ECLI:CZ:US:2018:4.US.1131.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1131/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti PaeDr. Libuše Rektorové, zastoupené Mgr. Hanou Mimochodkovou, advokátkou se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2014 č. j. 24 C 3/2010-344, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015 č. j. 17 Co 473/2014-393 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 2278/2016-424, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po jejím doplnění ze dne 30. 11. 2017 splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které jí nepřiznaly náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Civilní soudy podle stěžovatelky nevzaly pro vznik odpovědnosti státu v potaz nečinnost a nesprávný úřední postup Ministerstva kultury, které v řízení o prohlášení sochy jako kulturní památky podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní památkové péči"), nejednalo se stěžovatelkou jako s jejím vlastníkem.
Ze spisového materiálu se podává, že se stěžovatelka v řízení před civilními soudy domáhala po vedlejším účastníkovi (Česká republika - Ministerstvo kultury) náhrady škody, která ji měla být způsobena nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 11. 11. 1991, jímž byla socha sv. Jana Nepomuckého ve vlastnictví stěžovatelky prohlášena za kulturní památku. V daném řízení byla jako účastník stěžovatelka opomenuta a ani jí nebylo doručeno rozhodnutí. Dále se domáhala náhrady škody z nezákonných rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, kterými jí byla uložena povinnost přemístit sochu zpět, a dále pokuta za přestupek na úseku památkové péče, když obě rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena. Stěžovatelka se rovněž domáhala náhrady nemajetkové újmy, kterou spatřovala v tom, že jí nikdy nebylo doručeno rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991, takže nemohlo nabýt právní moci a toto řízení podle ní stále trvá.
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I) a uložil jí zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 300 Kč (výrok II). Soudy žalobu stěžovatelky zamítly s odůvodněním, že §44 zákona o státní památkové péči ve znění účinném v době, kdy byla socha prohlášena za kulturní památku, nepřiznávalo vlastníku věci žádná práva, která by mohla bránit v prohlášení věci za kulturní památku. Na řízení o prohlášení věci za kulturní památku se v době vydání předmětného rozhodnutí Ministerstva kultury nevztahovala ustanovení správního řádu. S ohledem na uvedenou právní úpravu soudy neshledaly nesprávný úřední postup v tom, že se stěžovatelkou nebylo jednáno jako s účastníkem řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, přičemž plně respektuje pravomoc civilních soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo II. ÚS 3005/14).
Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal žádné pochybení mající ústavněprávní rozměr. Rozhodnutí jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy podrobně rozvedly, z jakých důvodů nevyhověly žalobě stěžovatelky.
Civilní soudy přitom správně vycházely z judikatury zdejšího soudu, když v odůvodnění napadených rozhodnutí odkázaly na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/04, publikovaný pod č. 240/2005 Sb., který se týká použití obecné úpravy správního řízení při prohlášení věci za kulturní památku. Ústavní soud tímto nálezem ke dni jeho vyhlášení (tj. ke dni 10. 5. 2005) zrušil část ustanovení §44 zákona o státní památkové péči, na jehož základě se obecné předpisy o správním řízení platné v době vydání předmětného rozhodnutí Ministerstva kultury nevztahovaly na řízení o prohlášení věci za kulturní památku.
Ústavní soud ověřil, že také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15). K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu