ECLI:CZ:US:2018:4.US.1799.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1799/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Jana Bláhy, zastoupeného JUDr. Robertem Bezděkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2018, č. j. 30 Co 36/2018-65, a Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 12. 2017, č. j. 15 EXE 659/2010-40, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení a Města Unhošť jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 10. 3. 2017 návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. z důvodu nemajetnosti. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 27. 12. 2017, č. j. 15 EXE 659/2010-40, zastavil řízení o podaném návrhu a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že vymáhaná pohledávka včetně nákladů exekuce již byla vymožena, zanikl tedy výkon exekučního titulu jakožto zvláštní podmínky řízení a bylo nutné řízení o návrhu zastavit. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2018, č. j. 30 Co 36/2018-65, potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k obdobnému závěru jako soud nalézací - nelze rozhodovat o zastavení exekuce po jejím faktickém provedení, je-li důvodem zastavení nemajetnost povinného nebo zjevný nepoměr nákladů exekuce k vymáhané pohledávce.
Proti usnesením krajského soudu a okresního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 23. 5. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatel zejména namítá, že exekuce byla zahájena nezákonně, vedlejší účastník nebyl oprávněn vymáhat bagatelní částku 1000 Kč prostřednictvím soudního exekutora, neboť takové jednání je v rozporu se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti, což bylo opakovaně judikováno Nejvyšším správním soudem i Ústavním soudem. Obecné soudy řádně neodůvodnily napadená rozhodnutí, která jsou rovněž projevem jejich libovůle.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
V dané věci jde o exekuční řízení vedené k vymožení pohledávky 1000 Kč, což je tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, umožňující soudům efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.
Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že v posuzované věci je odůvodnění napadených usnesení ústavně konformní. Podstatou věci není, jak se stěžovatel domnívá, zda byla exekuce nařízena souladně se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti, nýbrž to, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce. Obecné soudy, souladně s judikaturou Nejvyššího soudu, dospěly k závěru, že zanikl-li faktický výkon exekučního titulu, neboť byla již vymáhaná částka včetně nákladů exekuce zcela vymožena, není splněna zvláštní podmínka řízení, a proto bylo řízení o stěžovatelově návrhu zastaveno. Exekuční titul nebyl v posuzované věci zrušen ani nebyla prohlášena jeho nicotnost, a proto nebylo třeba o návrhu rozhodnout věcně z důvodu možného vzniku bezdůvodného obohacení. Byl to pouze stěžovatel, kdo porušil právní povinnost, za což mu byla uložena bloková pokuta, kterou však řádně a včas nezaplatil. Choval-li by se stěžovatel jinak, nemuselo by vůbec dojít k výkonu exekučního titulu.
Ústavní soud uzavírá, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu