ECLI:CZ:US:2018:4.US.3807.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3807/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Vratislava Širokého, zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 12. 2016 č. j. 22 C 78/2016-90 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017 č. j. 15 Co 118/2017-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů vydaných v řízení o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po vedlejším účastníkovi (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 30 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 8 C 754/2009 a následně u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 117/2013. Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.), avšak zamítl jeho žalobu o zaplacení částky 30 000 Kč (výrok II.) a nepřiznal mu náhradu nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II.).
Podle stěžovatele mělo k porušení jeho práv dojít v důsledku toho, že soudy pouze konstatovaly porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v soudním řízení, ale nepřiznaly mu jím požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč. Stěžovatel má za to, že pouhé konstatování porušení práva je naprosto nedostatečné a nenapravuje chyby, kterých se soudní soustava dopustila. Rozhodnutí civilních soudů je podle něj zcela překvapivé, neboť v obdobných případech jsou náhrady přiznávány. Stěžovatel uvádí, že jeho důvěra v právní systém a spravedlnost byla značně narušena a nelze to odbýt pouhým konstatováním, že právo bylo porušeno. Na tom podle stěžovatele nic nemění ani skutečnost, že původní řízení, ve kterém došlo k průtahům, bylo vedeno o bagatelní částku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc civilních soudů posuzovat existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo sp. zn. I. ÚS 215/12).
Podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že "(2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo." Platná právní úprava tedy připouští, že přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nemusí být vždy přiznáno v penězích. Tento stav přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladná se zárukami plynoucími z čl. 36, jakož i čl. 38 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/14).
Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí soudů odpovídá individuálním okolnostem stěžovatelova případu. Civilní soudy zcela korektně přihlížely k tomu, že předmětné soudní řízení se vedlo pro bagatelní částku, přičemž vůbec nedošlo k projednání věci samé, a to pro postup samotného stěžovatele. Ten, poté co mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, poplatek nezaplatil a zavinil tak zastavení řízení. Ústavní soud tak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu