ECLI:CZ:US:2018:4.US.2789.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2789/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017 č. j. 6 Tdo 662/2017-44(642), rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2016 č. j. 10 To 224/2016-605 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 5. 2016 č. j. 1 T 308/2014-545, za účasti Okresního soudu v Náchodě, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
Ze spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 308/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že okresní soud, rozhodující ve věci samé opakovaně, uznal stěžovatele (dále též "obžalovaný") a spoluobžalovaného M. K. vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku), M. K. byl uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 2 a, b výroku rozsudku), stěžovatel byl uznán vinným přečinem poškození cizích práv ve smyslu §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 2 a, c výroku rozsudku) a trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (bod 3 výroku rozsudku), za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem. Spoluobžalovaný M. K. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Na základě provedeného dokazování vzal okresní soud za prokázané (velmi stručně shrnuto), že se obžalovaní znají a v rozhodné době se již delší dobu znali s poškozeným J. H., o kterém jim muselo být známo, že se jedná o invalidního důchodce s rozumovou slabostí a zvýšenou závislostí na okolí a druhých lidech. Oba obžalovaní v úmyslu vyhnout se povinnostem vyplývajícím pro provozovatele a vlastníka motorového vozidla v únoru 2011 přiměli - způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku - poškozeného podepsat kupní smlouvu na koupi motorového vozidla Ford Ka 1.3, v březnu 2011 M. K. sám a v červenci 2011 stěžovatel sám koupili na poškozeného bez jeho vědomí a souhlasu vozidla Peugeot 406 a Škoda Fabia 6Y; všechna tři vozidla byla zaregistrována v tzv. polopřevodu na poškozeného. Poté, co Česká kanceláří pojistitelů vyzvala poškozeného k zaplacení zákonného příspěvku za nepojištěné vozidlo Ford Ka, zajímal se, o co se jedná, a po zjištění, že na něho byly bez jeho souhlasu a vědomí zaregistrovány v evidenci motorových vozidel tři automobily, oznámil dne 17. 6. 2013 na Policii v Broumově podezření na zneužití svých osobních údajů. Obžalované o tomto kroku informoval a ti, v úmyslu vyhnout se případnému trestnímu stíhání, jej nutili pod pohrůžkou vystěhování z bytu, aby svoji výpověď změnil, odvezli ho do dílny v B., kde ho donutili, aby vlastnoručně napsal prohlášení, že o koupi vozidel věděl a podepsal další tři listiny s přesně nezjištěným textem. Pohrůžku vystěhování z bytu poškozený vnímal jako reálnou hrozbu, neboť v srpnu 2009 bezúplatně převedl svá členská práva k družstevnímu bytu v B. na M. K., sestru stěžovatele, který za něho zaplatil dluh v restauraci za hry na automatu ve výši 18 000 Kč a následně ho přiměl, aby s převodem členských práv souhlasil.
K odvolání obou obžalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") potvrdil správnost skutkových závěrů okresního soudu a jeho právní kvalifikaci jednotlivých skutků. Odvolání M. K. krajský soud zamítl jako nedůvodné, z podnětu odvolání stěžovatele krajský soud ohledně tohoto obžalovaného zrušil rozsudek okresního soudu v celém výroku o trestu (výrok o vině zůstal nezměněn) a nově v rozsahu tohoto zrušení jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka nad odsouzeným. Krajský soud svým rozhodnutím napravil nesprávnou úvahu okresního soudu o tom, že se stěžovatel dopustil jednání kladeného mu za vinu ve zkušební době svého dřívějšího podmíněného odsouzení (ve věci vedené u téhož okresního soudu pod sp. zn. 11 T 162/2010 došlo za použití fikce stanovené v §83 odst. 3 tr. řádu k uplynutí zkušební doby ke dni 18. 3. 2016), k dřívějšímu odsouzení stěžovatele na rozdíl od okresního soudu významněji nepřihlížel a při nyní ukládaném úhrnném trestu odnětí svobody nalezl prostor k podmíněnému odložení jeho výkonu; k posílení výchovného účinku trestu stanovil nad stěžovatelem dohled probačního úředníka vykonávaný podle §49 až §51 tr. zákoníku.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval nepřezkoumatelností, nejasností a neúplností skutkových zjištění, tvrdil, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ke skutku pod bodem 1 výroku rozsudku okresního soudu namítl, že k vydírání poškozeného neměl motiv, neboť trestní oznámení podal poškozený na M. K., a nikoliv na stěžovatele. U skutků popsaných ve výrokové části pod body 2a a 2c stěžovatel tvrdil, že nebyly důkazně podložené, neboť výpověď poškozeného byla vyvrácena výpověďmi jiných svědků, nebyla prokázána jakákoliv forma zavinění, jednání bylo ve sdělení obvinění, v obžalobě a následně v rozsudcích popsáno rozdílně, nebyla prokázána vážná újma na právech a soudy nevyjasnily, kdo, jak a koho konkrétně uvedl v omyl. Ke skutku pod bodem 3 výroku rozsudku stěžovatel namítl, že soudy nepřipustily doplnění znaleckého posudku o zjištění, jakou reálnou cenu mají členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu, který je zatížen doživotním bezplatným bydlením poškozeného. Právě cena těchto práv byla zásadní pro posouzení kvalifikačního znaku trestného činu lichvy. Stěžovatel předložil soudu posouzení realitního makléře, který konstatoval, že cena bytové jednotky by v takovém případě odpovídala maximálně převodním poplatkům, a znalecký posudek znalce Ing. R. Kvirence, který stanovil cenu členských práv a povinností ke dni 24. 8. 2009 ve výši 300 000 Kč, avšak pro případ, že by bylo dohodnuto bezplatné doživotní právo užívání bytu, stanovil jejich cenu ve výši 11 900,- Kč. Stěžovatel vytkl obecným soudům, že nepřizvaly znalce k doplnění znaleckého posudku o zhodnocení této závady s upozorněním, že znalec Ing. J. Semerák k zatížení členských práv k družstevnímu bytu nepřihlížel. Stěžovatel je přesvědčen, že o žádnou lichvu nešlo, a v této souvislosti poukázal na písemné potvrzení ústní dohody o tom, že členská práva k bytu budou převedena pod podmínkou bezplatného bydlení a užívání bytu poškozeným. Dodal, že poškozený bydlí v bytě již více než 7 let, aniž by paní K. cokoliv platil, či poskytnutou částku vrátil, navíc v současné době jmenovaná převedla členská práva k bytu zpět na poškozeného, který jí hradí půjčenou částku. Stěžovatel oponoval závěru Nejvyššího soudu o prokázání jeho viny, tvrdil, že z žádného jiného důkazu kromě výpovědi poškozeného, který však není věrohodný, nelze dovodit, že by spáchal skutky kladené mu za vinu. Nesprávným hodnocením důkazů, subjektivně a jednostranně zaměřeným, došlo k deformaci stěžejních důkazů, což vyvolává pochybnost, zda lze stěžovatele uznat vinným, resp. zda mu konkrétní skutek lze prokázat, mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a tresu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257).
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, opřené o shora označené články Listiny a Úmluvy představoval jeho nesouhlas s vedením důkazního řízení a zejména s hodnocením provedených důkazů.
Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nebo zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje, zasahuje pouze v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má ústavně právní relevanci a odůvodňuje jeho zásah. Z jeho dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že tak činí především v případech důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377).
Uplatněnou argumentací stěžovatel mířil do posledně jmenované základní skupiny vad důkazního řízení, zahrnující situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy nebo zcela postrádají jejich racionální, skutkovou či logickou oporu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004, U 1/32 SbNU 451, nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, N 127/65 SbNU 645, nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012, N 110/65 SbNU 491, nález sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011, N 114/61 SbNU 669, nález sp. zn. I. ÚS 2227/10 ze dne 16. 3. 2011, N 47/60 SbNU 547, nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, N 43/56 SbNU 479, a další), takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. V posuzované věci však takové pochybení Ústavní soud neshledal.
K námitce stěžovatele, že k vydírání poškozeného neměl motiv, neboť jeho osobu poškozený v trestním oznámení neuvedl, lze odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu, podle kterého nebylo významné, jakou osobu poškozený v trestním oznámení označil. Podle okresního soudu bylo z provedených důkazů prokázáno, že stěžovatel se dověděl o tom, že poškozený učinil na policii trestní oznámení, tato záležitost ho zajímala a znepokojila natolik, že se společně s M. K. snažili poškozeného ovlivnit a dosáhnout toho, aby svoji výpověď změnil. Okresní soud při zjištění skutkového stavu vycházel z výpovědi poškozeného, podporované závěry znaleckého posudku a výpovědí svědkyně P., z výpovědí obou obžalovaných, kteří popřeli, že by se skutek stal, hodnotil i výpověď svědka B., která skutek nijak neobjasnila a ani nezpochybnila věrohodnost výpovědi poškozeného, a reagoval i na rozpory, které se vyskytly ve výpovědi poškozeného ve vztahu k panu V.
Okresní soud rovněž poměrně podrobně vyložil, jaké důkazy (svědecké výpovědi a listinné důkazy) provedl ke zjištění jednání popsaného ve skutkových větách pod body 2a) a 2c) výrokové části rozsudku okresního soudu, a jak je hodnotil. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že skutky nebyly důkazně podložené, resp. že výpověď poškozeného byla vyvrácena, neboť okresní soud dal jasně najevo, že z provedených důkazů měl jednání obou obžalovaných (v případě skutku pod bodem 2a), resp. stěžovatele samotného (v případě skutku pod bodem 2a) za prokázané. Okresní soud se též vyjádřil k subjektivní stránce přečinu poškození cizích práv a míře újmy na právech poškozeného.
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující k prokázání skutku pod bodem 3) výroku rozsudku, Ústavní soud ověřil, že výše hodnoty členských práv a povinností k družstevnímu bytu bylo předmětem znaleckého posouzení, kdy znalec Ing. J. Semerák určil jejich obecnou hodnotu ke dni převodu (24. 8. 2009) ve výši 320 000 Kč. V odvolacím řízení krajský soud reagoval na námitku stěžovatele tvrdícího, že hodnota členských práv k družstevnímu bytu zatíženého bydlením poškozeného je výrazně nižší, provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. R. Kvirence předloženého obhajobou a opatřil vyjádření znalce Ing. J. Semeráka k tomuto posudku. Poté krajský soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že je třeba vycházet z prokázání hodnoty členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu ke dni převodu (tj. ve výši 320 000 Kč) neboť tuto hodnotu měl byt v den, kdy došlo k dokonání skutku a bylo nerozhodné, že později mělo dojít k uzavření smlouvy, kterou by paní K. umožnila užívat poškozenému předmětný byt "na dožití". Ze soudního spisu, jakož i z napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu vyplynulo, že za daných okolností byl skutkový stav bezpečně zjištěn na základě důkazů již provedených, a proto nepřijetí návrhu stěžovatele na doplnění znaleckého posudku nepředstavovalo zkrácení práv obhajoby či zpochybnění spravedlivosti procesu jako celku.
Ústavní soud dodává, že existence rozporů mezi jednotlivými důkazy či skupinami důkazů, konkrétně v situaci, kdy na jedné straně stojí výpověď poškozeného a na druhé straně v přímém rozporu s ní výpověď stěžovatele částečně podporována výpovědí svědka, není neobvyklá. V takových případech musí soud důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež se v ústavní rovině promítají v kautelách čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo ("v pochybnostech ve prospěch"), neboť soud důvodné pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V posuzované věci má Ústavní soud za to, že okresní soud i krajský soud svým povinnostem v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu řádně dostály. Ústavní soud rovněž neshledal, že by hodnocení provedených důkazů bylo poznamenáno svévolí, naopak okresní soud na podkladě prvního zrušujícího usnesení krajského soudu řádně doplnil dokazování a rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých před ním provedených důkazů, které vedly k závěru o vině stěžovatele u všech čtyř skutků. Odůvodnění rozhodnutí okresního soudu tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledal důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
V rámci ochrany základních práv stěžovatele se procesním postupem soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu zabýval i Nejvyšší soud, který označil odůvodnění jejich rozhodnutí co do skutkových závěrů za jasná, logická a přesvědčivá. Jelikož stěžovatel opíral svoje dovolání o §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v dovolání rozporoval procesní postup a skutková zjištění, byl dán důvod k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout pochybení, které by založilo důvod k jeho zásahu ve formě kasačního nálezu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatele, jež bylo prokázáno na základě důkazů, dostatečně podrobně popsaných a zhodnocených. Podle Ústavního soudu přezkoumávané hodnocení nevykazuje znaky libovůle, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných a logických úvahách. Námitky stěžovatele o jednostranném, resp. nesprávném hodnocení provedených důkazů, tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, nezakládají žádný prostor pro ingerenci Ústavního soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu