ECLI:CZ:US:2018:4.US.3766.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3766/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Stavebního bytového družstva K., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Riegrova 172, 278 01 Kralupy nad Vltavou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017 č. j. 25 Co 181/2015-377, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu v Mělníku a 2. Ing. Anny Koulové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2017, napadá Stavební bytové družstvo K. (dále rovněž "žalobce" nebo "stěžovatel") rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017 č. j. 25 Co 181/2015-377 pro údajné porušení práva na spravedlivý proces. K tomuto porušení došlo podle názoru stěžovatele tím, že se "odvolací soud věcně nezabýval nároky uplatněnými žalobním žádáním a to výhradně v důsledku výkladu zásadní právní otázky extrémně nesouladného s předcházející judikaturou Nejvyššího soudu".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku se zjišťuje:
U Okresního soudu v Mělníku (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 5 C 199/2013 občanskoprávní spor mezi žalobcem a žalovanou Ing. Annou Koulovou (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 33 062,90 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že žalovaná řádně neplatila platby na náklady spojené se správou, údržbou a opravami společných částí domu.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 č. j. 5 C 199/2013-223 rozhodl tak, že žalobě vyhověl ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci žalovanou částku spolu s příslušným úrokem z prodlení (výrok I). Soud zamítl žalobu ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 161,90 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím z dalších částek nad rámec úroku z prodlení přiznaného výrokem pod bodem I (výrok III), zamítl vzájemnou žalobu ze dne 24. 9. 2013, kterou se žalovaná po žalobci domáhala 25 100,- Kč (výrok IV) a dále rozhodl o povinnosti doplatit soudní poplatek a náhradu nákladů státu a náhradu nákladů řízení (výroky V, VI, VII a VIII).
Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná řádně nehradila platby na náklady spojené se správou domu, a proto žalobě v této části vyhověl. Zamítl vzájemnou žalobu na zaplacení částky 100,- Kč denně jako pokuty od 11. 10. 2009 do 18. 6. 2010 podle ustanovení §23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen "ZOVB"), neboť pokuta nebyla v rozhodné době aplikovatelná, protože předmětné ustanovení bylo do zákona vloženo později, a podle přechodných ustanovení jeho účinnost nastala až ke dni 1. 1. 2010. Lhůta pro převod bytové jednotky v případech žádostí o převod, podaných před účinností zákona, skončila uplynutím deseti měsíců od 1. 1. 2010, tj. dnem 1. 11. 2010. V případě převodu bytové jednotky žalované byl návrh na vklad podán dne 18. 6. 2010, tedy před uplynutím uvedené desetiměsíční zákonné lhůty počítané od 1. 1. 2010; nárok na zaplacení pokuty tedy nemohl vzniknout.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 9. 8. 2017 č. j. 25 Co 181/2015-377 změnil odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku I tak, že žalobu ohledně zaplacení částky 33 062,90 Kč s úroky z prodlení zamítl (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III, IV a V).
V řízení o meritu věci odvolací soud konstatoval, že je nepochybné, že doručením vyrozumění Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 9. 7. 2010 o provedení vkladu smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky a spoluvlastnického podílu k pozemkům a společným částem budovy č.p. X v H. ulici v K dne 2. 8. 2010, došlo k témuž dni ke vzniku Společenství vlastníků jednotek v předmětném domě v souladu s ustanovením §9 odst. 3 ZOVB, neboť v domě bylo a je více než pět bytových jednotek, jak vyplývá z prohlášení žalobce jako vlastníka ze dne 27. 6. 2007; tři z bytových jednotek byly ve vlastnictví různých vlastníků. Bylo proto povinností žalobce svolat nejdéle do 60 dnů po vzniku společenství první schůzi shromáždění společenství. Tuto zákonnou povinnost žalobce nesplnil, i když tak měl učinit. Žalobce měl plnit pouze funkci orgánů společenství vlastníků do doby jejich zvolení a právní poměry společenství se měly řídit vzorovými stanovami, vydanými nařízením vlády.
V odvolacím řízení žalovaná doložila notářský zápis ze dne 20. 5. 2015 NZ 122/2015, N 139//2015, kterým bylo osvědčeno shromáždění společenství vlastníků jednotek předmětného domu, které schválilo stanovy a zvolilo tříčlenný výbor. Pro úplnost odvolací soud uvedl, že tímto okamžikem zaniklo právo správy předmětného domu žalobcem. Podle výpisu z rejstříku společenství vedeného Městským soudem v Praze bylo zjištěno, že společenství je zapsáno od 29. 6. 2015 v tomto rejstříku a bylo mu přiděleno IČO, předsedkyní výboru je s účinky od 14. 12. 2015 žalovaná. Odvolací soud dále poznamenal, že správa domu není totožná s vlastnictvím domu, vznikem společenství předmětného domu ze zákona došlo ke změně v postavení žalobce, který mohl plnit pouze funkci orgánu společenství (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 29 Cdo 616/2011). Protože žaloba byla podána jménem Stavebního bytového družstva K., nikoli Společenstvím vlastníků jednotek X K., nebyla podána subjektem oprávněným samostatně žalobu na plnění vůči žalované podat.
Na základě shora uvedených skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nebyl v předmětné věci aktivně legitimován k podání žaloby, neboť jediným oprávněným, který se mohl domáhat uplatnění pohledávky společenství za jeho členem, mohlo být jen Společenství vlastníků jednotek, přičemž tento orgán tak mohl učinit až po uskutečnění první schůze a zvolení orgánů společenství. Žalovaný nesplněním své zákonné povinnosti zavinil, že společenství nebylo funkční a nemohlo spravovat svůj majetek.
Odvolací soud konstatoval, že v průběhu řízení žalobce navrhl, aby do řízení místo něho vstoupilo Společenství vlastníků jednotek domu X K. se sídlem L. Odvolací soud tento návrh usnesením ze dne 5. 1. 2016 č. j. 25 Co 181/2015-297, které nabylo právní moci dnem 1. 2. 2016, zamítl.
Dovolání, podané žalobcem proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 1. 2016 č. j. 25 Co 181/2015-297, dovolací soud usnesením ze dne 23. 1. 2017 č. j. 26 Cdo 3004/2016-332 zamítl.
Dovolací soud ve svém zamítavém usnesení vyšel ze zjištění, že společenství vzniklo dnem 2. 8. 2010 v souladu s ustanovením §9 odst. 3 ZOVB, tedy před zahájením řízení před soudem prvního stupně. Konstatoval, že dne 18. 5. 2015 se konalo shromáždění společenství, na kterém byly schváleny stanovy a zvolen výbor, přičemž z ustanovení §9 odst. 10 ZOVB plyne, že v okamžiku zvolení statutárního orgánu plnil žalobce funkci orgánu společenství, a že až zvolením výboru společenství tato jeho funkce zanikla.
Nad rámec shora popsaného průběhu sporu lze ještě dodat:
Dne 23. 3. 2017 podal žalobce ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017 č. j. 26 Cdo 3004/2016-332, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 2. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 890/17 odmítl.
III.
Stěžovatel v nynější ústavní stížnosti tvrdí, že měnícím výrokem odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud při řešení hmotné otázky se extrémním způsobem odchýlil od ustáleného právního názoru Nejvyššího soudu; tím prý došlo k porušení zásady legitimního očekávání stěžovatele (§13 občanského zákoníku).
Stěžovatel tvrdí, že jako bytové družstvo, vymezené v ustanovení §24 odst. 1 a 2 ZOVB, uplatnil právo na zaplacení pohledávky z titulu neuhrazených příspěvků a předepsaných plateb, a to žalobou podanou u nalézacího soudu již v roce 2013.
V další části ústavní stížnosti setrvává stěžovatel na svém stanovisku k otázce sukcese vzniklého společenství vlastníků na místo dosavadního žalobce postupem podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., a zdůrazňuje, že pro rozhodnutí ve věci samé byl rozhodný okamžik přechodu práva správy částí budovy a pozemku z bytového družstva jako dosavadního zákonného správce na nově vzniklé společenství vlastníků. Tato otázka sukcese byla až do roku 2012 rozhodována a řešena rozdílně jak odvolacími soudy, tak i soudem dovolacím. Stěžovatel poukazuje na údajné interpretační rozpory v této otázce, přičemž setrvává na stanovisku, že jeho procesní postup byl správný, jestliže uplatnil pohledávku proti vlastnici bytové jednotky za situace, kdy společenství vlastníků jednotek ještě nezvolilo svůj orgán - výbor společenství vlastníků jednotek, a stěžovatel tak oprávněně vykonával svou funkci správce, se všemi právy a povinnostmi z tohoto postavení vyplývajícími.
Stejně jako ve svých dřívějších podáních, adresovaných odvolacímu soudu, stěžovatel i v ústavní stížnosti zastává názor, že pokud k volbě orgánů společenství vlastníků došlo až dne 18. 5. 2015, pak teprve k tomuto dni družstvo pozbylo postavení správce (resp. k tomuto okamžiku pozbyl stěžovatel při výkonu funkce orgánů společenství právo a povinnost uplatňovat nároky společenství v soudním řízení svým jménem), takže teprve k tomuto okamžiku prý mohlo dojít k přechodu práv, o která v řízení šlo, na již dříve vzniklé společenství vlastníků jednotek.
IV.
Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele, směřujícími proti rozsudku odvolacího soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě je třeba konstatovat, že odvolací soud se nemohl meritorně zabývat žalobním návrhem stěžovatele za situace, kdy dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl k vymáhání sporné pohledávky v době podání své žaloby aktivně legitimován.
Názor stěžovatele, předestřený Ústavnímu soudu, je ve své podstatě jen polemikou s právním názorem odvolacího soudu.
Ústavní soud v právním posouzení věci odvolacím soudem, opřeném o platnou judikaturu Nejvyššího soudu, neshledává žádný protiústavní deficit. Odvolací soud se při svém rozhodování řídil právním názorem dovolacího soudu i platnou judikaturou ke sporné otázce nástupnictví. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska ústavnosti nelze nic podstatného vytknout ani skutkovým závěrům obecných soudů (ostatně stěžovatelem v ústavní stížnosti nerozporovaným).
Lze připustit, že při řešení sporné otázky sukcese bytových družstev a společenství vlastníků bytových jednotek došlo v judikatuře obecných soudů v průběhu minulých let ke značnému výkladovému posunu, který se nepochybně odrazil jak v rozhodování Nejvyššího soudu, tak i soudů nižších stupňů. Takový vývoj judikatury obecných soudů, vycházející z podústavních norem, sám o sobě není možno hodnotit jako protiústavní.
Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelových základních práv; proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu