ECLI:CZ:US:2018:4.US.2002.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2002/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti BSAuto Brno, a. s., se sídlem Veslařská 2, 637 00 Brno, zastoupené Mgr. Tomášem Váchou, advokátem se sídlem Dřevařská 855/12, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 23 Cdo 4861/2017-94, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2017 č. j. 27 Co 378/2016-71, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2016 č. j. 49 C 10/2016-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a PROJEKT ID s. r. o., se sídlem Havlíčkova 1257/14, 767 01 Kroměříž, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2018, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") všechna, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která, podle jejího názoru, porušila její ústavně zaručená práva, a to právo na respektování autonomie vůle vyplývající z čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy svými rozhodnutími prý porušily i právo na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ve věci žalobkyně PROJEKT ID s. r. o. (dále rovněž "žalobkyně", resp. "vedlejší účastnice") proti žalované o zaplacení částky 179 980,- Kč s úroky z prodlení, rozsudkem ze dne 30. srpna 2016 č. j. 49 C 10/2016-42 žalobě vyhověl (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení výše označené částky včetně úroků z prodlení s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou na základě objednávky ze dne 14. 10. 2014 č. 11410867 kupní smlouvu, kterou měla žalovaná žalobkyni dodat osobní automobil zn. Opel Insignia a současně pro žalobkyni zařídit financování této koupě. Žalobkyně podle vystavené faktury zaplatila žalované zálohu ve výši 100 000,- Kč. Telefonicky i e-mailem následně žalobkyně komunikovala se zástupcem žalované Michaelem Svánovským, který jí zasílal nabídky financování a průběžně ji informoval o postupu financování a žádal po ní v této souvislosti potřebné doklady. Žalobkyně měla zájem o nižší akontaci, takže jí M. Svánovský dne 22. 1. 2015 nabídl odkoupení jiného, než objednaného, ale přitom levnějšího vozidla. Žalobkyně tuto nabídku přijala a na základě vystavené zálohové faktury zaplatila k doplacení akontace ve výši 20 % z ceny vozidla další částku 79 980,- Kč. Dne 30. 3. 2015 ji M. Svánovský informoval, že úvěr není schválen a financování koupě vozidla tak není zajištěno. Na základě této informace požádala žalobkyně žalovanou o vrácení vyplacených záloh. Následně dne 16. 7. 2015 vyzval právní zástupce žalované žalobkyni k převzetí vozidla a zaplacení kupní ceny. Žalobkyně toto jednání hodnotila jako podstatné porušení podmínek smluvních ujednání a nepoctivé jednání, neboť žalovaná měla zajistit financování, jako podmínku následné koupě vozidla, což nesplnila. Proto žalobkyně dne 29. 7. 2015 odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovanou k vrácení zaplacených záloh.
Městský soud vzal za prokázané, že žalovaná postupovala tak, jak bylo výše popsáno proto, že se pro žalobkyni zavázala zajistit financování koupě označeného vozidla, přičemž v průběhu jednání došlo ke změně předmětu původně uzavřené kupní smlouvy na nový vůz v hodnotě 899 900,- Kč, čemuž odpovídá druhá zálohová faktura na částku 79 980,- Kč, která v součtu s původní zálohovou fakturou odpovídá 20% nově sjednané kupní ceny nově nabídnutého vozu. Změna obsahu původně sjednané kupní smlouvy ústní dohodou byla možná (§1758 a §564 občanského zákoníku). Městský soud neměl pochybnost o tom, že žalobkyně by kupní smlouvu v původním ani ve změněném obsahu neuzavřela, pokud by si nebyla na základě opakovaného ujišťování žalované jista, že kupní cena nebude uhrazena prostřednictvím úvěru či leasingu. Pokud tedy z jakýchkoli důvodů úvěr či leasing žalobkyni nebyl poskytnut, nelze tuto okolnost klást k tíži žalobkyni, ale žalované, která zajištění financování přislíbila, a to ve chvíli, kdy jí byla známa (či měla být známa) majetková situace žalované. Jestliže po celou dobu žalovaná vystupovala jako osoba, která je schopna zajistit financování kupní ceny, pak jednala bez odborné péče a toto její jednání jde k její tíži (§5 odst. 1 občanského zákoníku). Podstatné porušení smlouvy ze strany žalované (ujednání o zajištění financování koupě vozu) bylo závažným důvodem pro odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu. Následně bylo povinností žalované vrátit žalobkyni vše, co jí bylo do té doby podle smlouvy plněno (§2991 občanského zákoníku). Protože žalovaná zaplacené zálohy nevrátila, náleží jí i právo na zaplacení úroků z prodlení.
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. června 2017 č. j. 27 Co 378/2016-71 rozsudek městského soudu potvrdil, přičemž po doplnění dokazování a po částečném zopakování listinných důkazů se "v podstatě" ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými městským soudem i s jeho právním hodnocením. Za tohoto stavu dokazování shledal krajský soud nadbytečným doplnit dokazování výslechem jednatele žalobkyně a svědka Svánovského.
Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 24. 4. 2018 č. j. 23 Cdo 4861/2017-94 odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), přičemž se věcně nezabýval důvody, pro které žalovaná navrhla odklad vykonatelnosti.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v období po uzavření kupní smlouvy s vedlejší účastnicí na předmětné vozidlo jí poskytovala pomoc s vyřizováním úvěru resp. leasingu, protože jednatelem vedlejší účastnice byl ruský občan, který se často zdržoval v zahraničí. Vedlejší účastnici se prý nepodařilo získat úvěr (resp. leasing) "podle jejích představ" především proto, že nebudila u úvěrových společností důvěru; byla poměrně mladou společností, nevykazovala podstatnou ekonomickou aktivitu, nedisponovala významnějším vlastním kapitálem a společníci a současně jednatelé vedlejší účastnice jsou dva rodinně spříznění občané Ruské federace. Vedlejší účastnice však nezískala úvěr ani na levnější druh vozidla, které jí vstřícně nabídla stěžovatelka, a koupi vozidla si prý rozmyslela. Stěžovatelka trvala na splnění závazku z kupní smlouvy. Vedlejší účastnice však odstoupila od kupní smlouvy a žádala vrácení zaplacených záloh. Stěžovatelka tvrdí, že její snahou bylo pouze v rámci péče o zákazníka pomoci vedlejší účastnici s vyřizováním úvěru. Vedlejší účastnici řízení vytýká "nepoctivé jednání", spočívající v tom, že svoji zodpovědnost za získání finančních prostředků "přehodila" na stěžovatelku, přičemž měla takové požadavky na podmínky úvěrování, za kterých jí žádná společnost nebyla ochotna úvěr poskytnout.
Obecným soudům stěžovatelka vytýká v souvislosti s napadenými rozsudky, že nehodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., ale "svévolně", takže prý tím založily extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a následným právním hodnocením; zvolily prý "abstraktní výklad jednání" stěžovatelky, který údajně vedl k nerozumným důsledkům, jež jsou v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu; při odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud "uplatnil přepjatý formalismus". Tím, že obecné soudy v projednávané věci "dovodily existenci dohody o zajištění financování", kterou stěžovatelka neuzavřela a uzavřít ani nikdy nechtěla, jí byl údajně vnucen smluvní závazkový vztah. Za výše uvedené pochybení považuje stěžovatelka hodnocení zálohové faktury ze dne 29. 1. 2015 č. 815831002 na částku 79 980,- Kč, e-mailovou korespondenci mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a dále nabídky financování od různých společností připojené k e-mailu stěžovatelky ze dne 16. 10. 2014. Obecné soudy prý podle názoru stěžovatelky nedostatečně zjistily skutkový stav projednávané věci, neboť z provedených důkazů nevyplynul dostatečně určitý obsah "dohody o zajištění financování". Za takové situace jsou údajně závěry soudů o jejím porušení, resp. o podstatném porušení smluvních ujednání zakládajícím právo na odstoupení od smlouvy, zcela nepodložené. Výklad jednání stěžovatelky, z něhož soudy dovodily existenci dvou smluv, a to smlouvy kupní a smlouvy o zajištění financování, prý nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž jejich závěry se údajně vymykají požadavku na logické a rozumné hodnocení důkazů a vyvození skutkového stavu.
Usnesení Nejvyššího soudu je podle názoru stěžovatelky odrazem přepjatého formalismu, neboť Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí údajně nevysvětlil, z jakého důvodu nelze na rozhodnutí soudů nižších stupňů nahlížet tak, že se odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v jí označených rozhodnutích, resp. z jakého důvodu není dosavadní rozhodovací praxe aplikovatelná na projednávaný případ i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "o. z.").
Závěrem stěžovatelka navrhuje odložení vykonatelnosti rozsudku městského soudu i krajského soudu podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť prý by výkon těchto rozhodnutí způsobil stěžovatelce nepoměrně větší újmu, než jaká hrozí vedlejší účastnici, neboť stěžovatelka je přesvědčena, že při případném úspěchu v řízení by nebylo možné dosáhnout vrácení poskytnutého plnění po vedlejší účastnici z důvodu "zřejmé nesolventnosti vedlejší účastnice". Tato "nesolventnost" prý vyplývá z obsahu Sbírky listin založených v obchodním rejstříku a její nedostatečné obchodní aktivitě za poslední roky 2012 až 2014.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími proti rozsudkům městského a krajského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu a posouzením námitek stěžovatelky směřujících k údajnému porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, a dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Přes odkazy na ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností se stěžovatelka snaží přesvědčit Ústavní soud, aby přehodnotil výsledky dokazování provedené oběma obecnými soudy, přičemž jediným důvodem k takovému postupu má být vlastní verze skutkového děje uvedená stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Pokud se týká námitek stěžovatelky, které se týkají hodnocení provedených důkazů, jde o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními obou soudů, které jim však stěžovatelka adresovala již v rámci podaného odvolání a na které také krajský soud odpovídajícím způsobem reagoval.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k čl. 11 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, jestli skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, jestli právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a jestli interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Se zřetelem na výše uvedená východiska dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, pročež se patří odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
V projednávané věci je těžištěm námitek stěžovatelky údajně nesprávné hodnocení provedených důkazů, v jehož důsledku dospěly soudy k extrémně nesprávným skutkovým zjištěním, z nichž údajně vyvodily i zjevně nesprávný právní závěr. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje rovněž na údajně nesprávné hodnocení zálohové faktury na částku 79 980,- Kč; z ní prý soudy rovněž dovodily existenci smlouvy o zajištění financování koupě předmětného vozu, aniž by tato faktura jako listinný doklad obsahovala informaci odůvodňující takový závěr.
Jak městský soud, tak i krajský soud hodnotily provedený důkaz podle ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tedy nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech s dalšími, v řízení provedenými důkazy, přičemž právě s ohledem na dodržení této zásady dospěly oba soudy shodně k závěru, že součet částek obou zálohových faktur odpovídá 20% z částky 899 900,- Kč, tedy kupní ceně nově nabídnutého (předváděcího) vozu. Krajský soud tento důkaz v odvolacím řízení zopakoval, přičemž ve spojení s podrobně provedeným dokazováním městským soudem, e-mailovou korespondencí obou účastnic a nabídkami financování od GE Money Auto, s. r. o., VB Leasing CZ, spol. s r. o. i od UniCredit Leasing CZ, a. s., dospěly oba soudy k důvodnému a logickému závěru, že žalovaná od počátku jednání s vedlejší účastnicí věděla, že úmyslem vedlejší účastnice je koupě vybraného automobilu jen na úvěr či leasing s dobou splácení 60 měsíců, při zaplacení akontace ve výši 20 % ceny takového automobilu. Od počátku jí také byla známa majetková situace i "specifika" jednatelů, resp. statutárního orgánu vedlejší účastnice. Veškerá e-mailová korespondence mezi účastníky, stejně jako nabídky financování od výše označených společností, které byly adresovány stěžovatelce, přitom jednoznačně prokazovaly, že zajištění financování koupě vybraného automobilu od počátku se zavázala zajistit stěžovatelka, a že v tomto smyslu také svými jednotlivými kroky (požadavky na poskytnutí listinných dokladů a dílčími informacemi o pokroku, resp. neúspěchu při zajišťování financování koupě vozidla) utvrzovala vedlejší účastnici v tom, že svému závazku ve smyslu označených podmínek dostojí.
Závěr obou soudů, že účastníci uzavřeli dvě smlouvy, a to smlouvu kupní, spojenou se smlouvou o zajištění financování této koupě, je rozumným a logickým vyjádřením shrnutí všech, v průběhu řízení provedených důkazů, které jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu nedávají možnost zpochybnit jejich správnost poukazem na pouhé, ničím nedoložené tvrzení stěžovatelky, že v dané věci šlo jen o pouhé "vstřícné gesto", přátelskou pomoc "nesolventnímu" zákazníkovi, jehož neutěšená majetková situace navíc byla stěžovatelce od počátku jednání velmi dobře známa.
Nad rámec výše uvedených závěrů Ústavní soud poznamenává, že nahlédnutím do veřejně přístupných informací uvedených v obchodním rejstříku je zřejmé, že stěžovatelka obdobnou činnost - poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (byť pro fyzické osoby) má jako předmět podnikání zapsanou v obchodním rejstříku, přičemž poskytování leasingu dle údajů v obchodním rejstříku poskytovala až do 9. 7. 2013.
Pokud se týká odmítavého usnesení Nejvyššího soudu, jemuž stěžovatelka vytýká jeho údajně "formalistický přístup" lze v této souvislosti uvést, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, jestli Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. jestli bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem a postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč dovolání v předmětné věci přípustným neshledal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu; což znamená, že je možné ho podat pouze ve spojení s ústavní stížností, a že sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud, jako je tomu v projednávané věci, je ústavní stížnost z důvodu její zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí (srovnej usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, U 2/3 SbNU 313, usnesení ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 532/08, usnesení ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 299/16, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu