. Ústavní soud pak neshledává nedostatečným ani provedené hodnocení důkazů; pouhý odlišný názor stěžovatele na jejich význam nemůže sám o sobě znamenat porušení jeho základních práv.
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu