ECLI:CZ:US:2018:3.US.3788.17.1
sp. zn. III. ÚS 3788/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Pejzla, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou sídlem Burešova 615/6, Brno, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2017, č. j. 78 A 17/2017-52, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor správních činností a krajský živnostenský úřad, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti ze dne 4. 12. 2017, doplněné podáním ze dne 20. 8. 2018, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiloženého napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen "rozhodnutí krajského úřadu), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Děčín (dále jen "rozhodnutí magistrátu"), kterým byl uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití, za který mu byla uložena pokuta ve výši 1 000 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že učinil oznámení fyzického napadení, což se následným šetřením ukázalo jako nepravdivé tvrzení. Stěžovatel vedle uvedené žaloby podal proti rozhodnutí krajského úřadu rovněž podnět Ministerstvu vnitra k zahájení přezkumného řízení. V mezidobí po podání žaloby krajskému soudu Ministerstvo vnitra na základě uvedeného podnětu zrušilo rozhodnutí krajského úřadu i rozhodnutí magistrátu. Krajský soud proto výrokem I. napadeného usnesení rozhodl o odmítnutí žaloby, neboť předmět řízení odpadl. Ve výroku II. krajský soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a v odůvodnění napadeného rozhodnutí v této souvislosti odkázal na §60 odst. 3 soudního řádu správního. Ve výroku III. rozhodl krajský soud o vrácení stěžovatelem zaplaceného soudního poplatku.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že jeho žaloba ke krajskému soudu byla podána důvodně, ale přesto mu nebyly nahrazeny náklady řízení a byla mu tak způsobena postupem veřejné moci škoda, neboť byl nucen bránit se postupu orgánu veřejné moci za využití právních služeb, aniž by mu byly tyto náklady byť jen z části nahrazeny. K tomu dále stěžovatel uvádí, že ačkoliv jde v daném případě o bagatelní částku, neboť dva úkony právní služby jsou v celkové hodnotě 6 800 Kč, jde podle něj o věc, která svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a týká se velkého počtu lidí. Ústavní soud by se proto měl ústavní stížností zabývat meritorně. Stěžovatel upozorňuje, že v opačném případě by šlo o "otevření vrátek" úřednické šikaně, jak se stalo i v jeho případě, kdy se jej magistrát "za každou cenu" a velice absurdně snažil shledat odpovědným z přestupku křivého obvinění a krajský úřad ignoroval jeho argumentaci obsaženou v odvolání. Stěžovatel dále namítá, že měl být v jeho věci využit princip obsažený v §146 občanského soudního řádu, podle kterého, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Stěžovatel rovněž odkazuje na §60 odst. 3 soudního řádu správního, podle kterého bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatele k uvedenému z hlediska materiálního v jeho případě došlo. V této souvislosti stěžovatel namítá, že krajský soud se vůbec nezabýval, zda byla žaloba podána důvodně a kdo zavinil, že odpadl předmět řízení.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud je dále dle §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní posouzení ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku (viz např. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2492/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ke zrušení nákladových výroků tak Ústavní soud přistupuje pouze výjimečně a jen v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však v nyní projednávané věci zjištěna nebyla.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (viz usnesení ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09, či usnesení ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Stěžovatel v dané věci brojí proti rozhodnutí v otázce nákladů řízení, které v konečném součtu činí částku ve výši 6 800 Kč, tedy částku spadající do limitu tzv. bagatelních věcí. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v dané věci tak plyne už ze samotné skutečnosti, že s ohledem na předmět sporu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky, o to extrémnější tento zásah pak musí být v případě, kdy předmětem sporu jsou náklady řízení, navíc v bagatelní částce. Krajský soud o nákladech předmětného řízení rozhodl podle §60 odst. 3 věty první soudního řádu správního, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Krajský soud v daném případě neshledal podmínky pro postup podle věty druhé téhož ustanovení (přiznání práva na náhradu nákladů pro pozdější chování žalovaného) v situaci, kdy žalobou napadené rozhodnutí nezrušil žalobcem označený žalovaný krajský úřad, nýbrž Ministerstvo vnitra v rámci správního přezkumu na základě podnětu stěžovatele. Podle Ústavního soudu nelze, s ohledem na shora uvedené, v takovém postupu a rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení shledat pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, dovolává-li se stěžovatel ve své podstatě rozšiřujícího výkladu §60 odst. 3 soudního řádu správního, podle kterého by měl mít stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení i v případě, kdy dojde k odmítnutí žaloby nikoliv pro chování samotného odpůrce, ale jeho nadřízeného orgánu, který (v rámci řízení o dozorčím prostředku) fakticky vyhoví žalobnímu žádání (zruší napadené rozhodnutí).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu