ECLI:CZ:US:2018:3.US.3924.17.1
sp. zn. III. ÚS 3924/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 69 Co 5/2017-40, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 31 C 245/2015-30, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. ledna 2017 č. j. 31 C 245/2015-37, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení namítaje porušení jeho základních práv "na spravedlivý proces, na soudní ochranu, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality".
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal proti vedlejší účastnici náhrady škody; obvodní soud jeho žalobu odmítl, neboť stěžovatel ani přes výzvu soudu neodstranil vady žaloby v podobě nesrozumitelných žalobních tvrzení s absencí vylíčení příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy, posléze městský soud odmítnutí potvrdil. Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání a požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 4. 11. 2016 č. j. 31 C 245/2015-30 (opraveném usnesením téhož soudu ze dne 23. 1. 2017 č. j. 31 C 245/2015-37) stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznal a jeho návrh na ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítl. Rozhodnutí založil na zjištění (po konstatování, že osvobození od soudních poplatků ani právo na ustanovení zástupce na náklady státu nesplňují osoby nadužívající, či spíše zneužívající, svých práv), že stěžovatel je u něj evidován jako účastník řízení zhruba v osmdesáti řízeních směřujících většinou proti vedlejší účastnici, z nichž většina byla odmítnuta, popřípadě byl stěžovatel neúspěšný, a zohlednil důvody odmítnutí žaloby.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž polemizoval s důvody odmítnutí jeho žaloby, kterou považuje za zcela konkrétní, určitou a srozumitelnou, stejnou kvalitu má i dovolání, nelze proto hovořit o bezúspěšném uplatňování práva; usnesení označil za paskvil, protože soud nebyl schopen zkontrolovat správné označení, a brojil proti jeho vydání asistentem soudce. Městský soud usnesením ze dne 5. 10. 2017 č. j. 69 Co 5/2017-40 potvrdil usnesení obvodního soudu jako věcně správné a souhlasil se závěry obvodního soudu, že stěžovatel věrohodným způsobem neprokázal své poměry, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků (podobně jako v řadě jiných věcí u městského soudu). Připomenul, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel je osobou iniciující vysoké množství (desítky) soudních sporů o předmětu typově shodném s předmětem řízení v projednávané věci, a jeho žaloby jsou zpravidla odmítány, či zamítány a stěžovatel v řízení o nich využívá bezvýjimečně řádné i mimořádné opravné prostředky, rovněž zpravidla s neúspěchem. Neustálým vyvoláváním mnoha soudních sporů, které jinak nepodléhají poplatkové povinnosti, stěžovatel nad únosnou míru zatěžuje kapacitu obecných soudů. Takovéto počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské s nereálně uplatňovanými nároky, za stejné považoval i stěžovatelovo počínání v této věci, s ohledem na vady jeho žaloby. Jako nedůvodnou (s odkazy na příslušnou právní úpravu) vyhodnotil i námitku vůči vydání usnesení asistentem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Obecné soudy stěžovatelovi údajně odepřely přístup k soudu, když ignorovaly jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolání proti rozhodnutím obecných soudů nižších stupňů, kterými byla svévolně a protiprávně odmítnuta jeho žaloba o náhradu škody za nesprávné úřední postupy notářky. Zdůrazňuje, že soudy tak rozhodly i přesto, že je opakovaně upozorňoval, že byl Nejvyšším správním soudem osvobozen od soudních poplatků v kasačním řízení a byl mu ustanoven advokát, a že je informoval o svých nepříznivých majetkových poměrech, včetně nemožnosti obstarat si zaměstnání.
5. Tvrdí, že městský soud spolu s Nejvyšším soudem navíc zcela nepřípustně a protiprávně vedou proti němu pomlouvačnou a dehonestující kampaň, kdy tyto soudy ho záměrně protiprávně označují předem za litigiózní osobu, aniž by se vůbec zabývaly právně rozhodnými skutečnostmi, skutkovými tvrzeními, důkazními návrhy a právní argumentací, jak je uvedena v jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Považuje za velice zvláštní, že tuto kampaň nevede proti němu například Nejvyšší správní soud, který naopak na základě jeho stejných poměrů, jako jsou známy městskému soudu a Nejvyššímu soudu, ho v plném rozsahu osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu advokáta jako zástupce pro řízení o kasačních stížnostech. Oba soudy záměrně neuvedly, že v řadě sporů vůči vedlejší účastnici je úspěšný. Stěžovatel tvrdí, že rozhodně svévolně nezatěžuje kapacitu obecných soudů, protože ten, kdo je toho příčinou, jsou obecné a správní soudy, které nejsou schopny rozhodnout o věci v přiměřené době a bez průtahů - proto je nucen podávat své žaloby na odškodnění pro nepřiměřenou délku soudních řízení.
6. Stěžovatel poukazuje na řadu exekucí, které jsou vůči němu bezdůvodně vedeny, tudíž nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů vynakládaných v soudních sporech. Považuje za evidentní, že obecné soudy rozhodly o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení svévolně a protiprávně, když si stanovily pro osvobození od soudních poplatků podmínky, které nijak nevyplývají z §138 občanského soudního řádu.
7. Dále stěžovatel tvrdí porušení jeho základního práva na zákonný soud a na zákonného soudce, neboť asistent soudce obvodního soudu nebyl oprávněn projednat a rozhodnout o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, protože tento úkon je občanským soudním řádem svěřen výslovně soudci a soudce nemůže tuto svoji povinnost přenést na svého asistenta.
8. Stěžovatel též navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení vůči obecným soudům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud ani v nyní posuzované stěžovatelově věci neshledal.
12. Stěžovatelovy námitky jsou polemikou s posouzením předpokladů pro jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a pro určení jeho právního zástupce. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v §138 občanského soudního řádu, a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu. Ústavní soud shledal, že obvodní soud i městský soud se naplněním těchto předpokladů podrobně zabývaly a jejich závěr vedoucí k zamítnutí stěžovatelova návrhu je plně v souladu s úpravou patřící do tzv. podústavního práva. Vyhověl-li Nejvyšší správní soud jiným stěžovatelovým žádostem, budiž připomenuto, že výsledek řízení o kasační stížnosti dokládá, že šlo o jinou situaci a o rozhodnutí na základě jiné právní úpravy.
13. Za případné považuje Ústavní soud odkaz městského soudu na závěr zařazený v podobě obiter dicta do odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 480/2006 a také v této věci vyjadřuje politování nad skutečností, že stěžovatel i jeho právní zástupce považují za profesionálně a odborně přijatelné, aby vyvoláváním mnoha soudních sporů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu (srov. množství stěžovatelových podání k Ústavnímu soudu a jejich neúspěšnost).
14. Ani stěžovatelově námitce zaměřené na vydání usnesení obvodního soudu asistentem soudce nelze přiznat právní relevanci. S námitkou se přiléhavým způsobem vypořádal již městský soud.
15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu