ECLI:CZ:US:2018:4.US.3076.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3076/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti 1. Ireny Petržíkové, 2. N. S., zastoupené opatrovnicí Andreou Nasriovou, 3. Andrey Nasriové, 4. Věry Reekers a 5. Martiny Pazderové, všech společně zastoupených JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem, se sídlem Čs. Legií 172, 339 01 Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2017 č. j. 10 Co 206/2017-40, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a za účasti A. Jarmily Černohorské a B. Josefa Černohorského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 2. října 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Irena Petržíková, N. S., Andrea Nasriová, Věra Reekers a Martina Pazderová (dále jen "stěžovatelky" nebo "žalobkyně") domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované - vedle dalších - i článkem 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Okresním soudem v Domažlicích (dále jen "soud prvního stupně") probíhalo pod sp. zn. 3 C 65/2017 řízení o určení neúčinnosti právního jednání. V něm se žalobkyně domáhaly, aby soud prvního stupně určil, že právní jednání Jarmily Černohorské starší, spočívající v převodu vlastnictví k vybraným nemovitostem na Jarmilu Černohorskou mladší a na Josefa Černohorského [dále jen "žalovaní"], je vůči věřitelům Jarmily Černohorské neúčinné. Žalobkyně dále požadovaly, aby soud prvního stupně rozhodl, že žalovaní jsou povinni strpět exekuci na vybraných nemovitostech pro uspokojení pohledávek žalobkyň z titulu pravomocného vykonatelného soudního rozhodnutí.
2) Dne 10. dubna 2017 vzaly žalobkyně svoji žalobu zpět.
3) Usnesením ze dne 11. dubna 2017 č. j. 3 C 65/2017-25 soud prvního stupně, s odkazem na §96 odst. 1 a 2 o. s. ř., dané řízení zastavil. Zároveň soud prvního stupně rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit každé ze žalobkyň společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 12 294 Kč.
4) Proti nákladovému výroku usnesení soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, neboť byli přesvědčeni, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř.
5) Usnesením ze dne 30. června 2017 č. j. 10 Co 206/2017-40 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") změnil napadené usnesení co do nákladového výroku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Zároveň odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti brojí proti postupu odvolacího soudu, který změnil nákladový výrok soudu prvního stupně a nepřiznal jim právo na náhradu nákladů řízení. Právní hodnocení odvolacího soudu považují za nesprávné a porušující jejich právo na spravedlivý proces. Na podporu své argumentace stěžovatelky podrobně rekapitulují skutkový děj. Poukazují především na to, že Jarmila Černohorská starší uzavřela předmětnou darovací smlouvu k daným nemovitostem se svými dětmi, které o probíhajícím řízení, z něhož vzešly nároky stěžovatelek, věděly.
Stěžovatelky napadají právní hodnocení odvolacího soudu, a uvádějí, že jejich postup spočívající v napadení platnosti převodu zjevně donutil Jarmilu Černohorskou starší k úhradě pohledávky. Stěžovatelky se rovněž neztotožňují se závěrem o částečné nedůvodnosti jejich žaloby, jestliže napadly převod dvou nemovitostí, jejichž cena trojnásobně převyšovala dlužnou částku.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobami oprávněnými a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem řízení před Ústavním soudem jsou v případě každé ze stěžovatelek částky 12 294 Kč (představující náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně) a 6 147 Kč, jakožto náhrada nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, či ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Kasační zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
Stran určení konkrétní hranice bagatelnosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že jde zejména o žaloby znějící na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [popřípadě jde-li o obdobné částky v jiných typech řízení; k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2017 sp. zn. I. ÚS 3090/16, nebo ze dne 20. března 2018 sp. zn. IV. ÚS 828/18].
Ve svém nálezu ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, pod bodem 33, přitom Ústavní soud formuloval jednotlivá kritéria pro posouzení případů, v nichž jde sice o objektivně bagatelní částku, nicméně daná věc se z hlediska ústavnosti jeví natolik významnou, že přesahuje kauzu samotnou.
Projednávaná ústavní stížnost směřuje toliko do výroků o náhradě nákladů řízení. Při posuzování této problematiky postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě. Tato zdrženlivost je zřetelnější o to více v případech, kdy se spor vede o bagatelní částku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2638/17, či ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 2406/17).
Z dosavadní ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity svědčící o porušení základních práv a svobod (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, či ze dne 4. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 1076/17). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2007 sp. zn. III. ÚS 458/07).
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil na straně odvolacího soudu žádná taková pochybení.
Stěžovatelky napadají právní hodnocení provedené odvolacím soudem co do aplikace §146 odst. 2 a §150 o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že napadené právní hodnocení nelze hodnotit jako svévolné či snad extrémní. V projednávané věci jde o aplikaci příslušných ustanovení jednoduchého práva, přičemž výklad, který s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti této věci přijal odvolací soud, Ústavní soud považuje za akceptovatelný a vedoucí ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky řízení o určení neúčinnosti právního jednání.
Ústavní soud tak uzavírá, že věc stěžovatelek nevykazuje žádné znaky, pro které by mohl učinit závěr, že z hlediska ústavnosti přesahuje kauzu samu. Napadené rozhodnutí je přesvědčivě a srozumitelně odůvodněno a lze tak uzavřít, že v dané věci nebylo právo stěžovatelek na soudní ochranu, resp. jejich právo na spravedlivý proces, jakkoliv dotčeno.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek, nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelek.
Na tomto místě je třeba odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by odvolací soud zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelek, nezbylo mu, než jejich ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu