ECLI:CZ:US:2018:4.US.302.18.1
sp. zn. IV. ÚS 302/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti V. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, P. O. BOX 74, Břeclav, zastoupeného Mgr. Arnoštem Ryšavým, advokátem, se sídlem Erbenova 2637/58, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 3 Tdo 1041/2017-39, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2017 č. j. 8 To 115/2017-1285, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. ledna 2017 č. j. 13 T 265/2015-1196, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 24. ledna 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se V. P. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Svoji ústavní stížnost následně stěžovatel doplnil čtyřmi dalšími vlastnoručně psanými podáními (čítajícími více než sto stran) a třemi svazky dokumentů.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 6. ledna 2017 č. j. 13 T 265/2015-1196, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným jednak zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. b) a c) tr. zákoníku [ad 1)], přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle §193b tr. zákoníku [ad 2)], zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku [ad 3)], přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [ad 4)] a dvojnásobným přečinem nebezpečného pronásledování dle §354 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [ad 5)]. Za uvedené sbíhající se trestné činy okresní soud obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň okresní soud uložil obviněnému zaplatit poškozené (tehdy nezletilé) Janě B. (jedná se o pseudonym) náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč.
Uvedené trestné činy byly okresním soudem shledány v následujícím (stručně popsaném) jednání obviněného:
1) Zločinu křivého obvinění se obviněný dopustil tím, že po poučení o případných trestněprávních následcích uvedení nepravdivých údajů uvedl při podání vysvětlení v jiné trestní věci vedené pro podezření ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lživé skutečnosti. Konkrétně policejnímu orgánu sdělil, že podezřelá Eva A. (jedná se o pseudonym) mu opakovaně nabízela svou nezletilou dceru Petru A. (jedná se o pseudonym) za cigarety a za peníze, k čemuž dodával, že daná nezletilá mu měla opakovaně sdělovat, že ji za ním posílá její matka. Své podání vysvětlení pak obviněný zakončil mimo jiné úvahou o tom, že Eva A. si myslí, že on má hodně peněz, a proto "mu chtěla vnutit" svoji nezletilou dceru "do postele", aby z něj mohla "těžit" peníze. Uvedená tvrzení, která se následně v rámci provedeného prověřování ve věci podezřelé Evy A. ukázala jako zcela nepodložená a nesmyslná, obviněný předložil i v několika svých písemných podáních a také je uvedl v rámci svého vyjádření v televizním pořadu vysílaném na programu FTV Prima dne 30. dubna 2014.
2) Přečinů nebezpečného pronásledování a navazování nedovolených kontaktů s dítětem se obviněný dopustil tím, že nejméně od března roku 2012 do prosince roku 2014 pronásledoval nezletilou Janu B. (přitom její skutečný věk mu byl znám), a to tak, že neustále vyhledával její blízkost, snažil se s ní vejít v osobní kontakt, stále jí opakoval, že ji miluje, že se spolu musí sejít a že si ji vezme. Tohoto jednání se obviněný dopouštěl jak v obci D., tak i v autobuse, kterým nezletilá cestovala se svými kamarádkami, přičemž obviněný si opakovaně sedal v jejich blízkosti, snažil se s nimi bavit a nejméně v jednom případě sáhl uvedené nezletilé na hýždě. Uvedeného jednání se přitom dopouštěl i přesto, že mu nezletilá, její kamarádky, její rodiče i rodiče jejích kamarádek opakovaně sdělovali, ať nezletilou i další dívky nechá na pokoji a nekontaktuje je. Nezletilé dále dával drobné dárky, kontaktoval ji prostřednictvím sociální sítě Facebook, kde jí psal z profilu vedeného pod smyšleným jménem, že ji miluje, načež poté, co nezletilé sdělil své pravé jméno, si tato jeho profil zablokovala. Poté se pokoušel nezletilou (ale i její rodiče) kontaktovat písemně či prostřednictvím jiných osob [přinejmenším ve 14 případech], kdy v dopisech psal, že nezletilou miluje, žádal o společnou schůzku s ní a s jejími rodiči, aby si o všem promluvili a snažil se vysvětlovat svůj vztah k nezletilé. Okolo dne 25. října 2014 pak vhodil do poštovní schránky rodiny nezletilé dopis, v němž nezletilou zval dne 27. října 2014 "na rande" s tím, že má pro ně zajištěný pokoj na celý den, z čehož bylo (v kontextu celé trestní věci) dovozeno, že takovou nabídku učinil s cílem vykonat s nezletilou soulož nebo ji jiným způsobem sexuálně zneužít. V důsledku uvedeného jednání obviněného byla poškozená omezována v obvyklém způsobu svého života, začala se vyhýbat místům, kde by obviněného mohla potkat, po obci chodila vždy s další osobou a do školy, případně na kroužky, ji vozili její rodiče autem, mimo jiné proto, že v nezletilé i v jejích rodičích vzbuzovala výbušná povaha obviněného obavu o její zdraví.
3) Zločinu vydírání se obviněný dopustil tak, že dne 12. března 2015 přistoupil k vozidlu poškozené Evě A. a ve chvíli, kdy k němu uvedená přicházela, jí zastoupil cestu, tak aby nemohla nastoupit do vozu. Následně na ni začal vulgárně křičet, poškozenou vyzýval, aby v jeho trestní věci (v níž byl trestně stíhán pro jednání popsané shora), kde poškozená vystupovala jako svědek, policejnímu orgánu nesdělovala nepravdy, a aby svá tvrzení stáhla, jinak že prý za sebe neručí. Následně obviněný poškozenou, která se mezitím snažila dostat do svého vozidla, chytil a začal s ní cloumat, odstrčil ji od dveří a odlomil zpětné zrcátko vozidla.
4) Přečinu vydírání se obviněný dopustil tím, že dne 17. září 2014 přistoupil zezadu k nezletilé Petře A. a s cílem přimět ji, aby přemluvila Janu B., aby se s ním začala znovu bavit, ji chytil za paže.
5) Konečně dvojnásobného přečinu nebezpečného pronásledování se obviněný dopustil tím, že nejméně od 1. září 2015 do 14. prosince 2015 pronásledoval nezletilou Jitku F. (jedná se o pseudonym) a Janu B.
Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, přičemž namítal, že okresní soud odmítl jeho návrhy na doplnění dokazování, v důsledku čehož nemohl rozhodnout na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci. Obviněný dále tvrdil, že jeho jednání je třeba hodnotit toliko jako přestupek a vyslovil přesvědčení, že nesplňovalo požadavek dlouhodobosti ve smyslu §354 odst. 1 tr. zákoníku. Stran uložené povinnosti nahradit poškozené nemajetkovou újmu pak zpochybňoval její výši a označoval ji za likvidační. Obdobné námitky obviněný vznesl i vůči druhu a výši uloženého trestu, který označil za nepřiměřený a nehumánní.
Usnesením ze dne 11. dubna 2017 č. j. 8 To 115/2017-1285, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") odvolání obviněného zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný dovolání, v němž opětovně rozporoval skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů, neprovedení jím navrhovaných důkazů a dovolával se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Své jednání vůči poškozeným označoval za nadsázku, nezletilé poškozené jej prý měly provokovat, zvláště poškozená Jana B., která jej prý měla udržovat v naději, že jejich kamarádský vztah přejde v něco bližšího.
Dovolání obviněného Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 27. září 2017 č. j. 3 Tdo 1041/2017-39, odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné. Dovolací soud předně uvedl, že obviněný svou argumentací v převážené míře zpochybňoval skutkové závěry obecných soudů, čímž se však ocitl mimo hranice jím deklarovaného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dle dovolacího soudu zároveň v projednávané věci nešlo ani o případ tzv. extrémního nesouladu, když úvahy soudů nižších stupňů ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů neshledal jakkoliv závadné (což následně i podrobně odůvodnil). Závěrem dovolací soud odmítl námitku obviněného týkající se použití zásady subsidiarity trestní represe, neboť ji shledal - s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti dané věci - jako zcela nepřiléhavou.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně předkládá dílčí námitky k jednotlivým skutkům, pro něž byl shledán vinným.
Ke skutku uvedenému ad 1) tak stěžovatel tvrdí, že v době kdy se měl tento odehrát, byl pod vlivem látky risperidon (ta mu byla údajně předepsána lékaři), která spadá do kategorie antipsychotik a užívá se k léčbě psychóz. Dále stěžovatel namítá, že jeho slova obsažená v trestním oznámení byla zcela vytržena z kontextu. Namítá, že vyslýchajícím policejním orgánem měl být ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. února 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/) opakovaně poučen o svém postavení v rámci daného úkonu trestního řízení. Protože takto poučen nebyl, domníval se prý mylně, že vypovídá ohledně přestupku Evy A. (tedy nikoliv ohledně trestného činu). Obdobné námitky pak stěžovatel vznáší i ve vztahu ke svému vyjádření pro reportéry televizního pořadu (tedy že v podstatě nevěděl, co činí) a stran posouzení daného skutku se dovolává aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
Ohledně skutku uvedeného ad 3) stěžovatel namítá nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání s tím, že dle jeho přesvědčení šlo - s ohledem na intenzitu a zásadu in dubio pro reo - toliko o některý z přestupků proti občanskému soužití. Stěžovatel k tomuto skutku dále zdůrazňuje dlouhodobé neshody mezi ním a poškozenou, z čehož dovozuje, že daného jednání se dopustil "v afektu" a užití prostředků trestního práva vůči jeho osobě není důvodné. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatel buduje své vlastní hodnocení skutkového stavu a dodává, že v dané věci jde o případ tvrzení proti tvrzení a jiné relevantní důkazy schází.
Stran skutku ad 4) stěžovatel tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, pokud pominuly provést výslech "korunního svědka", paní J. P., která měla potvrdit, že stěžovatelem vyřčená slova nebyla myšlena vážně. Uvedený závěr stěžovatel opírá i o další důkaz - údajnou výpověď svědkyně Pavly S. (jedná se o pseudonym), která měla potvrzovat jeho verzi, že poškozená z něj neměla mít strach. Stěžovatel tvrdí, že již na počátku trestního řízení požadoval od orgánů činných v trestním řízení zajištění kamerových záznamů z této události, k čemuž však nedošlo.
Konečně ve vztahu ke skutkům ad 2) a 5) písm. a) a b) stěžovatel sděluje, že svým jednáním nenaplnil veškeré znaky kvalifikovaných skutkových podstat přečinů nebezpečného pronásledování, zvláště pak nepovažuje za naplněný znak "dlouhodobosti" pronásledování poškozených (k čemuž odkazuje na příslušnou judikaturu dovolacího soudu). V tomto směru stěžovatel rozporuje jak jednotlivá skutková zjištění obecných soudů, tak i jejich následné hodnocení, které považuje za vadné, neboť prý z provedeného dokazování nevyplynulo, že by měl poškozeným vyhrožovat újmou na zdraví, vyhledávat jejich osobní blízkost či je omezovat v jejich obvyklém způsobu života. Skutek uvedený ad 5) písm. b) označuje stěžovatel za "překopírovaný" skutek ad 2). Co se týče přečinu navazování nedovolených kontaktů s dítětem, stěžovatel uvádí, že tato prý nemohla být naplněna, navíc k realizaci předmětné schůzky s poškozenou nikdy nedošlo. Stěžovatel dále namítá, že samotné poškozené zavdávaly příčiny k setkáním a chtěly s ním navazovat kontakt, přičemž k prokázání tohoto tvrzení stěžovatel navrhl provést výslech D. K.; v nevyhovění tomuto důkaznímu návrh spatřuje stěžovatel opět porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konečně má stěžovatel za nedostatečně objasněnou i subjektivní stránku přečinů, jichž se měl dopustit pod skutky uvedenými ad 2) a 5).
Za nedostatečný dále stěžovatel označuje i rozsah dokazování k objasnění výše nemajetkové újmy, k jejíž úhradě byl vůči poškozené Janě B. zavázán.
Závěrem stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek pléna ze dne 6. prosince 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. stížnosti 10590/83, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na webové stránce http://hudoc.echr.coe.int/) a Ústavního soudu a má za to, že obecné soudy se zpronevěřily zde formulovaným judikatorním závěrům ohledně aplikace zásady in dubio pro reo a pravidel pro zjišťování a hodnocení skutkového stavu. Na základě uvedeného tak stěžovatel dovozuje porušení článku 90 Ústavy, článku 6 Úmluvy, ale i §2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu.
V neposlední řadě stěžovatel deklaruje i zásah do jeho práva na ochranu osobnosti a soukromého života, jenž spatřuje v tom, že v hlavním líčení před okresním soudem měly být zcela bezúčelně přehrány "intimní videonahrávky" stěžovatele.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Podstatou ústavní stížnosti je především pokračující polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy, potažmo s jejich právním hodnocením.
Ústavní soud ke stěžovatelovým námitkám připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07, či ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13, zejména body 34-37 a body 42-45]. Za svévolnou aplikaci podústavního práva Ústavní soud považuje i nerespektování jednoznačné kogentní normy či případy, kdy je výklad a použití podústavního práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti například v důsledku přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. června 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97).
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obecných soudů jsou plně v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává - a zde je třeba vyzdvihnout rozsudek okresního soudu a usnesení dovolacího soudu -, že obecné soudy se velice podrobně zabývaly otázkou viny stěžovatele za shora přiblížené skutky. Jejich závěry přitom lze označit za výsledek jasné, logické a plně přezkoumatelné úvahy, která je důkazem o tom, že soudci obecných soudů nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že jednotlivé skutky se staly tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku okresního soudu. Současně je třeba říci, že závěr o vině stěžovatele je výsledkem procesně bezvadného postupu; v průběhu trestního řízení byly objasněny jednotlivé skutečnosti i vzájemné souvislosti mezi nimi a dílčí námitky stěžovatele byly vyvráceny jako nedůvodné či účelové. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že v projednávané věci nepanovaly důvodné pochybnosti, které by byly s to zvrátit závěr, že stěžovatel se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a pro které by soudy měly v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch stěžovatele (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy disponovaly v projednávané věci dostatkem důkazů (v podrobnostech lze odkázat na strany 6-17 rozsudku okresního soudu, strany 6-7 usnesení krajského soudu a strany 10-12 usnesení dovolacího soudu), jimiž je stěžovatel usvědčován ze shora popsaného jednání.
K úvaze stěžovatele o aplikaci principu ultima ratio, resp. zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud dodává, že v projednávané věci zcela zjevně nejsou dány okolnosti, které by uplatnění této zásady (ve smyslu Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012) odůvodnily. Již ve svém usnesení ze dne 10. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 totiž Ústavní soud připomenul, že trestní odpovědnost je vyloučena (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe) pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci (dlouhodobost jednání pachatele, stupňující se intenzita, nutnost poškozených měnit své zvyky a chování v důsledku jednání stěžovatele, vehementnost jednání stěžovatele, který jedné z poškozených posílal nadále dopisy v průběhu trestního řízení, jakož i to, že ve čtyřech případech stěžovatel svým jednáním naplnil kvalifikované skutkové podstaty trestných činů) je však zřejmé, že v projednávaném případě o takovou situaci nejde. Užitím prostředků trestního práva tak v tomto případě rozhodně nedošlo k hypertrofii (přepínání) trestní represe [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10].
Ústavní soud - jak je zřejmé z důvodů vyložených shora - se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele týkající se údajných pochybení obecných soudů při zjišťování skutkového stavu a jeho následném hodnocení. V projednávané věci zjevně nejde o případy důvodných pochybností ohledně skutku či osoby pachatele, popřípadě ohledně jiných, z hlediska viny či trestu rozhodných, skutečností, tak jak je má na mysli stěžovatelem citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Případné výhrady stěžovatele v tomto směru mají původ v jeho vlastních skutkových závěrech, které jsou však od závěrů učiněných obecnými soudy diametrálně odlišné a v podstatě představují jeho obhajobu, která však byla v průběhu trestního řízení vyvrácena; k tomu lze bez dalšího odkázat na důvody napadených rozhodnutí.
Zcela na závěr lze k výtce stěžovatele ohledně přehrání jeho "intimních videonahrávek" doplnit, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu (strana 17) je zřejmé, že tyto nebyly přehrány bezúčelně, nýbrž podpořily závěry znalkyň MUDr. Petry Sejbalové a PhDr. Marcely Langové Šindelářové ohledně osobnosti a sexuality stěžovatele.
Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovateli zaručených základních práv. Za takové situace byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu