ECLI:CZ:US:2018:4.US.3756.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3756/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. Zuzany Kaparové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1122/2015-98, spojené s návrhem na přerušení řízení a předložení dvou předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti České republiky - Ministerstva životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o dvou předběžných otázkách se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"). Stížností napadený rozsudek podle názoru stěžovatelky porušil princip rovnosti zaručený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky zaručené čl. 28 Listiny a čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Porušeno mělo být rovněž právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a práva účastníků řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny).
II.
Jak se zjišťuje, žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 8 607,23 EUR s příslušnými úroky z prodlení. Svůj nárok dovozovala z toho, že jako zaměstnankyně žalované byla v období od 16. 7. 2011 do 16. 7. 2012 vyslána k Evropské Komisi jako "cost - free" národní expert. Vyslání žalobkyně mělo trvat 12 měsíců a mělo být financováno žalovanou, resp. vysílajícím státem. Tím údajně došlo ke změně místa výkonu práce oproti původní pracovní smlouvě, což mělo být posouzeno jako přeložení (§43 zákoníku práce). Po dobu výkonu práce v Evropské Komisi pobírala žalobkyně od žalované průměrný plat, byly jí uhrazeny náklady na cestu do nového místa výkonu práce v Bruselu a zpět do České republiky po ukončení působení jako národního experta a žalovaná nesla též náklady související s vysláním, včetně diet a ubytování.
Kromě uvedených náhrad se žalobkyně domáhala náhrady zvýšených životních nákladů podle ustanovení §2 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrady některých výdajů zaměstnancům v rozpočtových a příspěvkových organizacích s pravidelným pracovištěm v zahraničí (dále jen "nařízení vlády č. 62/1994 Sb."). Žalovaná však tyto náhrady přes výzvu žalobkyně neuhradila, proto se žalobkyně "prozatím" domáhala náhrady zvýšených nákladů za první tři měsíce od 16. 7. 2013 do 30. 9. 2013.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 7. 2014 č. j. 17 C 368/2013-35 žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyni příslušela za označené období náhrada za zvýšené životní náklady podle §181 zákoníku práce ve výši určené podle §3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 23 Co 461/2014-63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť s jiným právním názorem, neboť v případě žalobkyně nešlo o přeložení podle ustanovení §43 odst. 1 zákoníku práce, které nelze použít ani analogicky, neboť žalovaná nemá pobočku v Bruselu. Podle názoru odvolacího soudu podstatou sporu je výklad ustanovení §199 odst. 3 zákoníku práce v souvislosti s rozhodnutím Komise evropských společenství ze dne 12. 11. 2008, kterým se stanoví pravidla pro přidělování a odborné stáže národních odborníků v rámci útvarů Komise. Toto ustanovení v zásadě nepočítá s tím, že by zaměstnanci náleželo po dobu přeložení k orgánu Evropské unie jiné plnění, než je náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.
Odvolací soud konstatoval, že český právní řád nezakotvuje jinou právní úpravu, která by řešila odměňování českého národního experta vyslaného k orgánu Evropské unie. Podle názoru odvolacího soudu dochází k odlišnému postavení a odměňování českého národního experta hrazeného z prostředků Komise, který vedle náhrady mzdy podle ustanovení §199 odst. 3 zákoníku práce pobírá i další požitky (minimálně cestovní výdaje, denní příspěvky a měsíční příspěvky na pobyt v závislosti na vzdálenosti mezi místem původu a místem přidělení), a přiděleného českého národního odborníka pobírajícího pouze náhradu mzdy (podle ustanovení §199 odst. 3 zákoníku práce). Odvolací soud dospěl k názoru, že tuto "zjevnou nerovnovážnost", (na což reaguje i ustanovení §181 zákoníku práce odkazem na prováděcí vyhlášku č. 62/1994 Sb., která zaměstnancům, kteří mají místo výkonu práce v zahraničí určené jako pravidelné pracoviště, přiznává kromě výše uvedeného i výdaje spojené s přepravou osobních věcí a náhradu zvýšených osobních nákladů), resp. nedostatečnou právní úpravu v zákoníku práce, která nemůže jít k tíži zaměstnance, a zachování základních zásad zákoníku práce [§13 odst. 2 písm. b) a odst. 5 zákoníku práce], je nutné odstranit analogickým použitím ustanovení §199 odst. 3 zákoníku práce ve spojení s ustanovením §§172 - 181 zákoníku práce, resp. ve vztahu k nárokům uplatněným žalobou je nutné aplikovat ustanovení §181 zákoníku práce ve spojení s nařízením vlády č. 62/1994 Sb.
Výsledek sporu zvrátil v neprospěch žalobkyně dovolací soud, který k dovolání žalované rozsudkem ze dne 17. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1122/2015-98 změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu zamítl.
Dovolací soud posuzoval projednávanou věc podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 11. 2011 (dále jen "zák. práce") a zaměřil se na otázku dosud v rozhodování soudů neřešenou, totiž zda národnímu expertovi vyslanému do orgánu Evropské unie přísluší vedle náhrady mzdy podle §199 odst. 3 zákoníku práce i náhrady zvýšených životních nákladů podle §3 vládního nařízení č. 62/1994 Sb. a v této souvislosti dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. Dovolací soud nesouhlasil s názorem odvolacího soudu o nutnosti odstranění nerovnovážnosti při odměňování a zdůraznil, že žalobkyně nebyla svým zaměstnavatelem vyslána na pracovní cestu (§42 odst. 2 zákoníku práce), nešlo v jejím případě ani o přeložení zaměstnance k výkonu práce do jiného místa výkonu práce podle §43 odst. 1 zákoníku práce.
Poskytování náhrad podle výše citovaného nařízení vlády se podle dovolacího soudu vztahuje jen na poskytování náhrad některých výdajů zaměstnanců rozpočtových a příspěvkových organizací, kteří mají místo výkonu práce v zahraničí určeno jako pravidelné pracoviště, tedy mají takové pracoviště sjednané v jejich pracovní smlouvě. V případě přiděleného národního odborníka bude veškerá jeho pracovní činnost konána ve prospěch a v zájmu Komise, přičemž tento zaměstnanec přestane vykonávat pro zaměstnavatele práci jak v místu sjednaném v pracovní smlouvě, tak, i jinde. Proto nařízení vlády č. 62/1994 Sb. na poměry účastníků nelze přímo uplatnit.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jde o důležitou osobní překážku v práci, kdy pracovní poměr zaměstnance sice vůči zaměstnavateli zůstává zachován, ale veškeré právní povinnosti z tohoto pracovního vztahu jsou omezeny jen na povinnost zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu.
III.
Stěžovatelka se závěry dovolacího soudu nesouhlasí.
Dovolacímu soudu vytýká "překvapivost" jeho rozhodnutí, neboť je opřeno o právní názor, který nebyl ani jednou ze stran sporu v řízení uplatněn. Na změnu právního názoru prý měla být stěžovatelka ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. předsedou senátu dovolacího soudu upozorněna. Z pohledu stěžovatelky je proto rozhodnutí dovolacího soudu "nepředvídatelné".
Ve svých argumentech stěžovatelka vychází ze závěrů Ústavního soudu vymezených v nálezu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16, na které odkazuje. Porušení práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje stěžovatelka v postupu dovolacího soudu, který změnil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně, aniž by ve věci nařídil jednání. K porušení jejích procesních práv došlo prý poté, co dovolací soud jinak hodnotil důkazy provedené v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, přičemž stěžovatelka se k takovému procesnímu postupu dovolacího soudu neměla možnost vyjádřit. Dovolací soud se prý nijak nevypořádal s její argumentací postavenou na zásadě zákazu diskriminace.
Odůvodnění napadeného rozsudku podle názoru stěžovatelky postrádá vysvětlení, z jakého důvodu se dovolací soud přiklonil k právnímu názoru žalované, aniž akceptoval právní názor prezentovaný v průběhu celého řízení stěžovatelkou. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka napadené rozhodnutí "za relativně nepřezkoumatelné" ve vztahu k otázce odlišného právního zacházení. Dovolacím soudem uvedený odkaz na poslední pododstavec čl. 1 odst. 1 Rozhodnutí Komise ze dne 12. 11. 2008 C (2008) 6866 final, kterým se stanoví pravidla pro přidělování a odborné stáže národních odborníků v rámci útvarů Komise (dále jen "Rozhodnutí Komise") interpretuje stěžovatelka tak, že zmiňovaná část čl. 1 odst. 1 Rozhodnutí Komise hovoří o zajištění veškerých sociálních práv národního odborníka, zejména v oblasti sociálního a důchodového zabezpečení, což, podle jejího názoru, naopak znamená zachování veškerých plnění, které v obdobných případech poskytuje Česká republika zaměstnanci.
V souvislosti s právem na zákonného soudce stěžovatelka namítá, že Rozhodnutí Komise je součástí práva Evropské unie. Protože se jedná o tzv. nelegislativní akt s obecnou působností, který je závazný v plném rozsahu, měly být sporné otázky ve své podobě dosud neřešené soudní praxí Soudního dvora Evropské unie tomuto soudu po přerušení řízení předloženy s předběžnou otázkou podle č. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud, jako poslední instance v rozhodování v této věci, měl povinnost v případě sporného výkladu evropského práva tuto otázku předložit po přerušení řízení k rozhodnutí Soudnímu dvoru Evropské unie jako otázku předběžnou, podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
V rozhodnutí o odmítnutí dovolání vyložený právní názor Nejvyššího soudu údajně porušil právo stěžovatelky na rovné zacházení a zákaz diskriminace, jestliže v případě pracovníků Ministerstva zahraničí jsou jeho zaměstnanci, vysílaní v režimu cost-free, příjemci sporného nároku, avšak stěžovatelka nikoli. Stěžovatelka dovozuje, že na úrovni pracovního práva je nutné rovné zacházení se všemi zaměstnanci (§16 odst. 1 zák. práce), nikoli odlišné, jako je tomu v případě zaměstnanců Ministerstva zahraničí. Obdobně právo na "rovnost" garantuje i čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatelka se domnívá, že citovaný článek Evropské listiny má být zohledněn při výkladu rozhodnutí Evropské Komise ze dne 12 listopadu 2008, C (2008) 6866, které mělo zajistit shodné postavení národním expertům, tedy jak těm, kteří jsou placeni z prostředků Unie, tak i těm, kteří jsou placeni z prostředků národních států. Povinnost národních států při aplikaci evropského práva respektovat princip rovnosti předepisuje i výklad evropského práva, podaný Soudním dvorem Evropské unie (viz rozsudek sp. zn. C-401/11, věc Blanka Soukupová proti Ministerstvu zemědělství). Podle názoru stěžovatelky prací pro Komisi plnila svoji povinnost, za niž jí měla být přiznána i odpovídající odměna, neboť zvýšené životní potřeby si musela hradit ze svých prostředků, což mělo zásadním způsobem redukovat její příjmovou složku. Za této situace měly být na její odměňování aplikovány čl. 28 Listiny a čl. 31 odst. 1 Evropské listiny.
Stěžovatelka sice uznává doktrínu Ústavního soudu, který nepředkládá Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky prý proto, že evropské právo není součástí ústavního pořádku České republiky, současně však namítá, že "úplná autonomie národního ústavního práva je obtížně udržitelná" zejména z tohoto důvodu, že základní hodnotové cíle národního státu a Evropské unie se nemohou zásadně lišit. Za této situace navrhuje, aby Ústavní soud přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie tuto předběžnou otázku (resp. předběžné otázky):
"Je třeba čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie vykládat tak, že pokud osoby vyslané členským státem jako bezplatní národní odborníci podle čl. 2 rozhodnutí Evropské komise ze dne 12. listopadu 2008, C (2008) 6866 (dále též "rozhodnutí") nemají, co se týče náhrad na zvýšené životní náklady nebo jiná obdobná plnění podle pracovního práva, vůči státu, který je dal k dispozici Evropské komisi, nárok na úhradu těchto náhrad ve stejném rozsahu jako jiné osoby, které jsou národními odborníky nepodléhajícími čl. 2 rozhodnutí, jež mají tento nárok, je porušena jejich rovnost před zákonem podle čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie?"
"Je třeba čl. 31 Listiny základních práv Evropské unie vykládat tak, že pokud osoby vyslané členským státem jako bezplatní národní odborníci podle čl. 2 rozhodnutí nemají, co se týče náhrad na zvýšené životní náklady nebo jiná obdobná plnění podle pracovního práva, vůči státu, který je dal k dispozici Evropské komisi, nárok na úhradu těchto náhrad, pokud je národní právo vysílajícího státu v pracovním poměru jinak nezaručuje, je porušeno právo na takové pracovní podmínky, které respektují jejich důstojnost podle čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie?"
IV.
Ústavní soud zaslal projednávanou ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a Ministerstvu životního prostředí.
Nejvyšší soud jménem předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že v rámci rozhodování o dovolání zachoval ústavní konformitu a respektoval i procesní práva stěžovatelky.
Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") ve svém vyjádření jako vedlejší účastník řízení poukázalo na skutečnost, že stěžovatelce nenáležely náhrady nákladů spojené s přeložením do jiného místa výkonu práce ani náklady náležející při vyslání na zahraniční pracovní cestu. Ministerstvo žádná pracoviště v zahraničí nemá a nemělo, nemůže tedy svého zaměstnance nikam přeložit a aplikovat tak na jeho pobyt příslušná ustanovení zákoníku práce a souvisejících předpisů.
Ministerstvo dále uvádí, že vyslání národního experta do institucí EU je vždy věc dvoustranné dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem na základě individuálního zájmu konkrétního zaměstnance. Což byl i případ stěžovatelky. Nešlo o žádnou pracovní cestu, neboť stěžovatelka vykonávala práci výhradně pro Komisi, nikoli pro ministerstvo, jako svého zaměstnavatele. Navzdory tvrzení stěžovatelky ministerstvo poznamenává, že její práva v oblasti sociálního a důchodového pojištění byla po celou dobu jejího působení v instituci EU plně zachována. Pokud stěžovatelka argumentuje závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08, ministerstvo je přesvědčeno, že dovolací soud nevykládal rozhodnutí Komise ze dne 28. 11. 2008, ale přímo aplikoval citované Rozhodnutí, které samo výslovně dělí sekondované národní experty do dvou skupin, tedy ty, které ve vlastním zájmu evropská instituce chce sama financovat a ty, které tam působí především v zájmu vlastního rozšíření zkušeností a znalostí a jejich financování proto ponechává na národních státech. Ministerstvo zdůrazňuje, že právo na rovné postavení lze vyžadovat jen v případě rovných podmínek, což v daném případě splněno nebylo a je právem zákonodárce, aby zákonem stanovil odlišné podmínky zacházení pro různé skupiny subjektů.
K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že k němu nemá co dodat.
V souvislosti s vyjádřením ministerstva stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu dupliku, jejímž obsahem je polemika s tvrzeními i názory ministerstva. Stěžovatelka odkázala v této souvislosti na obsah korespondence předcházející jejímu vyslání k orgánu EU.
V.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 citovaného zákona a contrario).
VI.
Ústavní soud se zabýval stěžovatelkou uplatněnými námitkami ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (srovnej např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Z hlediska ústavně právního může být současně zkoumána otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, a zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou se skutkovými zjištěními v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně konformní, resp. jestli není zatížen libovůlí.
Žádná taková protiústavní pochybení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vymezila tvrzenou protiústavnost napadeného rozsudku dovolacího soudu takto:
1) překvapivostí jeho rozsudku (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod);
2) jeho nedostatečným odůvodněním, které se údajně nevypořádalo se všemi argumenty stěžovatelky a je prý proto částečně nepřezkoumatelné, přičemž některé argumenty dovolacího soudu údajně nemají oporu v předpisech, na které odkazují;
3) dovolací soud nepředložil při výkladu evropského práva věc Soudnímu dvoru Evropské unie (čl. 38 odst. 2 Listiny);
4) dovolací soud nerespektoval princip rovnosti před zákonem (čl. 1 Listiny a čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie);
5) jeho rozhodnutím prý došlo k porušení práva na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky (čl. 28 Listiny a čl. 31 Listiny základních práv Evropské unie).
Žádné z těchto námitek však Ústavní soud nemohl přisvědčit.
Ad 1)
K námitce stěžovatelky o údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí, která údajně tkví v právním názoru dovolacího soudu, že nerovnost mezi přiděleným národním odborníkem, pobírajícím pouze náhradu mzdy podle §199 odst. 3 zák. práce a českým národním odborníkem, který je placen z prostředků Komise a pobírá vedle náhrady mzdy podle §199 odst. 3 zák. práce i další požitky, je založena již Rozhodnutím komise, je třeba připomenout, že "nerovnovážným stavem" právní úpravy a tím i vznikající nerovností mezi výše uvedenými odlišnými skupinami českých národních expertů, se zabýval již odvolací soud. Nejde proto pro stěžovatelku o žádný "nový právní názor". V souvislosti s dovolacím řízením je třeba připomenout, že o dovolání rozhodne dovolací soud zpravidla bez jednání (§243a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Ústavní soud proto nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že napadený rozsudek dovolacího soudu byl pro ni překvapivým rozhodnutím. S obsahem dovolání, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, se stěžovatelka měla možnost seznámit a také na ně reagovala svým vyjádřením. O překvapivé rozhodnutí s prvky libovůle nemůže jít v případě rozsudku dovolacího soudu také proto, že odůvodnění napadeného rozsudku respektuje obsah ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Obsah dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu i právní otázka vymezená dovolatelkou, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (§237 o. s. ř.), současně nekoresponduje s tvrzením stěžovatelky o údajném porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí (závěry vyplývající z nálezu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16, na které odkazuje stěžovatelka, se týkají zcela jiné procesní situace).
Ad 2)
K námitce stěžovatelky spočívající v tvrzení, že dovolací soud nevyvrátil veškeré její argumenty, Ústavní soud připomíná, že dovolací řízení není "polemikou" s právním názorem toho účastníka řízení, který dovolání nepodal, i když se k dovolání vyjádřil a předestřel tomuto soudu vlastní názor na výklad právního předpisu. Dovolací soud shledal dovolání přípustným k řešení právní otázky, dosud v jeho rozhodovací praxi neřešené, přičemž vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Na rozdíl od těchto soudů dospěl ovšem k jinému právnímu závěru, o možnosti aplikovat v projednávané věci nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Dovolací soud konstatoval, že projednávanou věc je třeba posuzovat podle příslušných ustanovení zákoníku práce, tedy podle normy vnitrostátního práva a dále dospěl k závěru, že aplikace citovaného nařízení na projednávaný případ nepřichází v úvahu ani nepřímo, a to z důvodů, podrobně vyložených v odůvodnění předmětného rozsudku. Pokud se týká výkladu na projednávanou věc aplikovaných ustanovení zákoníku práce, Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu ani v provedeném výkladu nic, co by svědčilo o tvrzené protiústavnosti.
Ad 3)
Ústavní soud k namítané povinnosti předložit dovolacím soudem předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie připomíná, že není porušením této povinnosti každé nepoložení předběžné otázky, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení, které může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky; k tomu by došlo například za situace, kdy měl vnitrostátní soud sám o intepretaci unijního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil. Takovým postupem by byla svévolně popírána pravomoc Soudního dvora Evropské unie (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1008/12, resp. usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2981/16, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). Porušením práva na zákonného soudce, resp. na spravedlivý proces tak není každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, ale jen zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování, nesoucí znaky svévole. Také podle závěrů plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva Úmluva výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu.
Ústavní soud z obsahu napadeného rozsudku nedospěl k závěru, že by dovolací soud "vykládal evropské právo" v souvislosti s Rozhodnutím Komise, když poukázal na znění některých článků tohoto Rozhodnutí. V tomto smyslu nelze dovozovat porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Ad 4)
Stěžovatelkou namítaná rovnost zaměstnanců před zákonem je v zásadě zaručena za situace, že jde zásadně o skupinu zaměstnanců stejného postavení plnících pracovní úkoly za stejných (výchozích) podmínek. O takovou situaci v projednávané věci nejde. Srovnávání dílčích "výhod" zaměstnanců různých ministerstev s různě vymezeným okruhem působnosti ostatně nebylo ani obsahem napadeného rozsudku a zvažování dovolacího soudu.
Ad 5)
Rovněž v případě práva na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky Ústavní soud nemůže souhlasit s argumentací stěžovatelky. Jak vyplývá z vyjádření ministerstva, veškerá sociální a zdravotní pojištění stěžovatelky hradilo v době jejího působení u Komise řádně ministerstvo, přičemž stěžovatelka byla za práci pro Evropské společenství odměňována platem ve výši průměrného měsíčního výdělku, kterého dosahovala u ministerstva, a který odpovídal právním předpisům.
V souvislosti s návrhem stěžovatelky na přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o stěžovatelkou formulovaných dvou předběžných otázkách, Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od jím formulovaného stanoviska (k tomu viz nález ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10, N 154/66 SbNU 311), že není součástí systému obecného soudnictví. Referenčním rámcem přezkumu Ústavního soudu zůstávají (i po 1. 5. 2004) jen normy ústavního pořádku České republiky, neboť úkolem Ústavního soudu je výhradně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). K tomu viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04, 154/2006 Sb., N 50/40 SbNU 443, případně nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05, 57/2007 Sb.
Je věcí obecných soudů zkoumat uplatnění unijního práva a v určitých případech, spadajících pod rozsah čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, případně předložit Soudnímu dvoru otázku výkladu nebo platnosti práva Evropské unie (srovnej bod 20 nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08). Předložení stěžovatelkou formulovaných předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie Ústavnímu soudu nepřísluší rovněž z procesních důvodů, neboť není soudem poslední instance aplikujícím předpisy unijního práva. Tvrzení stěžovatelky, že "referenčním rámcem přezkumu ústavnosti je současně i Listina základních práv Evropské unie, která je součástí ústavního pořádku, a jejíž působnost se na testovaný právní vztah vztahuje", Ústavní soud nesdílí.
Ústavní soud nezjistil stěžovatelkou tvrzené porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost, spojenou s návrhem na přerušení řízení a předložení dvou předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu