ECLI:CZ:US:2018:3.US.3865.18.1
sp. zn. III. ÚS 3865/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Krejsy, advokáta, sídlem Národní 58/32, Praha - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018 sp. zn. 9 To 246/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. května 2018 sp. zn. 67 T 23/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a D. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel - jako advokát, který v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být v řízení o ústavní stížnosti zastoupen jiným advokátem - domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Napadenými rozhodnutími byl rovněž podle stěžovatele porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny a princip ještě přípustného omezení základních práv a svobod podle čl. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli jako obhájci za obhajobu D. N. v celkové výši 78 240 Kč a nebyla mu přiznána částka 243 205 Kč, neboť v tomto rozsahu si stěžovatel podle obvodního soudu účtoval úkony, jež se obhajoby D. N. netýkaly. Městský soud v Praze pak následnou stížnost stěžovatele podle §141 a násl. trestního řádu zamítl, když se s hodnocením obvodního soudu zcela ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel s výkladem obou soudů zásadně nesouhlasí, a to zejména s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2025/10 ze dne 14. 10. 2010 (N 210/59 SbNU 69), neboť nemohl vědět, co ostatní obvinění budou vypovídat, a proto se zejména jejich výslechu musel zúčastnit, nechtěl-li klienta - t. j. D. N. - poškodit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že náhradou nákladů řízení se ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená rozhodnutí ve stěžovatelově věci nemají.
8. I stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 2025/10 (srov. jeho odst. 26) vychází z toho, že jako související by měly být obhájci uznány úkony v rámci obhajoby zásadně tehdy, když policie ve svých vyrozuměních vzbudila ve stěžovateli oprávněné očekávání, že se úkony budou týkat jeho mandanta. Přitom ale oba soudy v právě posuzované věci upozornily na to, že stěžovatel byl policejním orgánem podrobně informován o tom, čeho (respektive koho) se bude ten který úkon týkat. Stěžovatelovu námitku, že se přece nemohl spolehnout na tvrzení policejního orgánu, pak nelze podle Ústavního soudu takto obecně přijmout.
9. Soudy přitom stěžovateli přiznaly odměnu i náhradu zjevně rozšiřujícím způsobem a to tak, že do ní zahrnuly nejen úkony související se všemi vozidly, jichž se trestná činnost klienta stěžovatele týkala, ale také všechny spoluobviněné a svědky, a to i tehdy, vyjadřovali-li se i k věci, na níž se stěžovatel nepodílel, ale na druhou stranu, kdy oni sami byli alespoň částečně spojeni s trestnou činností kladenou stěžovateli za vinu. Naopak odměnu i náhradu za úkony, které se stěžovatelova klienta vůbec netýkaly, stěžovateli nepřiznaly. Stěžovatel se přitom v ústavní stížnosti v konkrétní rovině dostatečně k úvahám soudů nevyjadřuje; nevysvětluje tedy zpětně například v ústavní stížnosti strategii obhajoby, tedy proč se například vzhledem k charakteru souzené trestné činnosti či i jen s ohledem například ke svým zkušenostem z předchozích případů mohl domnívat, že jeho účast na všech ostatních úkonech bude pro obhajobu D. N. nutná. Přitom právě takováto argumentace by se vzhledem k odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí dala očekávat.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na daný kontext a s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu