ECLI:CZ:US:2018:4.US.3325.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3325/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. K., t. č. Věznice P. O. BOX 21, Kuřim, zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017 č. j. 11 Tdo 417/2017-30, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016 č. j. 11 To 71/2016-637, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 č. j. 48 T 3/2016-589, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 T 3/2016, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po provedeném dokazování uznal stěžovatele (dále též "obžalovaný") vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let s výkonem ve věznici s dozorem. Podle skutkové věty rozsudku (zkráceně vyjádřeno) obžalovaný v době od dubna 2012 do prosince 2013 na základě falešných objednávek nakoupil v lékárně v P. a v lékárně ve V., celkem ve 21 případech léčivo Adipex Retard CPS 100x15 mg, které předal blíže neztotožněnému muži. Celkem získal 217 tablet léčiva s obsahem 3 256 500 mg fenterminu, který je podle přílohy č. 7 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, označen jako psychotropní látka.
K odvolání stěžovatele a státního zástupce Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že uznal obžalovaného vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Krajský soud potvrdil jako správný rozsah a způsob dokazování a ztotožnil se se skutkovými zjištěními a právními závěry městského soudu. Ke zrušení rozsudku městského soudu a novému rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného přistoupil z důvodu preciznější formulace právní věty ("neoprávněně jinak jinému opatřil psychotropní látku ve velkém rozsahu"), neboť se mu jevilo vhodné použít termín "přípravek obsahující psychotropní látku", protože lék Adipex Retard obsahuje kromě látky fentermin i jiné příměsi.
Dovolání stěžovatele opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v průběhu trestního řízení nebyl zajištěn žádný důkaz, který by podpořil obecné konstatování soudů všech tří stupňů o existenci subjektivní stránky trestného činu. Jejich závěr, že zavinění ve formě úmyslu lze dovodit z toho, že stěžovatel páchal trestnou činnost po delší dobu a ve větším rozsahu, je založen na tzv. gumové úvaze, která je nepřezkoumatelná, a navíc odporuje závěrům vyloženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09. Pokud by na takto vykonstruované úvaze mělo být založeno jeho trestní stíhání, šlo by o selhání státu a jeho kontrolních mechanismů nad distribucí určité skupiny léků, neboť stát na jedné straně ukládá peněžité tresty prodejcům těchto léků (prodejci léku Adipex Retard byla ve správním řízení uložena peněžitá pokuta), resp. činí léky včetně léku Adipex Retard, relativně snadno dostupnými, na druhé straně těm, kteří následně s léky jakkoli nedovoleně naloží, ukládá tresty odnětí svobody. Stát prezentovaný soudní mocí tak rozhoduje sám o sobě, čímž je výrazně ztížena i úvaha soudu, která z tohoto důvodu nemůže být prezentovaná jako nezávislá. Stěžovatel upozornil, že městský soud ani vrchní soud nevzaly v úvahu obsah protokolu, v němž je objektivně popsána jeho prvotní reakce na sdělení orgánu činného v trestním řízení, že jeho jednání by mohlo naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu; tento protokol označil za důkaz svědčící v jeho prospěch, který byl pominut.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstata stěžovatelovy ústavně právní argumentace spočívala v tvrzení, že provedenými důkazy nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, resp. její naplnění bylo chybně právně posouzeno.
Pokud jde o dokazování a zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nebo zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje, zasahuje pouze v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má ústavně právní relevanci a odůvodňuje jeho zásah. Z jeho dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že tak činí především v případech důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377); ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy pak zejména v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, či postrádají jejich základ [srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491), nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479) a další], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Pochybení takového charakteru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokázána na základě soudem označených listinných důkazů, svědeckých výpovědí osob, které obžalovanému lék vydávaly, lékařek, jejichž razítko a podpis na fiktivních objednávkách byly zneužity, a konečně i na základě výpovědi samotného stěžovatele. Ten nepopřel nákupy léku Adipex Retard a jeho obhajobě, že neměl ponětí, že se dopouští trestné činnosti a že z falešné loajality, částečně i prostoduchosti, vyhověl přání jemu cizích osob na obstarání léku, městský soud neuvěřil. Ze způsobu, jakým lék obstarával, z okolností, za kterých ho neznámému muži předával, z jeho množství a četnosti předání stěžovatel podle městského soudu musel minimálně vědět, že páchá nelegální činnost. Městský soud také zdůraznil, že účel, k němuž lék slouží, nutně musel vést stěžovatele k závěru, že důvod, proč lze lék pořídit pouze na lékařský předpis, souvisí s jeho složením, tj. s obsahem látky, jejíž volné použití je zákonem zakázáno; název látky byl obsažen nejen na obalu a v příbalovém letáku, ale byl dostupný i na Internetu včetně informace o tom, že tato látka vyvolává psychickou závislost. Postup při zajištění a provedení důkazů v rozsahu, který byl zcela způsobilý k řádnému zjištění skutkového stavu, krajský soud potvrdil jako správný a jeho hodnotící názor na provedené důkazy ve vztahu ke konstatování viny obžalovaného byl zcela ve shodě s tím, jak důkazy hodnotil městský soud. Krajský soud potvrdil správně zjištěný skutkový stav a obhajobu stěžovatele založenou na zpochybnění existence subjektivní stránky trestného činu označil za nevěrohodnou a účelovou; z konkrétních relevantních okolností, jak na ně poukázal městský soud, lze mít existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu za prokázanou. Námitkou o absenci subjektivní stránky trestného činu a jejího nahrazení úvahou krajského soudu se zabýval i Nejvyšší soud. Konstatoval, že městský soud ve skutkové větě a poté i v odůvodnění svého rozsudku precizně vymezil a rozvedl všechny relevantní okolnosti, jež jej vedly k závěru o naplnění subjektivní stránky; s tímto závěrem se v rámci svého přezkumu ztotožnil nejen krajský soud, ale i soud Nejvyšší. Nejvyšší soud vyzdvihl, že stěžovatel si musel být vědom nelegálnosti svého počínání, neboť po dobu 20 měsíců nakupoval enormní množství předmětného léku, jehož vydání bylo vázáno na lékařský předpis, způsobem, který ve zkráceném popisu Nejvyšší soud označil za vymykající se logickému uvažování.
Ústavní soud neshledal, že by vlastní obsah hodnocení provedených důkazů byl extrémně rozporný se zjištěními, které z nich byly vyvozeny, což je podle judikatury podmínka, za ní by mohl případně přistoupit ke kasaci soudních rozhodnutí. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel i přes odkazovaná ustanovení Listiny pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a se kterými se tyto přiměřeným způsobem vypořádaly. Námitka stěžovatele, že nebyla vzata jako důkaz v úvahu jeho reakce na sdělení, že jeho jednání by mohlo naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu, Ústavní soud uvádí, že jak ze stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 18), z protokolu o výslechu stěžovatele (č. l. 28 a násl.), výslechu v hlavním líčení (č. l. 551), z obsahu jeho odvolání a dovolání je zřejmé, že stěžovatelova obhajoba byla od samého začátku založena na tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu. Orgány činné v trestním řízení však daly dostatečným a řádným způsobem najevo, proč jí neuvěřily, a na základě jakých skutečností dospěly k závěru o existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu; lze jen dodat, že nehodnotily jen dobu a rozsah páchání trestné činnosti, jak stěžovatel namítal, ale i způsob provedení činu, chování a jednání stěžovatele a další související okolnosti specifické pro posuzovanou věc. Jejich postup tak nevykazuje deficity, které byly důvodem k zásahu Ústavního soudu ve věci řešené nálezem sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), ve kterém obecné soudy pouze stručně uzavřely, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, aniž by se blíže zabývaly tím, zda má jít o úmysl přímý či nepřímý, přičemž své závěry o úmyslném zavinění nijak blíže důkazně nedoložily.
Stále platí, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Nedozná-li se pachatel trestného činu, lze okolnosti subjektivní povahy zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Existence objektivních okolností, které se vzájemně doplňují a tvoří tak řetězec na sebe navazujících nepřímých důkazů, představuje dostatečný podklad pro závěry soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu. V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele, neboť zákonný podklad pro odsuzující výrok lze označit za výraz lidsky dosažitelné jistoty plynoucí především ze stanoveného procesu zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností, což platí i pro subjektivní stránku trestného činu.
Námitku stěžovatele, že prodejci léku Adipex Retard byla uložena peněžitá pokuta, zatímco on byl trestně stíhán, Ústavní soud nepovažoval za relevantní. Je skutečností, že Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále též "SÚKL"), který je správním úřadem oprávněným k výkonu dozoru v oblasti zacházení s léčivými přípravky na základě zákona, provedl v lékárnách v P. a ve V., cílenou kontrolu zacházení s návykovými látkami vzhledem k zaznamenanému nadměrnému výdeji léku Adipex Retard a po zjištění správních deliktů uložil poskytovatelce zdravotních služeb, provozovatelce a majitelce obou lékáren, A. Č., pokutu. Nicméně na základě podnětu SÚKL bylo zahájeno trestní stíhání nejen stěžovatele, ale i A. Č., jejíž věc však byla odložena, neboť jmenovaná dne 7. 2. 2016 zemřela. V těchto souvislostech Ústavní soud neshledal nic, co by zpochybňovalo nestrannost soudů, resp. soudců, rozhodujících o stěžovatelově vině a trestu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu