ECLI:CZ:US:2018:4.US.1823.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1823/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1007, Vizovice, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 13. 4. 2018, č. j. ZT 86/2018-16, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím byly blíže neurčeným způsobem porušeny základní principy ústavních zákonů, a to Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a Listiny základních práv a svobod a rovněž "obyčejné zákony", a to zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
2. Byť stěžovatel závěrem Ústavnímu soudu navrhl, aby vydal nález, "...kterým bude Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele zastaveno jako zcela nedůvodné a protiústavní", z kontextu i obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud pochopil, že stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně (dále jen "usnesení státního zástupce").
3. Předtím, než se Ústavní soud může zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí zkontrolovat, zda splňuje všechny procesní náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem. Vyvstala však otázka, zda je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy zda jejímu vydání předcházelo vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv přiznává.
4. Ačkoliv Ústavní soud obecně považuje ústavní stížnosti směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. o zamítnutí stížnosti proti takovým usnesením, za nepřípustné (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 317/17 ze dne 20. 2. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2661/16 ze dne 29. 8. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/16 ze dne 19. 1. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 945/14 ze dne 23. 4. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 526/15 ze dne 10. 3. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2973/14 ze dne 1. 10. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 464/13 ze dne 20. 2. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 1126/11 ze dne 28. 4. 2011 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2226/10 ze dne 30. 8. 2010 - všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v plném znění dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz), výjimečně Ústavní soud takové ústavní stížnosti připouští [k tomu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467) či nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)] za splnění předpokladu, že napadenými rozhodnutími hrozí stěžovateli závažná a jinak neodvratná újma.
5. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 852/15 ze dne 11. 6. 2015 dospěl Ústavní soud interpretací nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691) k závěru, že v případech ústavních stížností směřujících materiálně proti tomu, že proti stěžovateli či stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání, je procesním prostředkem ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejen stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i podnět (či žádost) k výkonu dohledu dle §12d a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), ohledně způsobu, jakým dozorující státní zástupce takovou stížnost vyřídil.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje, že by takový podnět (či žádost) k nadřízenému státnímu zastupitelství podal, a ani se s touto procesní situaci nijak argumentačně nevypořádává. Ústavní soud pak sua sponte neshledal naplnění podmínek dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které by mu umožňovaly přijmout ústavní stížnost i přes její nepřípustnost. Stěžovatel tak nesplnil podmínky §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnosti je tak nepřípustná.
7. Ústavní soud podotýká, že na tom nic nemění ani opačný právní názor vyslovený v usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/15 ze dne 25. 11. 2015, neboť tím, na rozdíl od právního názoru vysloveného v bodech 30. až 32. nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), Ústavní soud vázán není, jelikož se jedná o názor vyslovený v usnesení. Předmětný právní názor vyslovený v odkazovaném nálezu přitom plně dopadá i na nynější věc, neboť není sebemenšího důvodu rozlišovat režim opravných prostředků v případě poškozeného, který se domáhá zahájení trestního stíhání či pokračování v něm a obviněného, který se domáhá naopak jeho zastavení, respektive zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání. Efektivita procesního prostředku nápravy se totiž neodvíjí od procesního postavení toho, komu je takový prostředek k dispozici, ale od svých procesních účinků. Ty jsou v obou případech stejné, a tedy shledal-li je Ústavní soud ve shora odkazovaném nálezu jako vyhovující materiálním požadavkům §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v případě poškozeného, nelze proto nyní postupovat jinak než shledat je jako vyhovující těmto požadavkům i v případě obviněného.
8. Tento závěr není relativizován ani tím, že v případě poškozeného brojícího proti rozhodnutí o odložení věci či zastavení trestního stíhání (resp. proti rozhodnutím o stížnostech o těchto rozhodnutích) se jedná o procesní prostředek proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zatímco v případě obviněného brojícího proti usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. proti rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení) o procesní prostředek směřující proti rozhodnutí, jímž se začíná trestní stíhání. Tato distinkce je z hlediska efektivity prostředku indiferentní a její význam naopak svědčí spíše ve prospěch přísnějšího posuzování podmínek pro přípustnost ústavní stížnosti ve druhém zmíněném případě, neboť ústavní soudnictví je, jak obecně známo, založeno na přezkumu rozhodnutí, jimiž se řízení definitivně končí.
9. Přezkum rozhodnutí, jimiž se naopak určité řízení či jeho stadium (zde trestního stíhání jakožto stadia trestního řízení) zahajuje, je proto výjimkou z pravidla, a tedy i podmínky pro přípustnost ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím mají v takových případech být vykládány restriktivněji, neboť stěžovatel v těchto případech má, na rozdíl od stěžovatele brojícího proti rozhodnutí o ukončení řízení, ještě celou řadu nevyčerpaných možností, jak vývoj probíhajícího řízení ovlivnit ve svůj prospěch a jak v něm případně dosáhnout i nápravy eventuálních procesních vad, včetně těch, které dosahují intenzity porušení ústavně zaručených základních práv či svobod.
10. Jelikož tedy stěžovatel před podáním své ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť nepodal podnět (žádost) k výkonu dohledu nadřízeného státního zastupitelství dle §12d a násl. zákona o státním zastupitelství, je jeho ústavní stížnost nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal naplnění podmínek k jejímu přijetí dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2018
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu