ECLI:CZ:US:2018:3.US.3713.18.1
sp. zn. III. ÚS 3713/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 6 Tdo 1258/2018-23, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2018 č. j. 7 To 58/2018-347, rozsudku Okresního soudu v Karviné ? pobočky v Havířově ze dne 13. prosince 2017 č. j. 105 T 21/2017-283 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 29. října 2018 sp. zn. 105 T 21/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné ? pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné ? pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ? pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtrnácti měsíců. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
3. O odvolání stěžovatele a jednoho z poškozených rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, jímž podle §257 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a podle §222 odst. 2 tr. řádu věc postoupil k projednání Magistrátu města Havířov, když žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu vydal okresní soud posledně napadené usnesení, jímž rozhodl, že stěžovatel je povinen podle §152 odst. 1 písm. e) tr. řádu nahradit státu náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 10 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil poukazem na §153 odst. 1 větu první tr. řádu a §3a odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění vyhlášky č. 432/2002 Sb. (dále jen "vyhláška") o zcela bezvýsledně podaném dovolání 10 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že od počátku stavěl svoji obhajobu na tom, že jednal v nutné obraně, když se pouze bránil slovnímu napadání poškozeného J. C. Poukazuje přitom na výpověď poškozeného, která má jeho verzi skutkového děje nasvědčovat. Jediným svědkem události byla úřednice D. H., která soudu sdělila, že byla po celou dobu v šoku z toho, co se děje, což se zřejmě projevilo v tom, že jako jediná uváděla, že stěžovatel udeřil poškozeného jednou, přičemž nevyloučila, že mohlo dojít ke škrcení stěžovatele. Stěžovatel má za to, že v důkazní rovině jsou rozpory, a proto navrhoval výslech své družky, která ho viděla po incidentu a mohla tak popsat, jak vypadal jeho krk, a mohla se také vyjádřit k tomu, zda a jak byl poškozený omezen v běžném způsobu života. Okresní soud však jeho návrh bez odůvodnění zamítl a krajský soud věc posoudil tak, že o nutnou obranu nešlo. Rovněž Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl s tím, že nepřináší žádné argumenty, ale pouze se zaměřuje na skutkový stav věci. Dle stěžovatele soudy pochybily při dodržování zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu.
7. Stěžovatel shledává zásadní pochybení také v tom, že byl v usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2018 zcela v rozporu s výsledkem řízení označen za odsouzeného a jako takovému mu byla s odkazem na §152 odst. 1 písm. e) tr. řádu uložena povinnost k náhradě nákladů trestního řízení. I v tomto zjevném pochybení spatřuje porušení svého práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nemůže považovat za spravedlivé, aby byl nucen státu zaplatit 10 000 Kč, když to byly orgány činné v trestním řízení, které zcela odmítaly provádět stěžovatelem navrhované důkazy a dokonce ho uznaly nepravomocně vinným, přestože žádný trestný čin nespáchal. Dovolání musel podat, neboť jinak by byla jeho ústavní stížnost nepřípustná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2018 sp. zn. 105 T 21/2017 je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však bude odůvodněno níže, ústavní stížnost proti meritorním rozhodnutím přípustná není, neboť stěžovatel doposud nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně dotčených ústavně zaručených práv poskytuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Jistou opodstatněnost lze přiznat námitce stěžovatele, kterou brojí proti usnesení okresního soudu, jímž mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání stanovené paušální částkou 10 000 Kč. V uvedeném usnesení se totiž okresní soud dopustil zjevného pochybení, označil-li v rozporu se skutečným stavem stěžovatele v záhlaví, ve výroku i v odůvodnění jako odsouzeného a uvedl-li ve výroku nesprávné ustanovení trestního řádu, podle něhož postupoval. Ústavní soud však mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16, dostupná jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a současně zjištění, že jde o zásah, který nelze odčinit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/15).
11. Okolnosti, pro něž by bylo možno přistoupit k vydání kasačního nálezu, v posuzovaném případě nenastaly. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že mu napadeným rozhodnutím okresního soudu byla způsobena závažná neodčinitelná újma (např. v podobě ztráty osobní svobody), když v této souvislosti namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu. Z hlediska ústavněprávního je ovšem zásadní, že okresní soud věcně nepochybil, uložil-li stěžovateli povinnost nahradit státu náklady vzniklé v řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání. Nenastala tak situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jeho ústavně zaručených práv. Případná kasace rozhodnutí okresního soudu pouze z důvodu, že vykazuje uvedené procesní pochybení, by byla pouhým formalismem bez vlivu na výsledek řízení. Rozhodující je, že na věc byl správně použit §153 odst. 1 tr. řádu (což vyplývá z odůvodnění usnesení), který přímo odkazuje na obecně závazný předpis Ministerstva spravedlnosti, jímž se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. Z vyhlášky pak byla vyvozena konkrétní výše nákladů dovolacího řízení, a to v souladu s jejím §3a odst. 1 písm. b).
12. Nesouhlasí-li stěžovatel s užitým výkladem pojmu "zcela bezvýsledné dovolání" uvedeným v §153 odst. 1 tr. řádu, Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení běžných zákonů, včetně institutů užívaných trestním zákonem a trestním řádem, je plně v kompetenci soudů. Pouze v případě, porušoval-li by výklad přijatý soudy základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. V posuzovaném případě však Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o pochybení takového druhu. Okresní soud postupoval v souladu se soudní praxí, která nebyla zpochybněna ani v rozhodovací činnosti Ústavního soudu. V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 86/06, ve kterém je výslovně uvedeno, že za zcela bezvýsledné podání dovolání je na místě považovat takové dovolání, které bylo pravomocně odmítnuto z některého z důvodů uvedených v §265i odst. 1 nebo zamítnuto podle §265j trestního řádu (srov. též usnesení ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2238/11).
13. V daném případě Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť zjistil, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod nelze považovat za důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vyvodil-li tedy okresní soud z takového výsledku dovolacího řízení, že šlo o zcela bezvýsledně podané dovolání, jeho rozhodnutí neporušuje základní práva stěžovatele a z ústavního hlediska je akceptovatelné.
14. Napadá-li stěžovatel meritorní rozhodnutí, tj. rozsudek okresního soudu, jímž byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, resp. usnesení krajského soudu, kterým byl tento rozsudek v celém rozsahu zrušen a podle §222 odst. 2 tr. řádu byla věc postoupena k projednání Magistrátu města Havířov, když žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, v této části není ústavní stížnost přípustná.
15. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
16. V posuzované věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy krajský soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil orgánu příslušnému k projednání přestupku. Trestní věc stěžovatele se tedy nachází ve stádiu, kdy o ní nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Nelze "automaticky" předpokládat, že přestupkový orgán rozhodne v souladu se závěry krajského soudu, vyslovenými v odůvodnění jeho usnesení. Zákon totiž váže postoupení věci pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být žalovaný skutek posouzen jako přestupek. Jen orgán oprávněný projednávat přestupky může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Proto ani tento orgán není při rozhodování vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil. Jeho rozhodnutí bude výsledkem procesu dalšího skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které až posléze najde svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatel tak má možnost v dalším řízení uplatňovat své námitky či vznášet důkazní návrhy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na nichž byly postaveny právní závěry krajského soudu. Rovněž mu náleží možnost podat proti budoucímu rozhodnutí správního orgánu opravné prostředky. Je proto nutno uzavřít, že stěžovatel doposud nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho dotčených ústavně zaručených práv poskytuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 229/06, ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2561/08, ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3047/10 nebo ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3449/13).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2018 odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a ve zbytku ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu