ECLI:CZ:US:2018:3.US.97.18.1
sp. zn. III. ÚS 97/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Pavla Odehnala, zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem, sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2017 sp. zn. 1 To 527/2017 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. září 2017 sp. zn. 0 Nt 18033/2017, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 13. 5. 2017 sp. zn. 0 Nt 16070/2017 rozhodl tak, že podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. řádu se stěžovatel bere do vazby.
3. Z podnětu stěžovatelem podané instanční stížnosti Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 6. 2017 sp. zn. 1 To 300/2017 usnesení okresního soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl, že stěžovatel se podle §68 odst. 1 tr. řádu bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka záruky otce stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario s ohledem na osobu stěžovatele a povahu projednávaného případu nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka a podle §77a tr. řádu a contrario se neukládá zákaz vycestování.
4. Následně stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby na svobodu. Žádosti státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě nevyhověl a postoupil ji okresnímu soudu, který rubrikovaným usnesením rozhodl tak, že podle §71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, když nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nabídnuté záruky nepřijímají, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se nabídnutý písemný slib stěžovatele nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka, podle §73a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky nepřijímá a návrh stěžovatele na uložení předběžného opatření podle §88h odst. 1 tr. řádu se zamítá.
5. Z podnětu stěžovatelem podané instanční stížnosti krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením toto usnesení okresního soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že u stěžovatele, u něhož je dán důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, lze tento důvod vazby nahradit přijetím záruky konkretizovaných důvěryhodných osob za další chování stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu, přijetím písemného slibu stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, stanovením dohledu probačního úředníka nad ním, a to s ohledem na osobu stěžovatele a povahu projednávaného případu podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a přijetím specifikované peněžité záruky podle §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu.
6. Následně okresní soud usnesením ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 0 Nt 18033/2017 rozhodl, že v případě stěžovatele, u něhož je dán důvod vazby dle §67 písm. c) tr. řádu se podle §73a odst. 1 tr. řádu přijímá peněžitá záruka ve výši 300 000 Kč, která byla specifikovaného dne složena na usnesením krajského soudu stanovený bankovní účet, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se přijímá záruka konkretizovaných důvěryhodných osob za jeho další chování, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se přijímá písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se nad stěžovatelem stanovuje dohled probačního úředníka a současně je stěžovatel podle §73 odst. 3 tr. řádu povinen dostavit se do 3 dnů po propuštění z vazby na středisko Probační a mediační služby v Ostravě, a stěžovatel se propouští z vazby na svobodu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud závažným způsobem pochybil, neboť usnesením ze dne 13. 5. 2017 konstatoval, že je dán koluzní důvod vazby [§67 písm. b) tr. řádu], čímž mu zamezil ve využití institutů způsobilých vazbu nahradit. Závěr, že tento důvod vazby u něj neexistuje, přijal až krajský soud usnesením ze dne 30. 6. 2017.
8. Ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu ze dne 9. 11. 2017 sice nedůvodný zásah do osobní svobody stěžovatele ukončily, avšak neodčinily důsledky předchozího nedůvodného dlouhotrvajícího zásahu do jeho osobní svobody. Podle stěžovatele byl krajský soud povinen ukončit tento zásah již v usnesení ze dne 30. 6. 2017.
9. Krajský soud podle stěžovatele pochybil i v rámci ústavní stížností napadeného usnesení, neboť svým postupem, kdy přijetí peněžité záruky, rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu a vydání příkazu propuštění z vazby na svobodu přenechal okresnímu soudu, opět nedůvodně prodloužil stav spočívající v nezákonném a protiústavním omezování osobní svobody vazbou.
10. Další závažné pochybení stěžovatel spatřuje v okolnosti, že státní zástupce jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, které sám nevyhověl, předložil okresnímu soudu až devátý pracovní den po jejím obdržení, čímž porušil svou povinnost vyplývající z §73b odst. 2 tr. řádu. Došlo-li vadným postupem státního zástupce k překročení zákonem předvídané pětidenní lhůty, bylo povinností státního zástupce, resp. okresního soudu na tuto procesní situaci reagovat neprodleným propuštěním stěžovatele z vazby na svobodu. Ani okresní soud však nenapravil vážné a nezhojitelné procesní pochybení, kterého se ve shora uvedeném směru dopustil státní zástupce.
11. Další deficit stěžovatel spatřuje v tom, že okresní soud se v rámci ústavní stížností napadeného usnesení nedůvodně odchýlil od názoru krajského soudu již vysloveného v usnesení ze dne 30. 6. 2017, že v daném případě by do úvahy přicházel institut peněžité záruky, jejíž výše by byla v přiměřeném poměru k výši způsobené škody. Toto vybočení z rámce stanoveného krajským soudem v otázce opatření, kterými lze nahradit vazbu, vedlo k nedůvodnému, nezákonnému a protiústavnímu prodloužení omezování osobní svobody stěžovatele vazbou o několik dalších měsíců. Neobstojí ani názor okresního soudu, že "nelze stanovit částku, která by takovému výnosu byla přiměřená".
12. Odůvodňoval-li okresní soud své stanovisko uvedeným způsobem, pak formuloval hypotetickou úvahu týkající se výnosů pro případ, že by stěžovatel tvrzenou trestnou činnost páchal po propuštění z vazby na svobodu, a to dokonce v nijak specifikovaném a nikterak omezeném rozsahu.
13. Stěžovatel připouští, že krajský soud vadný přístup okresního soudu korigoval svým usnesením ze dne 19. 10. 2017, současně však zdůrazňuje, že tento "zásah" byl opožděný a "polovičatý", neboť vytvořil další prostor, aby nedůvodné omezování stěžovatele na jeho osobní svobodě přetrvávalo ještě několik týdnů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
16. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
17. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
18. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
19. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
20. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).
IV. b)
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
21. Z hlediska rozsahu ústavněprávního přezkumu je určující, že stěžovatel byl na základě ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu a procesně navazujícího usnesení okresního soudu ze dne 9. 11. 2017 propuštěn (za stanovených podmínek) z vazby na svobodu.
22. Na tuto věc lze též použít judikaturní závěry o tzv. jiném zásahu orgánu veřejné moci. Má-li jiný zásah povahu toliko jednorázového zásahu, jenž v době zahájení řízení o ústavní stížnosti již netrvá, jsou obnovení statu quo ante i zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresované orgánu veřejné moci, pojmově vyloučeny. Zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností tedy musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by předmět přezkumu Ústavním soudem nemusel dosáhnout mezí ústavní intenzity [srov. nález ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263), usnesení ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 1107/09 či usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1030/16].
23. Jelikož krajský soud svým ústavní stížností napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu, není zde již rozhodnutí, kterým byl stěžovatel zbaven osobní svobody, a tedy by přicházel v úvahu jeho rozpor s právem plynoucím z čl. 8 odst. 1 Listiny. Na základě této informace proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v části směřující proti usnesení okresního soudu je třeba považovat posuzovanou ústavní stížnost bez dalšího za zjevně neopodstatněnou, neboť v této části směřuje proti rozhodnutí, jež již žádné právní účinky nemá, a proto nemůže ani (negativně) zasahovat do ústavně chráněné sféry stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. II. ÚS 2006/10). Pouze pro úplnost je možné uvést, že by se nabízela i možnost postupu podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a řízení o ústavní stížnosti zastavit, neboť zrušením napadeného výroku odpadl i předmět řízení o ústavní stížnosti [srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 385/03 (N 59/33 SbNU 95)].
24. Jinými slovy, neexistuje - a ani v okamžiku podání ústavní stížnosti dne 8. 1. 2018 neexistovalo - rozhodnutí, k jehož kasaci by Ústavní soud mohl přistoupit a není ani možnost zakázat orgánu veřejné moci, aby ve stěžovatelem tvrzeném porušování práva pokračoval, neboť tento údajný zásah již netrvá a nehrozí jeho opakování.
25. Ústavní soud je názoru, že není namístě ani deklaratorní výrok podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Judikatura Ústavního soudu se ostatně v těchto situacích staví k alternativě deklaratorního výroku o porušení základního práva (na osobní svobodu) s jistou mírou zdrženlivosti. V nálezu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 385/03 (N 59/33 SbNU 95) k takovému výroku přistoupil, což však odůvodnil skutečností, že "v době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel držen ve vazbě nezákonně a protiústavně, přičemž nápravy tohoto stavu se marně domáhal v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, na jejichž využití soudy nereagovaly adekvátně; proto jedinou jeho možností, jak se domoci ochrany svého základního práva, zůstala ústavní stížnost". V nyní posuzované věci však ústavní stížnost byla podána až dne 8. 1. 2018, tedy po odeznění namítané situace. V tento moment již stěžovatel měl ovšem k dispozici jiné účinné prostředky nápravy než ústavní stížnost.
26. V obecné rovině - a aniž by se Ústavní soud mohl vyjádřit k ústavněprávní konformitě již zrušeného usnesení okresního soudu - dlužno poznamenat, že v případě nezákonného či protiústavního zbavení osobní svobody, které již odeznělo, je v situaci, kdy nehrozí bezprostřední opakování zásahu, jediným myslitelným prostředkem nápravy náhrada majetkové a nemajetkové újmy. Přiznat takovou náhradu však není v kompetenci Ústavního soudu. Pokud tedy právní řád takovou možnost připouští, je povinností stěžovatelů takový prostředek nápravy vyčerpat předtím, než se obrátí se svou ústavní stížností na Ústavní soud. Podle §6a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon o odpovědnosti státu"], je stát odpovědný za porušení práva na osobní svobodu a podle tohoto zákona se dotčená osoba může domáhat jak náhrady škody, tak zadostiučinění, včetně finančního, za vzniklou nemajetkovou újmu. Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek případného občanského soudního řízení, v případě stěžovatele není pochyb o tom, že stále má možnost svůj nárok podle tohoto zákona uplatnit, což však neučinil (v ústavní stížnosti netvrdí opak). K obdobnému výkladu, že v případě již skončeného porušení práva na osobní svobodu je adekvátním prostředkem nápravy možnost domáhat se náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dospívá ve své judikatuře i ESLP (srov. rozsudek ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa v. Česká republika, stížnost č. 39822/07, §36-41). Ústavní soud podotýká, že tento jeho právní názor je pro stěžovatele výhodnější a lépe ochraňuje jejich základní práva. Pro dotčené osoby není v těchto situacích vůbec nutné se obracet s ústavní stížností na Ústavní soud, který beztak by mohl pouze deklarovat porušení jejich práv, ale mohou se rovnou obrátit na příslušný orgán podle zákona o odpovědnosti státu se svým nárokem na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Je plně v pravomoci těchto orgánů a případně soudů v následném soudním řízení otázku vzniku odpovědnosti státu posoudit bez nutnosti předchozího deklaratorního výroku Ústavního soudu. V důsledku tak stěžovatelé dosáhnou nápravy rychleji, než kdyby se museli nejdříve obracet na Ústavní soud a vyčkávat jeho rozhodnutí.
27. Stěžovateli již pouze na vysvětlenou se patří konstatovat následující.
28. Není důvod oponovat závěrům odborné literatury (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 897), dle nichž lhůta pěti dnů pro předložení návrhu státního zástupce soudu (soudci) je pořádková (jde o lhůtu stanovenou pro vyřízení věci státním zástupcem), a proto, pokud výjimečně není dodržena (což stěžovatel v ústavní stížnosti namítá), nemá to za následek propuštění obviněného z vazby na svobodu. To na druhé straně neznamená, že by je orgány činné v trestním řízení neměly respektovat (srov. §2 odst. 4 část věty druhé za středníkem).
29. Stěžovatelova kritika usnesení okresního soudu ze dne 13. 5. 2017 a usnesení krajského soudu ze dne 30. 6. 2017 nedoceňuje, že Ústavní soud je ve své přezkumné činnosti zásadně vázán rozsahem petitu podané ústavní stížnosti, přičemž stěžovatel zrušení těchto usnesení nenavrhl a v petitu pouze zmínil spisové značky, pod nimiž bylo vazební řízení dříve vedeno (je přitom zřejmé, že podání ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne 13. 5. 2017 a usnesení krajského soudu ze dne 30. 6. 2017 až dne 8. 1. 2018 by podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu bylo opožděné; k datu doručení těchto usnesení obecných soudů viz spis Ústavního soudu, č. l. 12).
30. Ke stěžovatelovým výtkám, že soudy byly povinny propustit jej z vazby na svobodu dříve (srov. výše), se patří připomenout výše zmiňované limity posuzování zásahu, který v době zahájení řízení o ústavní stížnosti již netrvá.
31. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
IV. c)
Závěr
32. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu