ECLI:CZ:US:2018:4.US.1274.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1274/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Bohumily Nové, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou, se sídlem Komenského 4, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018 sp. zn. 22 Cdo 4169/2017, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2017 č. j. 8 Co 1770/2016-328, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti Petra Dvořáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 9. dubna 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Bohumila Nová (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) U Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 2 C 201/2013 soukromoprávní spor, v němž se Bohumila Nová (žalobkyně) domáhala určení, že je v rozsahu jedné poloviny spoluvlastnicí hráze rybníka, výpusti a ostatních obslužných zařízení vodní nádrže, umístěných na blíže určeném pozemku. Rozsudkem ze dne 28. června 2016 č. j. 2 C 201/2013-302 okresní soud zamítl žalobu žalobkyně, neboť na základě provedeného dokazování shledal, že hráz rybníka a související obslužná zařízení jsou součástí pozemku, na němž se nacházejí. Uvedený pozemek je přitom v současnosti ve vlastnictví Petra Dvořáka (žalovaného), který jej nabyl od předchozího vlastníka, jenž vlastnictví nabyl příklepem v dobrovolné dražbě.
2) Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání, jehož prostřednictvím rozporovala závěr okresního soudu, že hráz rybníka je součástí pozemku, na němž se nachází. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. února 2017 č. j. 8 Co 1770/2016-328, potvrdil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu. Krajský soud se zásadně ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným okresním soudem a jeho navazující právní posouzení shledal jako přiléhavé a odpovídající ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k této problematice.
3) Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání, jehož prostřednictvím rozporovala skutkové závěry soudů nižších stupňů týkající se oddělitelnosti hráze rybníka od samotného pozemku. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 23. ledna 2018 sp. zn. 22 Cdo 4169/2017 dovolání žalobkyně odmítl s tím, že žalobkyně uplatnila nepřípustný dovolací důvod - rozporování skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
III.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje, že dle skutkových zjištění obecných soudů předmětná hráz rybníka vznikla stavební činností a zároveň lze určit, kde končí daný pozemek a kde začíná samotná hráz rybníka. Na tomto základu má stěžovatelka za to, že lze vymezit a oddělit vlastnictví pozemku od vlastnictví samotné hráze. V tomto směru stěžovatelka rovněž odkazuje na kupní smlouvu ze dne 24. ledna 2000 o prodeji předmětného pozemku svým synům. Z obsahu dané smlouvy je zřejmé, že jejím předmětem byl toliko tento pozemek, nikoliv hráz a související obslužná zařízení. Dále stěžovatelka napadá právní hodnocení obecných soudů ohledně způsobu výstavby a ohraničení hráze rybníka, zvláště pak hodnocení krajského soudu, maje za to, že právě nesprávným postupem při hodnocení důkazů bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces. Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v tom, že postupem obecných soudů byla připravena o významnou majetkovou hodnotu.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že procení pochybení soudů nižších stupňů nijak nenapravil a naopak konstatoval, že stav vlastnictví, kterého se domáhá (tedy oddělení hráze rybníka a pozemku, na němž se tato stavba nachází), je hospodářsky i právně nežádoucí. Stěžovatelka uvádí, že závěr dovolacího soudu vede fakticky k vyvlastnění jejího legitimního majetku ve prospěch žalovaného. Konečně uvedl-li dovolací soud, že daný pozemek a hráz rybníka nelze oddělit z důvodu jejich funkční sepjatosti, namítá stěžovatelka, že uvedený závěr v podstatě brání oddělení jakékoliv stavby hráze od pozemku, na němž se nachází, a celou judikaturu řešící danou problematiku tak činí bezpředmětnou.
IV.
Dříve než Ústavní soud může přistoupit k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně napadá pouze rozsudek krajského soudu, je z její argumentace zřejmé, že ve skutečnosti brojí rovněž proti usnesení dovolacího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, či ze dne 27. června 2018 sp. zn. IV. ÚS 731/18, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") - srov. rozsudek ESLP ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, č. stížnosti 57567/00 - podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení dovolacího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.
V.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Na úvod Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje z velké části pokračující polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a se samotným procesem hodnocení důkazů. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice dalšího revizního orgánu, jež mu však nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna; nepřísluší mu nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93]. Do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v situacích, kdy právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují jeho případný zásah (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 a ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud se seznámil s odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu a konstatuje, že jeho skutkový závěr, že pozemek a hráz od sebe nelze funkčně oddělit, jakož i navazující právní posouzení, dle něhož jsou hráz rybníka a související obslužné zařízení součástí pozemku, na němž se nachází, jsou krajským soudem logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněny. Za této situace nelze uvedené závěry krajského soudu považovat za jakkoliv excesivní.
V tomto směru lze poukázat i na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, který rovněž přezkoumával úvahu krajského soudu stran toho, zda je hráz rybníka součástí daného pozemku. Připomenul tak závěr okresního soudu (strana 10 jeho rozhodnutí) dle něhož nelze určit, "kde hráz končí a kde začíná pozemek." (k tomu srov. i vysvětlení na straně 4 rozsudku krajského soudu). Současně však dovolací soud dodal, že uvedené hledisko není pro posouzení samostatnosti věci v právním slova smyslu hlediskem jediným. Dalším hlediskem je i to, zda by odstraněním hráze rybníka došlo k funkčnímu znehodnocení pozemku, na němž se nachází. Jak připomněl dovolací soud, právě takový závěr učinil i krajský soud a stěžovatelka jej v podstatě ani nijak nerozporuje, pouze namítá, že daný výklad brání de facto oddělení jakékoliv hráze od pozemku, na němž se nachází.
Ke zmíněnému je však třeba doplnit, že uvedený závěr byl dovolacím soudem vysloven v obecné poloze ve vztahu ke všem vodním dílům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015 sp. zn. 28 Cdo 1512/2014), která představují nejen tělesa hrází, ale i meliorace, či upravená koryta vodních toků [viz také §55 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých právních předpisů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud tak uzavírá, že v situaci, kdy nezjistil, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu