ECLI:CZ:US:2018:4.US.3805.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3805/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Gabriely Michaličkové, zastoupené Mgr. Petrem Duškem, advokátem, se sídlem Nový lesík 998/5, 162 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2017 č. j. 23 Co 137/2017-94, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti A. obchodní společnosti LOITE Consulting a. s., se sídlem Husitská 344/63, 130 00 Praha 3, IČ: 24218880, B. Obvodního soudu pro Prahu 5 a C. soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 5. prosince 2017 návrh podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Gabriela Michaličková (dále jen "stěžovatelka" nebo "povinná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované mimo jiné článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dne 14. června 2018 doplnila stěžovatelka své podání o informaci, že Nejvyšší soud vydal další usnesení ze dne 2. května 2018 č. j. 21 Cdo 77/2018-117, které dle stěžovatelčina názoru dokládá, že doposud nebylo konečným způsobem rozhodnuto o jejím dědictví po zesnulé MUDr. Věře Masopustové.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Usnesením ze dne 22. února 2017 č. j. 094 EX 07908/08-86, soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále jen "soudní exekutor"), rozhodl v exekučním řízení vedeném pro částku 27 136,83 Kč s příslušenstvím tak, že namísto zemřelé původní povinné MUDr. Věry Masopustové, bude v řízení nadále pokračováno s Gabrielou Michaličkovou (povinná).
2) Proti usnesení soudního exekutora podala povinná odvolání, s tím, že řízení ve věci dědictví po původní povinné dosud nebylo pravomocně ukončeno, když nadále probíhalo řízení o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. února 2017 č. j. 32 D 987/2016-36 (vydaného notářkou, jako soudní komisařkou) o nabytí dědictví jedinou dědičkou - povinnou, a její procesní nástupnictví tak v danou chvíli nepřipadá v úvahu. Zároveň povinná rozporovala výši pasiv v rámci pozůstalosti.
3) Usnesením ze dne 12. dubna 2017 č. j. 23 Co 137/2017-94, Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadené usnesení soudního exekutora potvrdil. Učinil tak proto, neboť postup soudního exekutora shledal - s odkazem na §52 odst. 1 a 2 e. ř. a §107 odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. - zcela správným a případnými námitkami, týkajícími se dalšího procesního postupu notářky v pozůstalostním řízení, se v exekučním řízení nemohl zabývat.
4) Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 26. září 2017 sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, odmítl jako vadné, neboť neobsahovalo řádné vymezení dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. K takovému závěru dovolací soud došel za situace, kdy povinná založila své právní závěry na zcela odlišném skutkovém stavu, než jaký byl v řízení před soudy nižších stupňů zjištěn.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že usnesení odvolacího soudu postrádá dostatečné a přezkoumatelné odůvodnění, přičemž dovolací soud tyto nedostatky nijak nenapravil, ani je nereflektoval, a to i přes výslovné výhrady stěžovatelky. Zároveň stěžovatelka namítá, že dovolací soud rozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti až po pěti měsících po podání dovolání, spolu s usnesením o jeho odmítnutí.
Co se týče usnesení odvolacího soudu, stěžovatelka tvrdí, že tento v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o tom, že usnesení o nabytí dědictví jedinou dědičkou nabylo právní moci, čímž zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Dovolací soud nejenže dané pochybení odvolacího soudu nijak nereflektoval, ale dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se vypořádal s veškerými námitkami, které vznesla.
Konečně stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu, že v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz) nerozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, resp. rozhodl o něm současně s odmítnutím dovolání.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že stěžovatelka se prostřednictvím opravných prostředků podaných v projednávané věci snaží zvrátit stav, kdy nejprve neodmítla dědictví, které se následně (dle jejích tvrzení) ukázalo být předlužené. Z tohoto důvodu proti usnesení o nabytí dědictví jedinou dědičkou podala odvolání, které však bylo odmítnuto (dle stěžovatelky prý nesprávně) pro opožděnost. Za takové situace se stěžovatelka pokusila prostřednictvím opravných prostředků, podaných proti usnesení soudního exekutora o procesním nástupnictví, zamezit pokračování exekučního řízení do doby, než bude usnesení o nabytí dědictví řádně přezkoumáno. Je tedy zjevné, že její námitky mají původ v jiném - byť souvisejícím - řízení, než z něhož vzešla ústavní stížnost, jíž se nyní Ústavní soud zabývá.
Ve světle stížnostních námitek je třeba připomenout, že Ústavní soud opakovaně zdůraznil nezbytnost toho, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí odpovídala kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud je povinen se s argumentací účastníka v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá) dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 a ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96).
V poměrech projednávané věci je třeba dát stěžovatelce dílem za pravdu v tom, že usnesení odvolacího soudu neobsahuje klíčovou pasáž o tom, na základě jakých důkazů dospěl ke stěžejnému závěru, že usnesení o nabytí dědictví jednou dědičkou - stěžovatelkou je pravomocné a vykonatelné. V takové situaci by za jiných okolností bylo zapotřebí ústavní stížnosti již z tohoto důvodu vyhovět a napadené usnesení odvolacího soudu zrušit z důvodu tzv. extrémního nesouladu mezi jeho skutkovými zjištěními a jím provedenými důkazy (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94).
Nicméně v poměrech projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že takový postup není namístě, neboť pochybení odvolacího soudu dodatečně napravil soud dovolací. Ten ve svém usnesení připomněl právě obsah spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 987/2016, z něhož se podává, že již v době rozhodování odvolacího soudu (tj. 12. dubna 2017) bylo odvolání stěžovatelky proti usnesení o nabytí dědictví odmítnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (resp. notářky jako soudní komisařky) ze dne 7. března 2017 č. j. 32 D 987/2016-64, jako opožděné a dané usnesení tak nabylo právní moci dne 6. února 2017 (jak tvrdil i odvolací soud v projednávané věci). Přitom závěr Obvodního soudu pro Prahu 5 o opožděnosti odvolání byl následně potvrzen i usnesením odvolacího soudu ze dne 31. července 2017 č. j. 24 Co 80/2017-86. Ústavní soud proto sdílí závěr dovolacího soudu, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti je zjevné, že v době rozhodování odvolacího soudu již pozůstalostní řízení po původní povinné bylo pravomocně skončeno, a postup odvolacího soudu proto nelze hodnotit jako zjevně svévolný.
Co se týče výhrad stěžovatelky vůči usnesení dovolacího soudu, je třeba říci, že tyto lze dílem odmítnout s ohledem na skutková zjištění uvedená shora (včetně otázky správnosti vyznačení doložky právní moci). Poukazuje-li stěžovatelka na třetí otázku, kterou předložila dovolacímu soudu k posouzení, je třeba říci, že z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2014 sp. zn. 31 Cdo 1170/2012 nelze dovodit stěžovatelkou namítané pochybení na straně obecných soudů při rozhodování o procesním nástupnictví ve spojení se zkoumáním výše pasiv dědictví. V projednávané věci totiž nešlo o případ, kdy by o procesním nástupnictví bylo rozhodováno v průběhu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nýbrž v průběhu exekučního řízení. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se však podává, že při rozhodování o procesním nástupnictví v exekučním řízení není místa pro řešení otázek spojených s rozsahem odpovědnosti dědice za vymáhaný dluh. Rozsah odpovědnosti povinného za vymáhaný dluh zůstavitele se může stát toliko předmětem řízení o zastavení exekuce [§268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005 sp. zn. 20 Cdo 245/2004, ze dne 28. února 2007 sp. zn. 20 Cdo 982/2006, ze dne 20. září 2011 sp. zn. 20 Cdo 2169/2010, či ze dne 24. října 2017 sp. zn. 20 Cdo 2203/2017).
Konečně co se týče návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, Ústavní soud toliko připomíná svůj závěr formulovaný ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3425/16. Z něho se podává, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, návrh na odklad vykonatelnosti není "projednatelný", a v takovém případě z ústavněprávního hlediska lze akceptovat i spojení rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti s rozhodnutím o dovolání. Současně je třeba dodat, že je tomu tak pouze za předpokladu, že dovolací soud rozhodne o odmítnutí dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Jestliže stěžovatelka podala dovolání dne 26. května 2017 a dovolací soud je odmítl usnesením ze dne 26. září 2017 (tedy čtyři měsíce poté), považuje Ústavní soud takový postup dovolacího soudu za ústavně aprobovatelný. K tomu lze toliko dodat, že dovolací soud je povinen vydat usnesení o odmítnutí dovolání dle §243c odst. 1 věty prvé o. s. ř. do šesti měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (srov. §243c odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
Pouze na okraj se sluší dodat, že stěžovatelkou předložené usnesení dovolacího soudu ze dne 2. 5. 2018 sp. zn. 21 Cdo 77/2018 z hlediska posouzení ústavní stížnosti ničeho nového nepřináší. Napadená rozhodnutí obecných soudů totiž vycházela ze stavu, který panoval v době jejich vyhlášení (srov. §154 odst. 1, §167 odst. 2 a §243f odst. 1 o. s. ř.), což je rozhodné pro posouzení otázky právní moci usnesení o nabytí dědictví jedinou dědičkou - stěžovatelkou. Následné zrušení takového rozhodnutí v rámci dovolacího řízení (vzešlého navíc z jiných, než v tomto řízení Ústavním soudem přezkoumávaných) rozhodnutí, proto pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti není relevantní.
Ústavní soud proto uzavírá, že v situaci, kdy nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do některého ze základních práv či svobod stěžovatelky, mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu