ECLI:CZ:US:2018:3.US.445.18.1
sp. zn. III. ÚS 445/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., t. č. Věznice Kuřim, P. O. BOX 21, Kuřim, zastoupeného JUDr. Danielem Burgetem, advokátem, sídlem Bartošova 1830/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 3 Tdo 1498/2017-51, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. srpna 2017 č. j. 5 To 26/2017-485 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2017 č. j. 50 T 3/2016-401, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i osobní svoboda podle čl. 8 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 1. 2017 č. j. 50 T 3/2016-401 byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2010 (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozené Evě K. (jedná se o pseudonym) nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal krajský soud poškozenou podle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného skutku, který je podrobně rozepsán ve výrokové části rozsudku, se stěžovatel dopustil dne 4. 7. 2013 v době kolem 00:30 hodin v hospodě u koupaliště, kterou provozoval, na poškozené Evě K. V důsledku prožité události došlo u poškozené v srpnu 2013 k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, jejíž intenzivní forma trvala do listopadu 2013.
3. O odvoláních stěžovatele a příslušného státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 8. 2017 č. j. 5 To 26/2017-485, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) a f) trestního řádu z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem (správně "zvlášť závažným zločinem") znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu rozhodl shodně jako krajský soud o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017 č. j. 3 Tdo 1498/2017-51 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, když Nejvyšší soud neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obdobného charakteru (absence násilí nebo pohrůžky násilí, dobrovolnost jednání poškozené atd.), kterými stěžovatel zpochybňoval naplnění skutkové podstaty znásilnění, uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku krajského soudu. V podstatných bodech tak šlo o opakování obhajoby, kterou reflektoval jak krajský soud, tak i vrchní soud.
5. K námitkám stěžovatele ohledně nesprávného hodnocení důkazů (zejména náhled na samotné chování poškozené, dobrovolnost jejího jednání, věrohodnost poškozené, bagatelizování facebookové konverzace poškozené v porovnání s dalšími důkazy, anebo závěry vyplývající ze znaleckých posudků) a jeho snaze o prosazení vlastní verze hodnocení důkazů a skutkového stavu věci Nejvyšší soud uvedl, že soudy nižších instancí ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Poukázal rovněž na to, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na jejich úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč pro nadbytečnost nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, zejména stran výslechu dalších svědků, tudíž ve věci nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud uzavřel, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 trestního řádu. Nejvyšší soud dále doplnil, že samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou "automaticky" neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, jež jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
6. Uplatňoval-li stěžovatel námitky, kterými rozporoval naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, přičemž zejména poukazoval, že se vůči poškozené nedopustil žádného násilí a že nemůže být zodpovědný za způsobení těžké újmy na zdraví, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že násilím, jak pojímá skutková podstata trestného činu znásilnění podle §185 trestního zákoníku, se obvykle rozumí použití fyzické síly pachatelem za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pro naplnění znaku násilí (nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy) ovšem není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním. Jako důvodné neshledal Nejvyšší soud ani námitky stran nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, když stěžovateli byl uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby (5 až 12 let).
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy hodnotily důkazy vadně, jednostranně, nelogicky a nespravedlivě a rovněž nedostatečně odůvodnily své hodnocení, čímž se jejich skutkové závěry dostaly do extrémního rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti uvádí, že nerozporuje samotný skutkový děj, nýbrž především vnímání jeho sexuálně motivovaného jednání poškozenou. Podle stěžovatele není ve spise (kromě samotného tvrzení poškozené) opora pro závěr o nedobrovolnosti jejího sexuálního jednání nebo o násilné formě jeho jednání. Ve prospěch stěžovatelovy verze o dobrovolnosti sexuálního jednání poškozené svědčí zejména absence známek násilí na těle poškozené či stěžovatele, facebooková komunikace poškozené v průběhu rozhodného děje, absence snahy poškozené prostory hospody opustit, SMS zprávy poškozené adresované stěžovateli atd. Tyto důkazy však soudy bagatelizovaly. Stěžovatel dále poukazuje na konkrétní rozpory ve výpovědích poškozené a dalších svědků, které soudy neodstranily. Podle stěžovatele hodnotily soudy důkazy svévolně a různým důkazům přikládaly různou váhu.
8. Stěžovatel dále namítá, že nebyla provedena celá řada jím navrhovaných důkazů (např. výslech bývalé učitelky poškozené či jejího bývalého spolužáka), čímž byla porušena rovnost stran v řízení. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje i v tom, že neprovedení jím navržených důkazů soudy nedostatečně odůvodnily, resp. jejich provedení odmítly pouze s poukazem na jejich nadbytečnost. Tyto důkazy však podle stěžovatele nebyly nadbytečné, nýbrž měly vést ke zpochybnění věrohodnosti poškozené a zmapování její osobnosti. Pokud již soudy některý stěžovatelem navržený důkaz provedly, nesprávně jej hodnotily nebo jeho význam značně bagatelizovaly.
9. Stěžovatel konečně nesouhlasí s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu. Soudům vytýká, že vadně hodnotily námitky obhajoby týkající se absence násilné složky, (ne)přičitatelnosti těžké újmy na zdraví velmi mírnému jednání stěžovatele či skutkového omylu. Rovněž soudům vytýká, že ignorovaly zásadu in dubio pro reo.
10. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku vrchního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od krajského soudu příslušný spis (sp. zn. 50 T 3/2016).
14. Ústavněprávní judikaturou (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz) bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i použití a výklad podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalismu").
15. Stěžovatel v prvé řadě namítá nesprávné a nespravedlivé hodnocení důkazů soudy. Ačkoliv v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje, že by se skutkový děj, který soudy následně vyhodnotily jako zvlášť závažný zločin znásilnění, neudál, nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily, resp. jak se postavily k provedení důkazů, které měly svědčit v jeho prospěch a které se týkaly zejména vnímání sexuálního jednání stěžovatele poškozenou či její věrohodnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zpochybnění skutkových závěrů soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, co již nastínil Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Dodrží-li tyto povinnosti, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)]. Z napadených rozhodnutí je přitom patrné, že námitky, které stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti, již uplatňoval v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž obecné soudy se s těmito námitkami plně a racionálně vypořádaly a nyní jde u stěžovatele o pouhou polemiku s jejich závěry.
16. K námitce o neprovedení důkazů Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny či právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. Úmluvy je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li návrhu na jejich provedení - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu s právy vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ze zmíněných základních práv však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V nyní posuzované věci stěžovatel navrhoval doplnění dokazování výslechem bývalé učitelky poškozené a jejího bývalého spolužáka. Krajský soud provedení těchto důkazů odmítl s tím, že výslech navrhovaných svědků nemůže mít vliv na skutková zjištění ani na posouzení hodnověrnosti poškozené (viz č. l. 427 vyžádaného spisu). K tomu krajský soud podotkl, že chování poškozené v době školní docházky nemůže ovlivnit nazírání na její osobnost a hodnověrnost ve věku pozdějším. Hodnověrnost poškozené byla přitom posouzena v souvislosti se závěry znalců (psychologů). Z pohledu práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces je podle Ústavního soudu takové odůvodnění neprovedení důkazů dostačující.
17. Stěžovatel dále namítal nesprávné právní hodnocení zjištěného skutkového stavu. K tvrzení o porušení základního práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc přezkoumávat správnost aplikace a interpretace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; rolí Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod. Takový zásah však v nyní posuzované věci neshledal. Například k otázce absence znaku násilí se jednoznačně vyslovil Nejvyšší soud s tím, že není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním, což bylo v řízení dostatečně prokázáno.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu Ústavní soud neměl důvod samostatně nerozhodovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu