ECLI:CZ:US:2018:3.US.43.18.1
sp. zn. III. ÚS 43/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek Myslbekova 685, sídlem Myslbekova 685/19, Praha 6 - Střešovice, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 32 Cdo 3985/2017-282, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2017 č. j. 51 Co 54/2017-264, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. října 2016 č. j. 28 C 80/2012-235, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016 č. j. 95 Co 621/2014-221 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2016 č. j. 32 Cdo 4318/2015-214, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní korporace NOVÉ VÝTAHY 2000, s. r. o., sídlem Výletní 1050/40, Brandýs nad Labem, zastoupené Mgr. et Bc. Michalem Hessem, advokátem, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 80/2012 se podává, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit jí částku 97 840 Kč s příslušenstvím; žalovaná částka představovala nedoplatek ceny díla provedeného na základě smlouvy o díle uzavřené mezi účastníky dne 28. 7. 2009. Po provedeném obsáhlém dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2014 č. j. 28 C 80/2012-155 žalobu zamítl (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok II.). Zamítnutí odůvodnil závěrem, že vedlejší účastnice se ocitla v prodlení s předáním díla, tudíž stěžovateli vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši korespondující žalované částce.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, proto rozsudkem ze dne 9. 6. 2015 č. j. 95 Co 621/2014-184 potvrdil rozsudek obvodního soudu.
4. Vedlejší účastnice napadla rozsudek městského soudu dovoláním, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dále tvrdila, že městský soud především nerespektuje závěry judikatury Nejvyššího soudu týkající se rozdílu mezi dokončením a předáním díla, kdy přestože je ve smlouvě o dílo uzavřené mezi účastníky vázána smluvní pokuta na termín stanovení pro předání díla, odvíjí nárok na smluvní pokutu od nedodržení termínu, který je stanoven pro ukončení díla (s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dále upozornila na odchýlení se městského soudu od jiného rozsudku Nejvyššího soudu o zániku práva na smluvní pokutu. V další části dovolání se hodnotila skutková zjištění obou soudů a jejich právní závěry. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2016 č. j. 32 Cdo 4318/2015-214 zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu smluvního ujednání o smluvní pokutě, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné. Interpretací příslušných smluvních ujednání dospěl k závěru, že smluvní pokuta se váže výhradně k prodlení s předáním díla, nikoliv ke všem termínům provedení díla.
5. V další fázi řízení městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, usnesením ze dne 18. 5. 2016 č. j. 95 Co 621/2014-221 zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že výtky Nejvyššího soudu vůči rozhodnutí městského soudu jsou relevantní i vůči rozhodnutí obvodního soudu.
6. Poté obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 28 C 80/2012-235 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 97 840 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a povinnost nahradit náklady řízení (výrok II.), dospěv k závěru, že žaloba je důvodná.
7. Rozsudek obvodního soudu napadli oba účastníci samostatnými odvoláními, na jejichž základě městský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 51 Co 54/2017-264 potvrdil výrok I. rozsudku obvodního soudu, výrok II. změnil jen ve výši nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně s obvodním soudem akcentoval, že vedlejší účastnice nemohla splnit termín předání díla, na který byla vázána smluvní pokuta, a to z důvodu na straně stěžovatele, jeho požadavek na úhradu smluvní pokuty není proto opodstatněný, takže si nemohl smluvní pokutu započíst proti nároku vedlejší účastnice na doplatek ceny za dílo.
8. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání odůvodněné tvrzením o nesprávném právním posouzení věci, popírající vznik práva vedlejší účastnice na doplacení ceny díla a polemizující se závěry o neexistenci jeho práva na zaplacení smluvní pokuty (považuje za nesprávný výklad příslušných ujednání smlouvy o díle, podle něhož je smluvní pokuta vázána na termín předání díla). Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. 32 Cdo 3985/2017-282 stěžovatelovo dovolání odmítl pro vady, neboť v něm stěžovatel nevymezil, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve vztahu k otázce výkladu ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o dílo povazuje za splněné (k tomu Nejvyšší soud dodal, že pouhý nesouhlas s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání).
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel klasifikuje napadená rozhodnutí jako "ovoce z nakaženého stromu", jímž je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2016 č. j. 32 Cdo 4318/2015-214 porušující stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejší účastnice přípustným, ač přípustnost dovolání nebyla dána, přičemž ani neformuloval obecně postavenou právní větu k judikatuře sjednocujícímu účelu. Porušení tohoto práva vytýká i městskému soudu, který v rozporu se zásadou procesní ekonomie zrušil rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, ač mohl změnou tohoto rozsudku meritorně rozhodnout, a opětovně Nejvyššímu soudu, který, z důvodů protiřečících si s důvody uvedenými v předchozím rozsudku, odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.
10. K uvedené námitce stěžovatel upozorňuje na okolnost známou Ústavnímu soudu z jeho rozhodovací činnosti, jíž je tendence Nejvyššího soudu nadužívat formu usnesení se stručným odůvodněním podle §243f odst. 3 o. s. ř. Za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy považuje postup Nejvyššího soudu, který svévolně shledá přípustným dovolání, jež ze zákona přípustné není, a meritorně o takovém dovolání rozhodne. K tomu dodává, že otázka, kterou si položil dovolací soud, tj. zda pro výsledek řízení je rozhodující vyřešení otázky, zda žalovanému (objednateli) vznikl vůči žalobkyni (zhotoviteli) nárok na úhradu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o díle pro případ prodlení zhotovitele s předáním díla, kterou započetl na žalobou uplatněný nárok žalobkyně na doplatek ceny díla, nemá přesah nad rámec daného konkrétního řízení. Z tohoto zorného úhlu nebylo podle stěžovatele dovolání vedlejší účastnice přípustné, když nenamítala rozpor napadeného rozsudku městského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu k §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ale tvrdila, že odvolací soud nerespektoval závěry judikatury Nejvyššího soudu týkající se rozdílu mezi dokončením a předáním díla. Dále dodává, že při zjišťování obsahu smlouvy, a to pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutková zjištění, nikoliv o právní posouzení věci. Má zato, že Nejvyšší soud nerespektoval svým kasačním rozsudkem názor Ústavního soudu o významu mimořádných opravných prostředků a posuzování přípustnosti (srov. nález ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01 a nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
11. Za zásah do práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny považuje stěžovatel nákladové výroky vzniklé v důsledku kasace, a to minimálně ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně po této kasaci a před soudem odvolacím v řízení o odvolání proti napadenému rozsudku obvodního soudu; náklady řízení výrazně přesahují svojí výší částku, která je předmětem sporu, a nebyla zvažována aplikace §150 o. s. ř. "Nezdravý strom" v podobě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2016 č. j. 32 Cdo 4318/2015-214 tak přinesl ovoce v podobě prodloužení sporu, věci nepřiměřeného navýšení nákladů řízení a ve svých důsledcích nespravedlivého rozhodnutí.
III.
Vyjádření účastníků řízení
12. Nejvyšší soud upozornil, že v ústavní stížnosti nejsou obsaženy konkrétní námitky proti napadenému usnesení, že stěžovatel své výhrady směřuje vůči předchozímu rozsudku. Připustil, že otázku výkladu smluvního ujednání o smluvní pokutě, pro jejíž řešení shledal dovolání přípustným, sice dovolatelka výslovně neformulovala, vyplývá však nade vši pochybnost z obsahu dovolání, a její řešení pak zahrnuje též odpověď na otázku výslovně vymezenou dovolatelkou. Dále připomíná, že zjištění samotného obsahu projevu vůle je sice skutkovým zjištěním, ovšem výklad projevu vůle za pomoci interpretačních pravidel včetně posouzení, zda s takovým projevem vůle spojuje právní předpis vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, tedy určité právní důsledky, je otázkou právní. V závěru dodal, že při rozhodování o nákladech řízení neshledal žádné důvody k aplikaci §150 o. s. ř. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval.
13. Městský soud ponechal na úvaze Ústavního soudu posouzení důvodnosti ústavní stížnosti proti jeho rozsudku č. j. 51 Co 54/2017-264 a dodal, že při svém rozhodování vycházel ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 4. 2016 č. j. 32 Cdo 4318/2015-214. Proti jeho usnesení ze dne 18. 5. 2016 č. j. 95 Co 621/2014-221 považuje ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť toto usnesení nebylo konečným rozhodnutím.
14. Obvodní soud se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, nevyjádřil.
15. Vedlejší účastnice považuje napadená rozhodnutí za správná a ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Podle ní byla přípustnost jejího dovolání dána, ovšem dovolání stěžovatele neobsahuje jednu z jeho obligatorních náležitostí, a to vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti; tudíž Nejvyšší soud postupoval správně, když dovolání pro tuto vadu odmítl. Nákladové výroky byly podle jejího názoru učiněny v souladu s procesním předpisem a při jejich vydání nedošlo k žádnému porušení práv stěžovatele.
16. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice Ústavní soud nezasílal stěžovateli na vědomí a k případné replice, neboť jejich obsah nepřesahuje rámec rozhodnutí napadených ústavní stížností.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 19. až 21.), posléze posouzení přípustnosti proti zbývajícím rozhodnutím napadeným ústavní stížností (body 22. až 23.).
19. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek městského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 8.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (č. l. 268 až 270 spisu obvodního soudu) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje vymezení hlediska jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., a proto dovolání vykazuje vady bránící pokračovat v dovolacím řízení.
20. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů při rozhodování o jeho povinnosti doplatit cenu díla, příp. o jeho právu na úhradu smluvní pokuty, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
21. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v polovině roku 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho tehdejší právní zástupkyni, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
22. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu, tj. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2016 č. j. 32 Cdo 4318/2015-214, usnesení městského soudu ze dne 18. května 2016 č. j. 95 Co 621/2014-221, rozsudku obvodního soudu ze dne 13. října 2016 č. j. 28 C 80/2012-235 a rozsudku městského soudu ze dne 28. března 2017 č. j. 51 Co 54/2017-264.
23. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení žádného z hledisek zakládajících jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (stěžovatel se tak vlastním postupem zbavil možnosti posouzení, zda se mu opravdu dostalo "ovoce z nakaženého stromu"). V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím uvedeným sub 22. - považovat za přípustnou.
24. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu