ECLI:CZ:US:2018:4.US.3296.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3296/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti PhDr. Jiřího Beneše, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 1434/6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 15 Co 142/2018-169, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Dominika Žoura, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastník řízení projevil v září 2015 zájem o nájem bytu č. 6 na adrese Novovysočanská 548/18, Praha 9, který je ve vlastnictví stěžovatele. Dne 5. 10. 2015 byla uzavřena nájemní smlouvu na dobu určitou a při jejím podpisu vedlejší účastník řízení zaplatil stěžovateli nájem za říjen 2015 ve výši 9500 Kč, 1000 Kč jako zálohu na služby a kauci ve výši 19 000 Kč, celkem tedy 29 500 Kč. Při předání bytu vedlejší účastník řízení zjistil, že v bytě je více vad (mj. chybějící dveře na WC a do koupelny, okno nebylo možné dovřít, nebyla zajištěna elektroinstalace, plíseň pod balkónovými dveřmi), které stěžovatel přislíbil odstranit do 7. 10. 2015, dveře pak měly být dodány dne 9. 10. 2015, a proto odmítl podepsat předávací protokol. Vedlejší účastník se následně pokusil do bytu nastěhovat ve dnech 7. a 9. 10. 2015, kdy již měly být vady odstraněny; jelikož se tak nestalo, zaslal vedlejší účastník dne 15. 10. 2015 stěžovateli odstoupení od nájemní smlouvy a požadoval vrácení zaplacených částek, což stěžovatel odmítl.
Vedlejší účastník řízení se zaplacení uhrazených finančních prostředků domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9, který rozsudkem ze dne 19. 1. 2018, č. j. 7 C 226/2016-116, žalobě vyhověl - uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 29 500 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud zejména uvedl, že se stěžovatel bezdůvodně obohatil na úkor vedlejšího účastníka tím, že mu nevrátil vyplacené finanční prostředky poté, kdy byla nájemní smlouva řádně zrušena.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 15 Co 142/2018-169, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo odvolání není důvodné. Podstatné vady bytu, zejména chybějící dveře do koupelny a na WC, snižovaly významným způsobem kvalitu bydlení; lhůta dohodnutá k jejich nápravě byla přiměřená. Jelikož stěžovatel ve sjednané lhůtě žádné vady neodstranil, byly tak splněny zákonné podmínky pro okamžité vypovězení nájemní smlouvy bez výpovědní lhůty.
Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 3. 10. 2018 a navrhuje jeho zrušení, protože mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva garantovaná v čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky. Stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy; zejména namítá, že vedlejší účastník měl zájem o pronájem bytu ve stavu, se kterým se seznámil, a až následně změnil své stanovisko a odmítl byt převzít. Dveře do koupelny a na WC byly ve sklepě, kde si je vedlejší účastník řízení mohl vyzvednout; stěžovatel dveře do bytu nainstaloval dne 12. 10. 2015. Byt byl po celkové rekonstrukci ve velice pěkném stavu. Podle stěžovatele je odůvodnění napadeného rozsudku rozporuplné.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
V dané věci bylo meritem sporu zaplacení částky 29 500 Kč s příslušenstvím - jde tedy ve vztahu k dovolacímu řízení o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena.
V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti by v případech, kdy je spor o bagatelní částky, bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelova argumentace postrádá ústavněprávní rozměr, neboť je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance obecné justice, kterou není. Podstatné v posuzované věci je, že předmětný byt nebyl ve stavu umožňujícím jeho nerušené užívání v odpovídající kvalitě, vytýkané nedostatky stěžovatel ve stanovené přiměřené lhůtě neodstranil, a proto nelze v postupu vedlejšího účastníka řízení spatřovat nezákonnost. Obecné soudy rozhodly zákonem stanoveným způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Městského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu