ECLI:CZ:US:2018:4.US.1651.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1651/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. K., t. č. ve Věznici Heřmanice, P. O. BOX 2, Ostrava, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1578/2017-133, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2016 č. j. 3 To 103/2016-6953 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2016 č. j. 30 T 8/2015-6738, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 14. května 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se P. K. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. května 2016 č. j. 30 T 8/2015-6738, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za což mu krajský soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě a zprostředkování, a to jako fyzická osoba, jako statutární orgán či člen statutárního orgánu právnické osoby a jako zmocněnec či na základě jiné smlouvy o zastoupení, a to na dobu šesti let. Současně krajský soud uložil obviněnému i trest propadnutí části majetku.
2) Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit (stručně řečeno) tím, že společně s dalšími spoluobviněnými, po předchozí domluvě, přípravě a rozdělení úloh, nejméně v období od 1. května 2014 do 8. října 2014, ač si byl vědom svých povinností vyplývajících mimo jiné z §21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, nepřiznal a neodvedl daň z přidané hodnoty (za obchodní společnosti GRAND-STAV s. r. o., IČ: 27472566 a EXPRESS PRODEX s. r. o., IČ: 27617670, jejichž byl v rozhodné době jednatelem). Přitom k zastření fakticky realizovaných zdanitelných plnění spoluobvinění správci daně předložili fiktivní účetní doklady (prokazující, že uvedené obchodní společnosti pořizovaly dané zboží od dodavatelů se sídly v tuzemsku, byť je ve skutečnosti pořizovaly v jiných členských státech Evropské unie), dle kterých těmto obchodním společnostem vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, čímž tyto dosáhly neoprávněného snížení vlastní daňové povinnosti. V důsledku jednání obviněného a dalších spoluobviněných tak měla být Česká republika zkrácena na dani z přidané hodnoty ve velkém rozsahu a obviněný se měl naopak, společně s dalšími, na její úkor obohatit.
3) Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný odvolání, které však Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. prosince 2016 č. j. 3 To 103/2016-6953 jako nedůvodné zamítl.
4) Následné dovolání obviněného proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1578/2017-133, odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy se dopustily nesprávného posouzení jeho jednání a v návaznosti na to i nesprávné právní kvalifikace, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel již v úvodu své ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že je nevinen.
Co se týče dílčích námitek, stěžovatel předně krajskému soudu vytýká, že v rámci hodnocení důkazů vyšel (mimo jiné) z výpovědi spoluobviněného R. Š., kterou tento učinil ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Teprve k následující výpovědi uvedeného spoluobviněného lze dle stěžovatele přihlížet, avšak v ní měl spoluobviněný uvést, že nemůže potvrdit, že stěžovatel věděl, že jeho činnost může vést ke zkrácení daně. Z dané výpovědi tak stěžovatel dovozuje, že k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu dle §240 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku v jeho případě nedošlo. Protože však krajský soud v rámci svých hodnotících úvah učinil závěr opačný, přičemž vyšel z důkazu, který nebyl opatřen v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
Ohledně průběhu dokazování před krajským soudem stěžovatel dále upozorňuje na hodnocení ve věci provedených odposlechů, které shledává nesprávným, a na zamítnutí jeho důkazních návrhů (výslech daňového poradce P., vyžádání zpráv k elektronickému bankovnictví obchodní společnosti GRAND-STAV s. r. o.), čímž mu prý byla znemožněna jeho plná obhajoba. Závěrem stěžovatel opětovně akcentuje nedostatečná zjištění obecných soudů ohledně otázky naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, v čemž spatřuje jednak porušení §2 odst. 6 tr. řádu a v konečném důsledku i jeho práva na spravedlivý proces.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup obecných soudů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Podstatou ústavní stížnosti je především pokračující polemika stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, s vypořádáním jeho důkazních návrhů a s posouzením otázky naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Jinými slovy stěžovatel popírá svoji vinu, resp. skutečnost, že o trestné činnosti spoluobviněných věděl a úmyslně se na ní podílel.
Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
Ústavní soud, poté co se seznámil s velice podrobným odůvodněním napadených rozhodnutí, konstatuje, že jim, jakož i předcházejícímu řízení, nelze z hlediska ochrany dotčených základních práv a svobod stěžovatele ničeho vytknout. Námitky, jimiž se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokouší vyvrátit závěry obecných soudů, resp. poukázat na jejich údajný nesprávný postup, nezaznívají v tomto řízení poprvé. Naopak stěžovatel v podstatě znovu (tak jako již v odvolacím a dovolacím řízení) uvádí stejné výhrady, jimiž se již obecné soudy opakovaně zabývaly, a doufá, že Ústavní soud přistoupí k přehodnocení závěrů (ať již skutkových či právních) napadených rozhodnutí. Takový postup by však byl možný pouze za situace, kdy by Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů odhalil závažná pochybení, která by byla s to ohrozit některé z ústavně garantovaných práv stěžovatele. V posuzované věci žádná taková pochybení Ústavní soud nezjistil.
Právní závěry obecných soudů se totiž zcela zřetelně podávají ze skutkových zjištění, která vyplývají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je více než patrné, že obecné soudy se velice podrobně zabývaly dílčími skutečnostmi důležitými pro posouzení viny stěžovatele (srov. především strany 71-74 rozsudku krajského soudu), a to jak těmi, které svědčily ve prospěch stěžovatele i v jeho neprospěch (§2 odst. 5 věta třetí tr. řádu). Výsledná hodnotící úvaha krajského soudu pak zcela odráží požadavky ustanovení §2 odst. 6 i §125 tr. řádu a je z ní patrné, že krajský soud nabyl vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že skutek, který je kladen stěžovateli za vinu, se stal tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku téhož soudu (k tomu srov. zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). Zároveň je třeba doplnit, že závěr o vině stěžovatele shora popsaným skutkem je výsledkem procesně bezvadného postupu (k tomu níže).
Ústavní soud neshledal žádný důvod pro eventuální kasační zásah a nezbývá mu, než ve stručnosti poukázat na závěry obecných soudů.
Co se týče výpovědi spoluobviněného R. Š., je třeba říci, že vznesenou námitkou stěžovatele se velice podrobně zabývaly jak krajský, tak i vrchní soud. Ústavní soud zde poukazuje především na odůvodnění rozsudku vrchního soudu (strana 30), který připomněl, že z hlediska viny stěžovatele byla zásadní ta výpověď spoluobviněného Š., která byla učiněna až po zahájení trestního stíhání stěžovatele, přičemž obhájce stěžovatele měl možnost se jí zúčastnit. Nicméně i ve vztahu k výpovědi téhož spoluobviněného, učiněné ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele a následně krajským soudem přečtené v rámci hlavního líčení, lze dodat, že přihlédl-li krajský soud k obsahu takové výpovědi v situaci, kdy stěžovateli byl dán prostor se k jejímu obsahu v hlavním líčení vyjádřit (ať již samostatně či prostřednictvím svého obhájce), neporušil tím právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny a zvláště pak článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy [srov. okresním soudem odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 1740/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 750/09, ze dne 6. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 832/12 a ze dne 14. dubna 2015 sp. zn. III. ÚS 3808/13].
Ústavní soud považuje dále za nezbytné poukázat též na skutečnost, že vina stěžovatele, včetně dovození existence jeho zavinění, byla prokázána i dalšími důkazy, které krajský soud hodnotil jednotlivě i v celkovém kontextu dané trestní věci. Zde lze především poukázat na strany 71-74 a strany 122-124 a 126 rozsudku krajského soudu, kde jsou hodnoceny též provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu.
S tím souvisí i otázka zavinění stěžovatele, jíž se velice podrobně věnoval krajský soud na stranách 137-138 jeho rozsudku (srov. také strany 36-37 rozsudku vrchního soudu). Jestliže na základě provedených důkazů (výpovědí spoluobviněných, svědků, listinných důkazů a provedených odposlechů) krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel věděl, že jeho jednání (tzv. karuselový podvod) směřuje ke zkrácení daně z přidané hodnoty a takový následek i chtěl přivodit, pak Ústavní soud neshledává takový závěr jakkoliv excesivním. Jinými slovy závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel nebyl pouhým nevědomým nástrojem užitým ke spáchání trestné činnosti ostatními spoluobviněnými, ale naopak se na této vědomě podílel, optikou ústavněprávního přezkumu obstál.
Konečně jde-li o důkazní návrhy stěžovatele učiněné v řízení před krajským soudem, je třeba říci, že tyto návrhy krajský soud neodmítl bez dalšího, nýbrž velice podrobně zdůvodnil (viz strany 73-74 jeho rozsudku), proč měl za to, že z hlediska objasnění skutkového stavu projednávané trestní věci nemohou přinést nic nového. V souladu s příslušnou judikaturou Ústavního soudu týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04) tak lze uzavřít, že zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele pro nadbytečnost bylo v tomto případě důvodné a krajský soud neporušil právo jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovateli zaručených základních práv. Proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu