ECLI:CZ:US:2018:3.US.823.18.1
sp. zn. III. ÚS 823/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL. M., advokátkou, sídlem Stroupežnického 525/20, Praha 5 ? Smíchov, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 27 Co 351/2017-827, a II. výroku rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. června 2017 č. j. 12 P 31/2013-733, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a L. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na pokojné užívání majetku dle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva zaručená v článku 27 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 12 P 31/2013-733 uložil stěžovateli s účinností od 1. 7. 2015 přispívat na výživu nezletilé K. částkou 5 500 Kč měsíčně, na výživu nezletilého V. částkou 4 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A. částkou 3 500 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem (výrok I.) Návrh stěžovatele na snížení výživného za dobu od 1. 2. 2015 do 30. 6. 2015 okresní soud zamítl (výrok II.). Okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a stěžovateli uložil zaplatit státu náklady řízení ve výši 14 525 Kč (výrok IV.). Na základě rozsáhle provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že je na místě výživné pro nezletilé ode dne 1. 7. 2015 snížit na částku uvedenou ve výroku napadeného rozsudku, neboť měl za to, že výživné v této výši je stěžovatel schopen s ohledem na své majetkové a výdělkové poměry hradit. Soud vzal v úvahu jednak změnu poměrů u stěžovatele, pro kterou již není v jeho možnostech na výživu nezletilých přispívat původně vyměřeným výživným, jednak zvýšené potřeby nezletilých (nástup do 8. třídy základní školy, 1. ročníku víceletého gymnázia a docházka do mateřské školy). Snížení výživného ve výši navrhované stěžovatelem je dle okresního soudu v rozporu s možnými příjmy stěžovatele zjištěnými i z nabídky volných pracovních míst a neodpovídá jeho životní úrovni, na níž mají nezletilí právo se podílet. Návrh stěžovatele na snížení výživného v době od 1. 2. 2015 do 30. 6. 2015 okresní soud zamítl s odůvodněním, že stěžovatel do této doby hradil výživné určené soudním rozhodnutím v plné výši a spotřebované výživné se dle §923 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") nevrací.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali včasné odvolání oba rodiče nezletilých, odvoláním nebyl napaden II. výrok rozsudku okresního soudu, který nabyl samostatně právní moci. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 27 Co 351/2017-827 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vzhledem k nastalým změnám poměrů u všech účastníků řízení je nutno s účinností od 1. 7. 2015 - tedy ode dne, kdy vedlejší účastnice nastoupila do zaměstnání a stala se schopnou podílet se na výživě nezletilých nejen osobní péčí, ale i finančně ? zohlednit změnu v počtu vyživovacích povinností stěžovatele a částečný pokles jeho výdělku, a výživné uložit stěžovateli v částkách stanovených rozsudkem okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 11. 2012 č. j. 12 Nc 92/2012-143 byly všechny tři nezletilé děti svěřeny do péče vedlejší účastnice a stěžovateli byla uložena povinnost platit výživné ve výši 10 000 Kč na nezletilou K., ve výši 9 000 Kč na nezletilého V. a ve výši 7 000 Kč na nezletilou A., tj. celkem 26 000 Kč měsíčně. Stěžovatel se od začátku snažil výživné řádně hradit, přestože jeho příjem a nutné výdaje související s realizací styku a přesunem za dětmi ve vzdálenosti Stockholm - Praha znamenaly, že stěžovatel na výživné, dopravu a další výdaje s tím spojené vynakládal i více jak 90 % čistého příjmu. Stěžovatel se následně oženil, z manželství se narodily dvě děti. Stěžovateli se nedařilo pokrýt zvýšené náklady související s jeho dvěma domácnostmi a pěti vyživovacími povinnostmi, proto podal návrh na snížení výživného. Návrhu stěžovatele bylo vyhověno a výživné bylo napadenými rozsudky sníženo na celkovou částku 13 500 Kč, a to zpětně s účinností od 1. 7. 2015. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že zatímco okresní soud odůvodnil účinnost snížení výživného od 1. 7. 2015 tím, že do té doby stěžovatel hradil výživné v plné míře, a spotřebované výživné na nezletilé děti se ze zákona nevrací, krajský soud odůvodnil počátek změny úpravy výživy tím, že od této doby vedlejší účastnice nastoupila do zaměstnání. Současně krajský soud úpravu výživy odůvodnil nejen schopností vedlejší účastnice se podílet na výživě dětí, ale i poklesem příjmu stěžovatele a nárůstem počtu jeho vyživovacích povinností, kteréžto změny ale byly staršího data. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že argumenty soudu jak o nástupu vedlejší účastnice do zaměstnání (ke kterému došlo až na konci srpna), tak o její schopnosti podílet se na výživě dětí (shodný příjem v inkriminovaném období jako po nástupu do zaměstnání), jsou nesprávné, nepřiléhavé a rozporné s provedenými důkazy. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že výživné nebylo pro dobu od února 2015 do června 2015 sníženo, ačkoliv v tomto období byly stejné poměry jako od července 2015 (shodný průměrný příjem vedlejší účastnice, snížený příjem stěžovatele, další dvě vyživovací povinnosti). Stěžovateli tak vznikla škoda ve výši 62 500 Kč [(26 000 Kč - 13 500 Kč) x 5 měsíců]. Stěžovatel taktéž upozorňuje na běžné porušování práv dalších vyživovaných osob v opatrovnickém řízení, tedy dětí narozených v dalším manželství, jejichž výživné není upraveno vykonatelným rozhodnutím. Soudy dle stěžovatele obvykle uvádějí, že k dalším vyživovacím povinnostem bylo přihlédnuto, aniž by však jakkoli uváděly, jak se toto přihlédnutí promítá do finanční roviny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v části směřující proti I. výroku rozsudku krajského soudu ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 27 Co 351/2017-827 je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. V části směřující proti II. výroku rozsudku okresního soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 12 P 31/2013-733 však ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých tvrzených práv.
8. V posuzované věci byl stěžovatel okresním soudem poučen, že je proti jeho rozsudku ze dne 29. 6. 2017 č. j. 12 P 31/2013-733 možné podat do 15 dnů od doručení rozsudku odvolání. Jak vyplývá z obsahu rozsudku krajského soudu ze dne 23. 11. 2017 č. j. 27 Co 351/2017-827, stěžovatel této možnosti, jde-li o II. výrok rozsudku okresního soudu, nevyužil, a proto tento výrok, jehož zrušení se stěžovatel ústavní stížností domáhá, nabyl samostatně právní moci.
9. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Dle §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
11. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých tvrzených práv, jež mu v předmětném řízení poskytuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když nepodal proti výroku II. okresního soudu odvolání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní soud především konstatuje, že v právním řádu České republiky neexistují žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané metody pro výsledný kalkul částky. Obecně se při určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též §913 a §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle §120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016; dostupné na http://nalus.usoud.cz).
14. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas také s tím, že ke snížení výživného došlo až ke dni 1. 7. 2015, přestože podmínky pro ně byly dány již dříve. Stěžovatel poukazuje na nedostatečnou právní úpravu předběžných nařízení, která neumožňuje za takové situace soudu nařídit předběžné opatření, a povinný je tak nucen platit pravomocně stanovené výživné i po dobu, kdy nedisponuje odpovídajícími finančními prostředky, aby se nevystavil riziku exekučního řízení. Zaplacené částky výživného se přitom povinnému ani po jeho snížení s ohledem na §923 odst. 2 občanského zákoníku nevracejí.
16. Ústavní soud má za to, že uvedená námitka stěžovatele je pouhou polemikou nad textem právní úpravy a neposunuje věc do ústavněprávní roviny. Motivem zásady, že v případě snížení, nebo dokonce zrušení výživného pro nezletilé dítě se již spotřebované výživné nevrací, a přeplatek na výživném se nepovažuje za bezdůvodné obohacení, ačkoli jinak představuje majetkový prospěch, je snaha ochránit životní úroveň nezletilého dítěte, jež by byla dotčena v případě, že by muselo vracet přeplatek na výživném, které již spotřebovalo.
17. Jde-li o zákonnou úpravu předběžného opatření, k námitce stěžovatele, že v jeho věci byl návrh na nařízení předběžného opatření na snížení výživného zamítnut s odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 Co 64/2010, je třeba říci, že se jedná o rozhodnutí, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 116/2011, a to jakožto rozhodnutí kategorie A (největší význam), jehož publikace ve sbírce musela být schválena příslušným kolegiem Nejvyššího soudu. Na toto rozhodnutí v souvislosti s otázkou nemožnosti snížení výživného prostřednictvím předběžného opatření také odkazují odborné komentáře, např. viz: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 242.
18. Jak již konstatoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3706/14 ze dne 25. 3. 2015, smyslem příslušného ustanovení je zejména řešení situace, kdy prozatím neexistuje žádné rozhodnutí o výživném a některý z rodičů svou vyživovací povinnost sám od sebe neplní, v důsledku čehož dochází ke zhoršení situace nezletilého dítěte. Stěžovatel se však prostřednictvím návrhu na vydání předběžného opatření domáhal snížení částky výživného pro své nezletilé děti, přičemž výše částky výživného již byla v minulosti rozhodnutím soudu pravomocně stanovena. Institut předběžného opatření by vzhledem ke svému účelu (nutnost prozatímní ochrany oprávněného, v případě výživného typicky nezletilého dítěte) neměl být rozšiřován na situace tohoto druhu, kdy se v důsledku tvrzené změny poměrů stěžovatel snaží, ještě před novým rozhodnutím soudu ve věci, dosáhnout snížení soudem již dříve stanoveného výživného. Předběžným opatřením lze poskytnout prozatímní ochranu oprávněnému uložením povinnosti druhému účastníkovi, není však určeno ke zmírňování určité povinnosti, která byla již v minulosti soudním rozhodnutím stanovena. Jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky, může soud podle §266 odst. 1 o. s. ř. na návrh provedení výkonu rozhodnutí odložit.
19. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že soudy (nejen v jeho věci) nepřihlížejí k dalším vyživovacím povinnostem povinných, a tím znevýhodňují děti narozené v dalších manželstvích oproti dětem z původního manželství, pro které bylo soudně stanoveno výživné. Ústavní soud nemůže rozhodovat na základě hypotetických námitek a modelových příkladů, jak je uváděl stěžovatel v ústavní stížnosti, nýbrž pouze přezkoumat napadená rozhodnutí. V posuzované věci jak okresní soud, tak krajský soud vzaly v úvahu, že stěžovatel žije ve společné domácnosti s manželkou, jejíž příjmy tvoří rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč měsíčně, dále má příjem z nájmu nemovitosti ve výši 12 918 Kč měsíčně a jako spolupracující osoba otce pak ve výši příjmu 10 627 Kč měsíčně. Soudy též hodnotily, že stěžovatel má spolu s manželkou další vyživovací povinnost k nezletilé dceři T., která navštěvuje soukromou mateřskou školu, a k nezletilému synovi V., který je v celodenní péči své matky. Je tedy zřejmé, že soudy nejen "přihlédly" k dalším vyživovacím povinnostem stěžovatele, ale braly je v úvahu ve všech souvislostech, které ve svém důsledku vedly soudy k závěru o snížení výživného. Není zřejmé, jakým způsobem by měl soud dle stěžovatele, kromě toho, že konstatuje příjmy rodičů dalších vyživovaných a dětí a počet dalších vyživovacích povinností, rozvádět své úvahy o materiálním zabezpečení těchto dětí. Rozhodné je, že řízení se vede ve věci dětí, na něž je napadenými rozhodnutími stanovováno výživné, jde o jejich práva a nejlepší zájem, přičemž k dalším vyživovacím povinnostem se přihlíží právě proto, aby po stanovení výživného disponoval povinný dostatečnými prostředky i k zabezpečení dalších vyživovaných dětí.
20. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že odmítnutí ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se změny stávající úpravy výživného. Rozhodnutí obecných soudů ohledně vyživovací povinnosti k nezletilým dětem totiž nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §923 odst. 1 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části směřující proti II. výroku rozsudku okresního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. 12 P 31/2013-733 jako návrh nepřípustný a podle §75 odst. 2 téhož zákona, a v části směřující proti I. výroku rozsudku krajského soudu ze dne 23. 11. 2017 č. j. 27 Co 351/2017-827 jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu