ECLI:CZ:US:2015:4.US.852.15.1
sp. zn. IV. ÚS 852/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Vodičky, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 1. 2015, č. j. VZV 23/2014-277, a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Odbor daní, ze dne 8. 10. 2014, č. j. OKFK-3459-40/TČ-2014-251202-C, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze byla zamítnuta stížnost směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Odbor daní, kterým bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro skutek popsaný ve výrokové části usnesení a právně kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (dále jen "usnesení o zahájení trestního stíhání"). Trestněprávní jednání stěžovatele a ostatních obviněných mělo (v souhrnu řečeno) spočívat ve fiktivním deklarování dodání tabákových výrobků - cigaret z České republiky do jiných členských států Evropské unie, a to po předchozí vzájemné dohodě obviněných za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2011 až srpen 2014.
V ústavní stížnosti je argumentováno nedostatečností popisu skutku a odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu ke stěžovateli. Stěžovatel však především namítá, že jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla řádně přezkoumána, neboť státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze se v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádala řádně téměř s žádnou z třiceti námitek stěžovatele, obsažených v jeho stížnosti. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že napadené usnesení vrchního státního zastupitelství je odůvodněno jen obecnými frázemi a zcela nekonkrétně, neboť je v něm pouze opakováno usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle stěžovatele tak nebyla jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání vrchním státním zastupitelstvím řádně přezkoumána.
K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti napadenému usnesení vrchního státního zastupitelství podal dne 17. 3. 2015 u Vrchního státního zastupitelství v Praze podnět k dohledu ve smyslu §12e odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Obsahem tohoto podnětu je žádost stěžovatele o přezkum nesprávnosti postupu dozorové státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze při rozhodování o stížnosti proti napadenému usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle stěžovatele i přes to, že o podnětu k dohledu nebylo v období do podání ústavní stížnosti rozhodnuto, nelze jeho ústavní stížnost posoudit jako předčasnou, neboť pro vyřízení podnětu k dohledu nejsou stanoveny lhůty a stěžovatel by se nepodáním ústavní stížnosti vystavil riziku marného uplynutí lhůty k jejímu podání.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení, tedy zda ústavní stížnost vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na takový návrh kladeným.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti napadenému usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze dne 17. 3. 2015 podal podnět k dohledu ve smyslu §12e odst. 1 zákona o státním zastupitelství, na jehož posouzení stěžovatel doposud čeká, přičemž tvrdí, že o vyřízení jeho podnětu neprodleně Ústavní soud vyrozumí, k čemuž doposud nedošlo. Ústavní soud se proto nejprve musel zabývat otázkou, zda ústavní stížnost není s ohledem na stěžovatelem podaný podnět podána předčasně.
Judikatura Ústavního soudu k přípustnosti ústavních stížností na postup orgánů činných v trestním řízení nebyla v minulosti zcela ustálená. V předchozí judikatuře Ústavní soud standardně akceptoval ke kvazimeritornímu přezkumu (stížnosti neodmítal soudce zpravodaj jako nepřípustné) ústavní stížnosti napadající usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti podané proti usnesení o zahájení trestního stíhání (např. usnesení ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2742/14). Jindy v souvislosti s případy osob, které brojí proti odložení jejich trestního oznámení, Ústavní soud akceptoval jako ve lhůtě podané ústavní stížnosti proti výkonu dohledu nejbližšího nadřízeného státního zastupitelství, které je ještě oprávněno posuzovat meritorně rozhodnutí nižšího státního zastupitelství (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2343/14 ze dne 30. 7. 2014).
Na pozadí případu ústavní stížnosti směřující proti odložení trestního oznámení se Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, věnoval otázce nutnosti vyčerpání žádosti o výkon dohledu před podáním ústavní stížnosti. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, je nejblíže vyšší státní zastupitelství oprávněno vykonávat dohled nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství ve svém obvodu při vyřizování věcí v jejich příslušnosti a dávat jim k jejich postupu písemné pokyny. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je nejblíže nižší státní zastupitelství povinno řídit se písemnými pokyny podle odstavce 1, s výjimkou pokynu, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem. Toto nadřízené státní zastupitelství je oprávněno posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v plné šíři, včetně případných vad v šetření trestních oznámení. Podle §16a odst. 6 zákona o státním zastupitelství je státní zastupitelství povinno o způsobu vyřízení podání vyrozumět toho, kdo je učinil, nejpozději do 2 měsíců od doručení podání nebo jeho vrácení vyšším státním zastupitelstvím.
Podle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, je proto žádost o výkon dohledu prostředkem, který může vést k nápravě a o jehož vyřízení musí být i podatel vyrozuměn. V citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že "žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu a jako takovou je ji nutno propříště vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z těchto důvodů bude Ústavní soud v budoucnu ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím a postupu policejních orgánů a státních zastupitelství, které budou namítat, že vyšetřování bylo nedostatečné, tam kde nebyla podána žádost o dohled nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství, považovat za nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje."
V nyní posuzované věci stěžovatel proti usnesení státního zástupce, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, sice podal žádost o výkon dohledu, ústavní stížnost však podal ještě před jejím vyřízením. Ve světle shora uvedených závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, by tak byla ústavní stížnost hodnocena jako "předčasná".
Ústavní soud však musí ve svých úvahách o přípustnosti ústavní stížnosti vzít zřetel na to, že před vydáním nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 nebyly obdobné ústavní stížnosti, u kterých nedošlo k předchozímu vyčerpání žádosti o výkon dohledu, jako nepřípustné odmítnuty. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, se sice vyhlášením dne 11. 3. 2015 stal závazným pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 1 a 2 Ústavy), přičemž nyní posuzovaná ústavní stížnost byla podána až následně dne 20. 3. 2015, nicméně s ohledem na poměrně krátký časový úsek mezi závazné účinky vyvolávajícím vyhlášením nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 a podáním ústavní stížnosti (7 pracovních dnů), by považoval Ústavní soud trvání na splnění podmínky předchozího vyřízení již podaného podnětu k dohledu stěžovatelem za neúměrný zásah do přístupu k Ústavnímu soudu dle předvídatelných pravidel. Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako přípustnou.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je třeba zdůraznit, že zasahování do jejich rozhodování v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02). V uvedené věci sp. zn. III. ÚS 511/02 shledal Ústavní soud odůvodnění rozhodnutí státního zástupce (reagující na stížnost vůči usnesení o zahájení trestního stíhání), jehož rozhodovací důvody byly konstruovány jen obecným a povšechným způsobem, z hlediska ústavně zaručených kautel, tj. z pohledu postulátu "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s §134 odst. 2 trestního řádu) jako nedostatečné, a tudíž nepřezkoumatelné; na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky stěžovatele totiž reagovalo okresní státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož stěžovatelem napadený postup byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, alespoň usoudit.
Takto odepřením spravedlnosti zatížené rozhodnutí, jež spočívalo v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů, proto Ústavní soud zrušil. Lze tedy říci, že právě v důsledku naprosto (prima facie) nedostatečného odůvodnění tehdy napadeného rozhodnutí se Ústavní soud odchýlil od své dosavadní judikatury a ingeroval do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení kasací rozhodnutí státního zástupce o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. Vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání však Ústavní soud svému přezkumu ani v uvedeném případě nepodrobil.
Citovaný nález ovšem nelze, a to i s ohledem na shora uvedené momenty z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu plynoucí, interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem. Ústavní soud se i nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (ust. §160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti (prima facie) nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení, a kterých se stěžovatel dovolává. Takové vady však napadená rozhodnutí nevykazují a proto Ústavní soud důvod pro výjimečný zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení neshledal.
Ústavní soud, při respektování výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že napadené usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, je náležitým způsobem označen. V odůvodnění je potom uvedeno, o které skutečnosti je opíráno podezření, tedy o skutečnosti, jež odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z obsahu napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání tedy vyplývá, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, z jakého trestného činu je obviněn a jaké skutečnosti vedly k těmto závěrům.
S ohledem na shora uvedené nemůže Ústavní soud dospět k závěru, že by napadené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání bylo založeno na nedostatečném odůvodnění, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení, což by v principu jako jediné mohlo mít za následek kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
I pokud jde o napadené usnesení stížnostního orgánu, vůči kterému námitky stěžovatele směřují především, dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem shora naznačených kautel napadené rozhodnutí co do náležitého obsahu odůvodnění ještě obstojí.
Ačkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že se v napadeném usnesení státní zástupce nevypořádal s každou jednotlivou námitkou stěžovatele, považuje Ústavní soud v rámci ústavně právní roviny za podstatné, že v něm státní zástupce vystihl klíčové momenty, které jej vedou k závěru o splnění předpokladů pro zahájení trestního stíhání. To přirozeně samo o sobě nepresumuje jejich správnost, úplnost apod., neboť dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu přirozeně mohou ještě ve stádiu přípravného řízení doznat změn, jež ve svém důsledku mohou vést i k zastavení trestního stíhání, jednak - bude-li podána obžaloba - bude teprve úkolem obecných soudů provést patřičné dokazování, v němž veškeré poznatky, na kterých nyní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a na něj navazující usnesení státního zástupce o jeho faktickém potvrzení spočívají, budou podrobeny nezávislému přezkumu.
Ústavní soud připomíná, že požadavku na řádné odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, nutno rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti odvisí od povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, a v této počáteční fázi trestního řízení, tedy u usnesení o zahájení trestního stíhání a na něj navazujícího usnesení o zamítnutí stížnosti, není a nemusí být tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace jejich odůvodnění požadován.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu