ECLI:CZ:US:2018:4.US.1227.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1227/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Miloslava Sahuly, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017 č. j. 1 Afs 282/2016-52, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení výroků I. a II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
II
Stěžovatel se žalobou domáhal vyslovení toho, že zahájení a provádění doměřovacího řízení u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí roku 2014 bylo nezákonným zásahem, neboť skutečnost, že odběratel stěžovatele je či není registrován jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") nemá vliv na přenesení daňové povinnosti podle §92a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 3 A 143/2015-87 zamítl žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (žalovaného správce daně). Konstatoval, že obě výzvy k podání dodatečných daňových přiznání byly zcela jednoznačné, obsahovaly veškeré náležitosti, které obsahovat měly, byly v nich uvedeny konkrétní skutečnosti (zjištění), na jejichž základě žalovaný učinil závěr o nutnosti podání dodatečného daňového přiznání; výzva je současně právně uskutečnitelná, neboť v ní uložená povinnost k podání dodatečného daňového tvrzení je zakotvena v §145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a jejím nositelem je stěžovatel. Soud výše uvedenou žalobní námitku odmítl jako nedůvodnou s tím, že příslušná zákonná ustanovení v režimu přenesené daňové povinnosti odkazují právě a pouze na plátce. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatelovo tvrzení týkající se registrace jeho odběratele jako plátce DPH není skutečností rozhodnou pro předmět tohoto řízení. Současně však připomněl, že ohledně sporné otázky, zda se odběratel stal plátcem DPH, byla u městského soudu podána správní žaloba, která je vedena pod sp. zn. 8 Af 31/2015. Konečně skutečnost, zda byly splněny podmínky podle §92a zákona o DPH pro přenesení daňové povinnosti v daném případě, bude správce daně zkoumat až v rámci doměřovacího řízení, jehož výsledkem bude meritorní rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.) a dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů žalovanému (výrok III.) a o přiznání náhrady nákladů ustanovenému zástupci stěžovatele (výrok IV.). Konstatoval sice přípustnost, avšak nikoliv důvodnost kasační stížnosti. Její nedůvodnost v prvé řadě shledal v relaci ke stěžovatelem tvrzenému nezákonnému postupu městského soudu a nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku (uvedl usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 1 Afs 183/2014) a připomněl funkci tzv. zásahové žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. Ke stěžovatelem vytýkanému nesprávnému posouzení právních otázek týkajících se náležitostí výzvy k podání dodatečného daňového přiznání (a jejího obsahu) poukázal na vlastní judikaturu (např. rozsudek sp. zn. 9 Afs 46/2016).
Ke stěžovatelem představené sporné otázce týkající se naplnění podmínky pro aplikaci §145 odst. 2 daňového řádu, tedy k tomu, že "lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena", Nejvyšší správní soud připomněl vlastní několikeré vyjádření. Z nich například v rozsudku sp. zn. 2 Afs 209/2014 uvedl, že §145 odst. 2 a §143 odst. 3 daňového řádu je třeba vykládat "nikoli za výlučného užití metody jazykového výkladu, nýbrž za současného užití vícera metod právní interpretace". Uvedl, že tento postup je obecně aplikovatelný při výkladu právních předpisů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2920/09). Proto nelze souhlasit se s tím, že se slovu "důvodný" rozumí ve smyslu "najisto postavený", aniž se interpret zabýval jeho výkladem hlouběji, zejména s přihlédnutím k souladnosti takového výkladu se základními zásadami správy daní. V souzené věci žalovaný disponoval pochybností, zda u stěžovatele (v pozici dodavatele) nastaly zákonné podmínky pro přenos daňové povinnosti podle §92a zákona o DPH (jak stěžovatel deklaroval ve výpisu evidencí za 2. a 3. čtvrtletí r. 2014). Žalovaný správce daně správně vycházel z předpokladu, že přenos daňové povinnosti představuje vlastně výjimku či odchylku od základního pravidla, podle něhož tíží daňová povinnost dodavatele plnění. Může být přenesena na odběratele, ale pouze za určitých zákonem striktně stanovených podmínek, zejména se stanoví, že příjemce je (musí být) rovněž plátcem DPH. Nejjednodušším způsobem, jak prokázat plátcovství příjemce (odběratele), je uvedení čísla jeho registrace k dani. Kasační soud dal stěžovateli za pravdu v tom, že skutečnost, že příjemce plnění není registrován k dani, ještě neznamená, že není plátcem, avšak stěžovatel měl možnost prokazovat plátcovství příjemce i jiným způsobem. Bylo by pak na správci daně, jak předložené důkazy posoudí; tak se však nestalo. Soud zdůraznil, že žalovaný správce daně, který měl pochybnosti ohledně naplnění podmínek §92a zákona o DPH a tedy naplnění zákonných podmínek pro přenos daňové povinnosti, formuloval výzvy, které nelze považovat za výzvy nezákonné. Naopak žalovaný správce daně byl oprávněn zjišťovat splnění zákonných podmínek pro uplatnění přenosu daňové povinnosti a povinen naplnit požadavek §1 daňového řádu, tj. správně stanovit daň. Nejvyšší správní soud proto se závěrem městského soudu v těchto souvislostech vyslovil souhlas. Závěrem připomněl vlastní rozsudek sp. zn. 9 Afs 46/2016, podle něhož otázka věcné správnosti následně doměřené daně není pro posouzení zákonnosti postupu, který k doměření daně povede, rozhodná.
III
Stěžovatel v doplněné ústavní stížnosti nejprve vzal zpět její část (bod II.a), týkající se tvrzeného porušení základních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Následně uvedl, že již v předchozích řízeních namítal, že žalovaný správce daně porušuje jeho základní práva, neboť u něj zahájil a doposud vede doměřovací řízení o DPH a byly mu doručeny výše uvedené výzvy podle §145 odst. 2 daňového řádu k podání dodatečného daňového přiznání, které považuje za nezákonné mimo jiné z důvodu neuvedené pochybnosti, z níž by se dalo dovodit, že u něj nenastaly zákonné podmínky pro přenos daňové povinnosti podle §92a zákona o DPH. Stěžovatel zdůraznil, že Nejvyšší správní soud mu dal za pravdu v tom, že "skutečnost, že příjemce plnění není registrován k dani, ještě neznamená, že není plátcem", což se však ve výroku napadeného rozsudku neprojevilo. Stěžovatel konečně poukázal na některé důsledky probíhajících řízení, jež nepřispívají jeho zdravotnímu stavu.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů a nezbývá konstatovat, že soudy vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového a procesního stavu, jež jim poskytl oporu pro posouzení podstatných otázek a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud poukazuje na argumentaci, v níž správní soudy (a Nejvyšší správní soud vcelku) věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení procesní podstaty výzvy k podání dodatečného daňového přiznání a podmínek, za nichž je možné přenesení daňové povinnosti. Ústavní soud souladně s oběma soudy připomíná řízení týkající se otázky postavení odběratele jako plátce DPH, jež je řešeno před Městským soudem v Praze, srov. sp. zn. 8 Af 31/2015 (Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2018 č. j. 2 Afs 214/2017-34 napadený rozsudek Městského osudu v Praze ze dne 30. 3. 2017 č. j. 8 Af 31/2015-147 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení). Stejně tak nelze opomenout oběma správními soudy připomínanou funkci doměřovacího řízení, a to i ve vztahu ke (skutečnému) splnění podmínek pro přenesení daňové povinnosti podle §92a zákona o DPH.
Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně a jasně (nikoliv svévolně) odůvodněna, odkazy na judikaturu považuje za přiléhavé. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatel snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho výtky, jež kasační soud přesvědčivě vysvětlil. Nelze proto například ani akceptovat stěžovatelovu (účelovou) argumentaci, že mu Nejvyšší správní soud "dal za pravdu", aniž by však stěžovatel zohlednil celý související text v daném bodu (30) napadeného rozsudku, z něhož v žádném případě nevyplývá závěr svědčící v jeho prospěch. Proto také stěžovatelův "kritický závěr" v ústavní stížnosti k tomu, že mu kasační soud "dal za pravdu", avšak ve výroku napadeného rozsudku "se to neprojevilo", je úsudkem nemajícím oporu ani v samotném textu připomenutého bodu (30) napadeného rozsudku.
Ústavní soud považuje argumentaci obou soudů (a Nejvyššího správního soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, zvláště) za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud musí konečně připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídajícím představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu