ECLI:CZ:US:2018:4.US.3917.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3917/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ludmily Doleželové, zastoupené Mgr. Milanem Kružíkem, advokátem se sídlem v Brně, Běhounská 2/22, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 Cdo 2779/2018-289, Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 6 Cmo 266/2016-219, a ze dne 31. 5. 2016, č. j. 6 Cmo 109/2016-191, a Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 7 Cm 43/2013-196, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní korporace ALTEA EUROPE spol. s r. o. se sídlem v Praze 1, U Lužického semináře 114/46, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podepsala jako směnečný rukojmí směnku vlastní vystavenou žalovanou 1) na řad remitenta IFP Institut Finančního poradenství, a. s. Dalším směnečným rukojmím z uvedené směnky byla korporace att firm s. r. o. jakožto žalovaný 3). Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 Cm 43/2013-8, uložil stěžovatelce a žalovaným 1) a 3) povinnost zaplatit původnímu žalobci směnečný peníz 48 000 Kč spolu s 6% úroky od 11. 3. 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 160 Kč a náhradu nákladů řízení 2410 Kč. Směnka byla v průběhu doby indosována ve prospěch vedlejší účastnice řízení.
Stěžovatelka podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které odůvodnila tak, že směnka není podložena řádnou smlouvou, upozornila na podvod a uvedla, že si není vědoma, že by směnku podepsala. Při ústním jednání konaném dne 9. 5. 2015 vzala stěžovatelka námitku nepravosti podpisu zpět. Městský soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, č. j. 7 Cm 43/2013-178, zrušil směnečný platební rozkaz ve vztahu ke stěžovatelce pro nezákonnost kauzy směnky.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j. 6 Cmo 109/2016-191, zrušil rozsudek městského soudu, neboť stěžovatelčiny námitky, kterým městský soud vyhověl, měly být odmítnuty jako neodůvodněné. Městský soud, vázán právním názorem vrchního soudu, odmítl stěžovatelčiny námitky usnesením ze dne 5. 10. 2016, č. j. 7 Cm 43/2013-196, které následně potvrdil vrchní soud usnesením ze dne 21. 6. 2017, č. j. 6 Cmo 266/2016-219. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 Cdo 2779/2018-289, odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné - žalované peněžité plnění nepřevyšuje 50 000 Kč a nejde o žádnou ze zákonných výjimek přípustnosti dovolání.
Proti usnesením Nejvyššího soudu, vrchního soudu a městského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 3. 12. 2018 a navrhuje jejich zrušení, protože byla porušena její ústavně zaručená práva vlastnit majetek a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy postupovaly formalisticky a nesouladně s judikaturou Ústavního soudu, odmítnutím směnečných námitek jí neumožnily řádnou procesní obranu, odvolací soud nereagoval na stěžovatelčinu argumentaci a Nejvyšší soud nesprávně odmítl její dovolání jako nepřípustné ex lege. Zásah do práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že odmítnutím směnečných námitek a následným potvrzením nalézacího rozhodnutí získala vedlejší účastnice řízení exekuční titul.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
V dané věci bylo meritem sporu zaplacení směnečného penízu 48 000 Kč s příslušenstvím - jde tedy o tzv. bagatelní věc. Pro posouzení věci jako bagatelní je podstatná výše jistiny bez ohledu na výši jejího příslušenství či s ní související náklady řízení. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadená - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti by v případech, kdy je spor o bagatelní částky, bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio
iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelčina argumentace postrádá kýžený ústavně právní rozměr, neboť je pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do role další instance obecné justice, kterou rozhodně není. Podstatné v posuzované věci je, že stěžovatelka ve stanovené lhůtě nepodala řádně odůvodněné směnečné námitky a dostatečně konkrétní námitku nepravosti podpisu směnky vzala při ústním jednání zpět. Tomuto závěru obecných soudů nelze ničeho vytknout. K námitce nesprávného postupu Nejvyššího soudu lze uvést, že i v případě přípustnosti stěžovatelčina dovolání by nemohl být změněn závěr, že stěžovatelka nepodala řádné směnečné námitky. Postupoval-li by Nejvyšší soud protiústavně, měl by případný kasační výrok Ústavního soudu pouze akademický význam, neboť je prima facie zjevné, že stěžovatelčiny směnečné námitky postrádají konkrétnost odůvodnění, což v této fázi řízení již zhojit nelze.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu