ECLI:CZ:US:2018:3.US.49.18.1
sp. zn. III. ÚS 49/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Iva Janečka, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 26 Cdo 3727/2017-173, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2017 č. j. 5 Cmo 11/2017-104, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 23 Cm 176/2016-83, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků pro dům XXX, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2016 č. j. 23 Cm 176/2016-83 byl zamítnut návrh, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost změnit stanovy ve výroku specifikovaným způsobem. Vyšel přitom z toho, že podle §1209 občanského zákoníku je možné daný druh návrhu podat pouze, je-li pro to důležitý důvod. Jeho existenci přitom soud neshledal.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 2. 2017 č. j. 5 Cmo 11/2017-104 byl rozsudek krajského soudu jako věcně správný potvrzen.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2017 č. j. 26 Cdo 3727/2017-173 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, a to pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že podstatou jeho žaloby byla snaha o nápravu částečně vadných stanov společenství, které byly shromážděním přijaty dne 25. 5. 2016, neboť přijaté stanovy částečně nesplňují to, co jim ukládá zákon a v rozporu se zákonem odebírají členům společenství a shromáždění společenství některá práva daná zákonem. Legitimně očekával soudní ochranu v tom smyslu, že soud bude hledat odpověď na otázku, zda jsou přijaté stanovy v napadených pasážích opravdu v rozporu se zákonem, zda obsahují to, co zákon předepisuje, popřípadě jestli je pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že stanovy upírají práva individuálním členům společenství a práva shromáždění jako nejvyššího orgánu společenství daná zákonem. Měl za to, že soud věc přezkoumá a tyto otázky zodpoví kladně nebo záporně a shledá-li, že má stěžovatel pravdu, pak vydá rozhodnutí směřující k nápravě - vysloví neplatnost, popř. doporučí změnu "v plné režii" společenství. Soudy se ale podstatou žaloby nezabývaly. Zabývaly se pouze tím, proč se podstatou žaloby zabývat nebudou. Učinily tak zejména s tím, že věc není dostatečně důležitá, neboť nebylo dotčeno vlastnické právo majitelů jednotek. Dle stěžovatele však usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 60/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 nebo 26 Cdo 421/2014, na která soudy odkazují, nemají podobnost se stěžovatelovou věcí. Odvolací soud pak přidal další důvod nevyhovění žalobě, a to ten, že stěžovatel žádá "změnu" konkretizovanou soudem, a nikoli pouhé zrušení. Zde však pominul, že stěžovatel svůj původní žalobní návrh ze dne 24. 6. 2016 směřoval především na zrušení, avšak krajský soud vyzval k jeho úpravě, tedy změněný petit byl vyvolán postupem krajského soudu.
6. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dostatečně nevymezil přípustnost dovolání, totiž nevysvětlil, jak se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto odchýlení bezpochyby zmínil, přičemž spočívalo v tom, že vrchní soud se věcí žaloby nezabýval a nepostupoval spravedlivě, což jsou dle stěžovatele dva základní aspekty práce soudů - zabývat se věcí žaloby a být spravedlivý.
7. Stěžovatel dodává, že jeho ústavní stížnost nesleduje jeho soukromé cíle, cíle jednotlivce, ale problém s celospolečenským rozměrem s požadavkem na dodržení principů demokracie.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jakožto trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti.
10. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
11. Ústavní soud nezjistil, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Stěžovatel sice nesouhlasí s konstatováním Nejvyššího soudu, že neuvedl, od které jeho ustálené rozhodovací praxe se vrchní soud odchýlil, a že to nelze zjistit ani z obsahu dovolání, nicméně činí tak toliko s tím, že v dovolání uváděl, že soudy se mají zabývat věcí žaloby a být spravedlivé. Má-li však být dovolání přípustné dle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje. V tomto směru je přitom, jak již naznačeno, přiměřené požadovat jistou vyšší úroveň právní argumentace. Již z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti o obsahu dovolání je zřejmé, že jí podané dovolání nedosáhlo.
12. Ústavní soud dodává, že uvádí-li stěžovatel, že jeho ústavní stížnost nesleduje jeho soukromé cíle, ale řeší problém s celospolečenským rozměrem, tato část jeho argumentace postrádá relevanci, ba naopak spíše svědčí proti projednatelnosti jeho návrhu, neboť je nutno připomenout, že nelze podávat ústavní stížnost jako actio popularis za jiné osoby.
13. Za stávající situace proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu