ECLI:CZ:US:2018:4.US.1232.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1232/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018 č. j. 33 Cdo 2510/2017-343 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 55 Co 58/2016-299, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a NADAČNÍHO FONDU VINCENTINUM, sídlem Radimova 487/4, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 10. 2015 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení 48 499 576 Kč s příslušenstvím a bylo jí současně uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) zaplatila na nákladech řízení částku 852 566 Kč a LIMES ROMANUS, SE (jako vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného), částku 224 150 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty zakotvený v čl. VII smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem tam uvedeným, kterou podle §22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, uzavřela stěžovatelka s vedlejším účastníkem, NADAČNÍM FONDEM VINCENTINUM, dne 22. 3. 2006, a také že uplatnění daného nároku představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu jen tak, že se žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi na jeho straně nepřiznává náhrada nákladů řízení, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl, že se žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil s právním závěrem obvodního soudu, ovšem jen v tom ohledu, že uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy [§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.")]. Vyšel z toho, že vedlejšímu účastníkovi (pozn.: zde a v dalším textu míněn vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) byl faktický stav nemovitostí znám až po jejich fyzickém předání po uzavření smluv a že mu nelze klást k tíži, když bez vážných důvodů (pozn.: jde zjevně o chybu v psaní, správně mělo být uvedeno "z vážných důvodů") nebyl schopen splnit svou povinnost, jde-li o využití převedených nemovitostí, jak je pravena v čl. V zmíněné smlouvy. V této souvislosti poukázal na havarijní stav předmětných nemovitostí, jak plyne ze znaleckého posudku, a na to, že vedlejší účastník se snažil vzniklou situaci řešit a své povinnosti dostát cestou směny nemovitostí, jak to předpokládal druhý dodatek ke smlouvě uzavřený dne 26. 5. 2010, stěžovatelka s tím však nesouhlasila, a součinnost neposkytl ani Úřad městské části Praha 6.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že buď stěžovatelka neuplatnila (věcně či právně) relevantní námitky, když na jí označené právní otázce dovoláním napadené rozhodnutí nespočívalo, či jimi nebyl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., anebo je dovolání vadné, protože ve vztahu k otázce aplikovatelnosti §3 odst. 2 písm. d) ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (pozn.: §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník patrně nikdy neusiloval o to, aby svůj závazek dle čl. V uvedené smlouvy splnil, přičemž poukázala na skutečnosti, z nichž to vyvozuje. Městskému soudu pak vytkla, že postupoval v rozporu se zásadou neúplné apelace (§213 odst. 5 o. s. ř.), neboť vedlejšímu účastníkovi bezdůvodně, a tudíž v rozporu s §211a a 205a o. s. ř. umožnil uplatnit nová tvrzení a důkazy a založil na nich své rozhodnutí. V této souvislosti upozornila, že městský soud neuvedl, z jakého důvodu tuto možnost vedlejšímu účastníkovi poskytl, zvláště jestliže je to žalobce, kdo obvykle bývá poučován, že neplní svou povinnost tvrzení či neunáší důkazní břemeno, a žalovaný na to reaguje, přičemž v daném soudním řízení k tomu měl vedlejší účastník dostatečný prostor. Za důležité stěžovatelka přitom považuje, že podala odvolání pouze ona, že proto vedlejší účastník nemohl tvrdit skutečnosti ani předkládat nové důkazy a že v důsledku postupu městského soudu došlo ke zhoršení jejího postavení. Tím měl být porušen princip rovnosti účastníků soudního řízení. K tomu doplnila, že i kdyby byl městský soud oprávněn poskytnout prostor pro nové tvrzení a navržení důkazů, postupoval by v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 28 Cdo 405/2002 (per analogiam), resp. by jí tím upřel právo na dvojinstančnost soudního řízení.
6. Dále pak stěžovatelka namítla, že městský soud nesprávně zjistil skutkový stav, když konstatoval, že vedlejší účastník neznal stav předmětných nemovitostí smlouvy před jejich převzetím. V této souvislosti poukázala na vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 10. 4. 20014, dle něhož mu byl stav předmětných nemovitostí znám, a na obsah smlouvy, ve které prohlásil, že si nemovitosti dobře prohlédl a že je mu znám jejich stav. Jestliže městský soud zmínil znalecký posudek ohledně stavu nemovitostí, ten byl vypracován až v roce 2012, tedy 5 let poté, co je vedlejší účastník nabyl do svého vlastnictví. A jestliže uvedl, že Úřad městské části Praha 6 neposkytl vedlejšímu účastníkovi součinnost ve snaze rekonstruovat či zbourat havarijní budovy a nahradit je jinými, pak nekriticky převzal tvrzení vedlejšího účastníka, aniž by posuzoval, zda mohl legitimně nějakou součinnost očekávat. Současně citovala svou argumentaci uplatněnou v odvolacím řízení v souvislosti s dopisem městské části Praha 6 ze dne 15. 7. 2013, v němž se jako vlastník vedlejších nemovitostí vyjadřuje k zamýšlené demolici budov. Podle stěžovatelky tak mělo dojít k porušení zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.).
7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že nesprávný postup městského soudu a dovolací důvody posuzoval formalisticky a restriktivně v její neprospěch, přičemž poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) a ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 (N 71/56 SbNU 811).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení rozsudku městského soudu, Ústavní soud se musel zabývat otázkou, zda stěžovatelka (řádně) vyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k ochraně svých práv k dispozici, konkrétně pak zda vyčerpala dovolání, které v souzené věci mohlo představovat buď poslední procesní prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nebo mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Pokud by tak stěžovatelka neučinila, její ústavní stížnost by v této části bylo nutné považovat za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. V tomto ohledu Ústavní soud vyšel ze závěrů Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelce se nepodařilo ústavnost jeho rozhodnutí zpochybnit (viz sub 15). Dále vzal Ústavní soud v úvahu, že stěžovatelka v dovolání uplatnila - z velké části - takové námitky, které vůbec nebyly způsobilé založit jeho přípustnost, tj. které směřovaly do vad řízení a skutkových závěrů odvolacího soudu, a tudíž se dovolání zde (resp. ve vztahu k nim) nemuselo jevit jako "efektivní" procesní prostředek k ochraně jejích práv. Současně však Ústavní soud nemohl pominout, že stěžovatelka sice předestřela právní otázku [aplikovatelnosti §3 odst. 2 písm. d) ve spojení s §3030 občanského zákoníku], jež představovala "způsobilý" dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), ovšem v tomto ohledu podala dovolání vadně, neboť podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka tak dostatečně nedostála požadavkům na obsahové náležitosti dovolání, jež jsou stanoveny zákonem.
11. Ústavní soud dále nemohl přejít, že stěžovatelka správně neidentifikovala, a tudíž ani v dovolání nevymezila právní otázku, na níž byl rozsudek krajského soudu postaven (tedy zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), ač tak s ohledem na obsah odůvodnění zmíněného rozsudku učinit mohla a měla. V dovolání sice uvedla, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný (č. l. 304 soudního spisu), neboť prý nebylo zřejmé, zda v rozporu s dobrými mravy bylo samotné sjednání smluvní pokuty anebo její výše. To zřejmě vyvodila z konstatování, že "[o]dvolací soud proto za situace, kdy [...] ve smyslu §544 a následujících občanského zákoníku platného do 31. 2. 2013 neměl možnost snížit výši smluvní pokuty". Současně však nelze pominout, že šlo pouze o určité doplnění, kterým městský soud navázal na své předchozí úvahy týkající se očividně řešení otázky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (a to i vzhledem k jeho poukazu na příslušné závěry obvodního soudu).
12. Tyto skutečnosti dostatečně odůvodňují závěr, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, neboť náležitě nevyužila možnosti, které jí v dané věci podané dovolání k ochraně jejích práv skýtalo [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a dále pak stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že postup Nejvyššího soudu byl formalistický a restriktivní, přičemž se odvolala na judikaturu Ústavního soudu. V čem konkrétně pochybení tohoto soudu mělo spočívat, tedy jaké ustanovení občanského soudního řádu mělo být interpretováno a aplikováno ústavně nekonformním způsobem, však stěžovatelka neuvedla a žádné prima facie nezjistil ani Ústavní soud. Nejvyšší soud se totiž stěžovatelkou podaným dovoláním zabýval, přičemž náležitě zdůvodnil, proč námitky v něm obsažené nemohl meritorně posuzovat, tedy že stěžovatelka v dovolání buď nepředestřela (relevantní) otázku hmotného či procesního práva (ač tak učinit mohla - viz výše), nebo takovou otázku (konkrétně hmotného práva) předestřela, avšak v tomto ohledu zase nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolává-li se stěžovatelka judikatury Ústavního soudu, lze ji odkázat na již zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
16. Závěrem možno dodat, že i kdyby se Ústavní soud (kvazi)meritorně zabýval ústavní stížností ve zbývající části (tj. kde se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku městského soudu), musel by ji považovat za zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatelka v prvé řadě namítla, že městský soud postupoval v rozporu s principem neúplné apelace, když umožnil vedlejšímu účastníkovi tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, přičemž mu vytkla, že svůj postup nezdůvodnil. Jak plyne z protokolu o jednání ze dne 12. 10. 2016 (viz č. l. 271 soudního spisu), městský soud se nemohl plně ztotožnit s právním názorem obvodního soudu (mj.) v tom, že by zjištěné (prokázané) skutečnosti dostatečně odůvodňovaly závěr o uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty stěžovatelkou v rozporu s dobrými mravy, a proto vedlejšího účastníka vyzval, aby doplnil a prokázal svá tvrzení, jaké z předmětných nemovitostí nebylo možné užívat a proč tomu tak bylo. Svůj postup městský soud odůvodnil v podstatě tím, že v tomto ohledu nebyl vedlejší účastník poučen obvodním soudem a že by mohlo být jeho rozhodnutí ve vztahu k němu (vedlejšímu účastníkovi) "překvapivé" (pozn.: jinými slovy tedy, že by mohl být vedlejší účastník zkrácen na svém právu tvrdit relevantní skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy).
17. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že vedlejší účastník měl možnost se k jejím tvrzením a důkazům v průběhu předchozího řízení vyjadřovat, přehlíží zmíněné procesní pochybení, jehož se k možné újmě vedlejšího účastníka měl dle názoru městského soudu dopustit obvodní soud (byť pro něj bylo jeho rozhodnutí nakonec příznivé a i městský soud rozhodl shodně, a to v podstatě na základě téhož skutkového stavu). Ústavní soud by patrně mohl městskému soudu vytknout, že napadené rozhodnutí nezrušil a věc nevrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí (srov. §213b o. s. ř. a komentář k tomuto ustanovení např. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016). Úlohou Ústavního soudu však není dohlížet na "procesní čistotu" civilního procesu, jeho úkolem je posuzovat, zda v něm nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv procesní povahy, zde pak, zda stěžovatelka v reakci na tvrzení a důkazní návrhy vedlejšího účastníka, přednesené ve stadiu odvolacího řízení, nebyla fakticky zkrácena na svém právu skutkově a právně argumentovat (čl. 38 odst. 2 Listiny), a zda tak v daném soudním řízení (jako celku) nebyl vedlejší účastník vůči ní zvýhodněn (čl. 37 odst. 3 Listiny).
18. V tomto ohledu stěžovatelka žádné konkrétní, blíže odůvodněné námitky nevznesla, a ani dle Ústavního soudu s ohledem na obsah soudního spisu nic takovémuto pochybení nenasvědčuje. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastník písemně vyhověl zmíněné výzvě městského soudu a ten pak stěžovatelce umožnil na tvrzení a důkazní návrhy vedlejšího účastníka reagovat. Následně, a to na jednání dne 11. 1. 2017, městský soud z důkazů, které vedlejší účastník navrhl, provedl pouze jediný důkaz, a to znaleckým posudkem Ing. Lubomíra Kubína ze dne 8. 9. 2012, jehož předmětem bylo posouzení technického stavu předmětných nemovitostí. Samotný obsah tohoto posudku stěžovatelka nezpochybnila, její výhrady se týkají jeho zhodnocení ze strany městského soudu a spočívají v tom, že vzhledem k časovému odstupu tento důkaz nedokládá, v jakém stavu byly předmětné nemovitosti v rozhodné době.
19. Argumentuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti tím, že vedlejší účastník věděl, v jakém stavu se nemovitosti nacházejí, a že je po nabytí vlastnického práva okamžitě nezačal užívat, neužívá je, a ani o to neusiluje, přičemž vytýká soudům nižších stupňů, že provedené důkazy hodnotily nesprávně, Ústavní soud musí předně shrnout úvahy, na nichž jsou rozsudky soudů nižších stupňů postaveny, tedy že k naplnění čl. V zmíněné smlouvy nedošlo z objektivních důvodů, spočívajících v tom, že předmětné nemovitosti byly ve špatném stavu a vedlejšímu účastníkovi se nepodařilo navázat spolupráci se subjekty, které by se na rekonstrukci finančně podílely. Špatný stav nemovitostí, resp. nemožnost užívat je ke sjednanému účelu, neměly vyplynout jen ze zmíněného znaleckého posudku (na základě něhož lze jistě usuzovat, že technický stav předmětných nemovitostí nebyl příliš dobrý ani před pěti lety), ale (mj.) třeba z toho, že sama stěžovatelka bezprostředně po uzavření smlouvy souhlasila s uzavřením prvního dodatku, jímž došlo k prodloužení doby, po kterou byl vedlejší účastník povinen nemovitosti užívat pro sjednaný účel, o 15 let, a posléze i druhého dodatku, dle něhož bylo možné naplnit dané smluvní ujednání směnou nemovitostí, což se přes kroky, které vedlejší účastník uskutečnil, nepodařilo, a to vzhledem k postoji Úřadu městské části Praha 6 i stěžovatelky.
20. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti zaměřila na některé dílčí skutečnosti, tedy že městský soud nevzal v úvahu, že vedlejší účastník ve smlouvě či ve svém vyjádření uvedl, že mu byl stav nemovitostí znám, nebo že neposuzoval, zda Úřad městské části Praha 6 mohl vedlejšímu účastníkovi poskytnout nějakou součinnost. Je však na obecných soudech, aby z hlediska aplikované právní normy (což platí tím spíše v případě norem s tzv. relativně neurčitou hypotézou, kterou ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. obsahuje) posoudily, jaké skutečnosti lze považovat za relevantní, resp. do jaké míry je ta která skutečnost v porovnání s jinou podstatná. Když tedy obecné soudy s ohledem na jimi uváděné skutečnosti nepovažovaly za významné, že vedlejší účastník potvrdil, že je mu stav nemovitostí znám, ale naopak to, že objektivně byl stav předmětných nemovitostí špatný, vedlejší účastník sice toto podcenil, případně přecenil své možnosti, jde-li o realizaci charitativního záměru, nicméně se snažil vzniklou situaci společně se stěžovatelkou řešit, úspěšný však nakonec nebyl, dílem i proto, že stěžovatelka nakonec s připravovaným řešením nesouhlasila, pak z hlediska ústavnosti je nutno daný výsledek soudního uvážení respektovat (ledaže by příslušné úvahy byly projevem svévole, ovšem o takový případ v posuzované věci zjevně nejde). K tomu dlužno dodat, že sice skutečně městský soud neřešil otázku součinnosti Úřadu městské části Praha 6, nicméně ani to nemůže zpochybnit závěr, že vedlejší účastník měl skutečnou snahu vzniklou situaci řešit a k tomu podnikl konkrétní kroky.
21. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu