ECLI:CZ:US:2018:3.US.433.18.1
sp. zn. III. ÚS 433/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Marka, zastoupeného Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou, sídlem Arbesova 409/6, Česká Lípa, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 5 Ads 259/2016-18, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří zaručené v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku uvedl, že podstatou sporu je posouzení, zda stěžovatel splnil podmínky pro mimořádné poskytnutí starobního důchodu dle §74a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Dle tohoto ustavení platí, že u pojištěnců, kteří vykonávali před 1. 1. 1993 aspoň po dobu 10 let zaměstnání při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy, které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, činí důchodový věk 55 let, pokud tohoto věku dosáhli po 30. 6. 2006 a nesplňují podmínky uvedené v §74a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Spor byl veden o to, zda stěžovatel naplnil podmínku nejméně 10letého výkonu uvedeného zaměstnání. Mezi účastníky nebylo sporu ohledně započtení doby 9 let a 6 dnů do I. pracovní kategorie, ale sporným zůstalo zařazení stěžovatelova zaměstnání, které vykonával od ledna 1984 do května 1985, do I. pracovní kategorie. Šlo o období, jehož posouzení bylo určující pro naplnění podmínky 10 let výkonu zaměstnání uvedeného v §74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
3. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nezbytným předpokladem pro to, aby zaměstnanci byla pro důchodové účely hodnocena doba výkonu zaměstnání v I. nebo II. pracovní kategorii, bylo uvedení této činnosti v příslušném resortním seznamu zaměstnání zařazených do I. nebo II. pracovní kategorie. Dále poukázal na svůj rozsudek ze dne 26. 8. 2009 č. j. 6 Ads 109/2007-110, z něhož vyplývá, že pokud práce, kterou zaměstnanec vykonával, odpovídá zaměstnání zařazenému v resortním seznamu do II. pracovní kategorie, nelze ji zařadit do I. pracovní kategorie, přestože práce byla vykonávána ve ztížených pracovních podmínkách, které u vyjmenovaných pracovních činností zařazení do I. pracovní kategorie odůvodňovaly. K tomu Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek ze dne 9. 2. 2011 č. j. 3 Ads 129/2010-82 (č. 2442/2011 Sb. NSS) dodal, že nebylo-li konkrétní povolání zařazeno v příslušném resortním seznamu do I. či II. pracovní kategorie, nemohlo být do takové kategorie podřazeno ani na základě soudního uvážení. Soudy však mohly podle výsledků provedeného dokazování vyslovit, že pracovník splňuje podmínky pro zařazení do I. či II. pracovní kategorie v případě, že práce jím vykonávaná zcela odpovídala některému zaměstnání zařazenému do I. nebo II. pracovní kategorie.
4. Následně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami směřujícími proti hodnocení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), který se po skutkové stránce zabýval tím, jakou činnost stěžovatel vykonával ve sporném období od ledna 1984 do května 1985. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s hodnocením krajského soudu, že stěžovatel v tomto období pracoval na nádrži Pustý na úseku odvodňování jako předák a byl pověřen provozem nádrže a kalové technologie, kde přicházel do styku s uranovou rudou. Nejvyšší správní soud však zmínil, že rozhodujícím kritériem pro zařazení do I. pracovní kategorie nebylo ohrožení ionizujícím zářením, jelikož resortní seznam předpokládal, že s uranovou rudou a jejími radiačními účinky přicházejí do kontaktu i zaměstnanci v II. pracovní kategorii. Neztotožnil se s námitkou, že krajský soud vycházel při svém hodnocení jen z údajů v evidenčních listech důchodového pojištění. Zohledněny byly totiž i listinné důkazy předložené stěžovatelem a vyjádření tehdejšího stěžovatelova zaměstnavatele. Nejvyšší správní soud uvedl, že byť změny pracovního zařazení nebyly vždy promítnuty do jeho pracovní smlouvy, byly zachyceny v evidenčních listech důchodového pojištění. Shrnul, že ve sporném období od ledna 1984 do května 1985 stěžovatel vykonával zaměstnání, které nebylo zařazeno do I. pracovní kategorie a nelze ji do této kategorie zpětně zařadit, i když byla vykonávána ve ztížených podmínkách. Stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítl, že v řízení před soudy neproběhlo řádně dokazování, protože část jím navržených důkazů nebyla vůbec posouzena a část byla hodnocena nedostatečně, a navíc v rozporu s jinými důkazy. V řízení před soudy tvrdil chybné vedení evidenčního listu důchodového pojištění, k čemuž předložil doklady, z nichž vyplývá, že jeho zaměstnavatel neplnil své povinnosti a neevidoval písemně změny jeho pracovního zařazení. Dle stěžovatele krajský soud považoval za rozhodné pouze údaje v evidenčních listech důchodového pojištění a neshledal potřebu vést další dokazování. Dále stěžovatel namítl, že ačkoli vyjádření jeho tehdejšího zaměstnavatele, státního podniku DIAMO, nevyvrátilo, že by nepřicházel do styku s uranovou rudou, soudy při svém rozhodování tuto okolnost nezohlednily. Uvedl, že prokazatelně těžil uranovou rudu z nádrže Pustý, kterou následně upravoval na kalové technologii.
6. V ústavní stížnosti je zmíněno, že ve sporném období od ledna 1984 do května 1985 nebylo stěžovatelovo pracoviště formálně zařazeno do I. pracovní kategorie, ale materiálně splňovalo všechny požadavky pro takové zařazení. Dokladem je skutečnost, že k zařazení do I. pracovní kategorie došlo již v roce 1985. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení o nesprávném zařazení jeho zaměstnání do II. pracovní kategorie. Kdyby soud nechal zpracovat znalecký posudek, na jehož základě by bylo možno výhradně zjistit skutečnou náplň jeho pracovní činnosti, musel by dojít k závěru, že stěžovatel byl do II. pracovní kategorie zařazen nesprávně. Stěžovatel se domnívá, že jen z administrativních důvodů neměl v evidenčních listech důchodového pojištění uvedenu pracovní kategorii I. A.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil obecně formulovanou námitku, že zaměstnání, které vykonával v období od ledna 1984 do května 1985, naplňovalo dle jeho názoru materiálně podmínky pro zařazení do I. pracovní kategorie, ale formálně sem v danou dobu zařazeno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že jde o opakování námitky, s níž se dostatečně vypořádal již Nejvyšší správní soud, a lze proto plně odkázat na jeho hodnocení uvedené v bodech [16] a [17] napadeného rozsudku (jde o hodnocení rekapitulované v bodě 3. shora). Nejvyšší správní soud zde popsal mechanismus zařazování zaměstnání do pracovních kategorií a objasnil, že zařazení zaměstnání do pracovní kategorie nemůže soud nahradit svým rozhodnutím, ale může pouze vyhodnotit, zda zaměstnanec splňuje podmínky pro zařazení do I. či II. pracovní kategorie v případě, že práce jím vykonávaná odpovídala zcela některému zaměstnání zařazenému do I. nebo II. pracovní kategorie. Zmínit lze, že Nejvyšší správní soud při daném hodnocení vycházel ze svých rozsudků ze dne 26. 8. 2009 č. j. 6 Ads 109/2007-110 a ze dne 9. 2. 2011 č. j. 3 Ads 129/2010-82, proti nimž směřovaly ústavní stížnosti, které Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné odmítl usneseními ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3037/09 a ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 1287/11 (rozhodnutí Ústavního soudu nepublikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Další námitky v ústavní stížnosti se týkaly dokazování před soudy. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, byly-li by jeho závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], případně když by se soud dopustil vady označené jako opomenutý důkaz, jímž je důkazní návrh, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, nebo důkaz, jímž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval [srov. nález ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), bod 15.]. Žádné takové vady ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy nevycházely výhradně z evidenčních listů důchodového pojištění, jak tvrdí stěžovatel. Zejména na podkladě vyjádření státního podniku DIAMO a čestných prohlášení zaměstnanců tohoto podniku posuzovaly, jakou činnost v období od ledna 1984 do května 1985 stěžovatel vykonával. Po vyhodnocení důkazů soudy konstatovaly, že stěžovatel tehdy na nádrži Pustý instaloval technologické zařízení, vykonával údržbu a správu, zajišťoval těžbu kalů jako předák až do svého odchodu na místo mistra údržby v roce 1985. Skutková zjištění správní soudy porovnávaly s údaji v evidenčních listech důchodového pojištění a dospěly k závěru, že stěžovatelovo zaměstnání vykonávané v daném období nebylo možné zařadit do I. pracovní kategorie. Ústavní soud u hodnocení skutkových zjištění obecnými soudy neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv. Již krajský soud stěžovateli objasnil, že povaha stěžovatelovy činnosti byla v řízení zjištěna dostatečně, a proto nepovažoval za nezbytný znalecký posudek. Ani v daném ohledu Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavních předpisů.
12. Krajský soud srozumitelně objasnil, proč nemělo význam zabývat se pracovním zařazením zaměstnanců odlišných od stěžovatele, podrobnostmi těžby uranové rudy či zlepšovacími návrhy stěžovatele. Ani tímto hodnocením nebyla stěžovatelova ústavně garantovaná práva porušena. K vystavení stěžovatele ionizujícímu záření Nejvyšší správní soud v bodě [13] napadeného rozsudku dostatečně objasnil, že rozhodujícím kritériem pro zařazení do I. pracovní kategorie nebylo ohrožení ionizujícím zářením při pracovní činnosti, jelikož resortní seznam předpokládal, že s uranovou rudou a jejími radiačními účinky přicházejí do kontaktu i zaměstnanci v II. pracovní kategorii. Ústavní soud tak konstatuje, že z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je patrné hodnocení i této skutečnosti, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňoval. Správní soudy rovněž logickým způsobem zdůvodnily, proč dospěly k závěru, že stěžovatelem tvrzené pochybení jeho zaměstnavatele spočívající v nezohlednění změny pracovního zařazení do pracovní smlouvy, nemělo dopad na údaje v evidenčních listech důchodového zabezpečení, které tyto změny dle jejich hodnocení zachycovaly.
13. Ústavní soud na závěr konstatuje, že stěžovatelův poukaz na nález ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1415/10 (N 168/58 SbNU 457) je zcela nepřípadný. Ústavní soud zde obecným soudům vytknul, že v řízení nebyl řádně zjištěn charakter výkonu činnosti tehdejšího stěžovatele. V nyní posuzované věci ale soudy a správní orgány dostatečně pečlivě zjišťovaly, jakou činnost ve sporném období stěžovatel vykonával.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu