ECLI:CZ:US:2018:4.US.3940.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3940/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti pana A. H., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, se sídlem Osadní 12A, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 11 Tdo 1172/2017-38, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 15. prosince 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí soudu, neboť jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
A. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. července 2016 sp. zn. 17 T 85/2015 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku (1. výrok) a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (2. výrok). Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. 10 To 301/2016 z podnětu odvolání státního zástupce rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2) tr. řádu ve výroku o vině pod bodem 1), dále v celém výroku o trestu, jakož i ve výroku o náhradě škody. Současně podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice ostrahou. Podle §259 odst. l tr. řádu trestní věc obviněného ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku, jímž byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, vrátil Okresnímu soudu v Trutnově k novému projednání a rozhodnutí.
Odvolání obviněného odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu dne 15. listopadu 2016 a jeho tehdejšímu obhájci Mgr. Tomáši Mařatkovi dne 11. listopadu 2016.
Dovolání, podané stěžovatelem dne 3. 2. 2017, bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 11 Tdo 1172/2017-38 jako podané opožděně.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že dovolací soud chybně posoudil běh lhůty pro podání dovolání a že mu bylo odepřeno právo na obhajobu.
Stěžovatel uvádí, že žádal o ustanovení nového obhájce dne 19. prosince 2016, když předchozímu obhájci Mgr. Mařatkovi vypověděl plnou moc pro nedůvěru a soud 1. stupně usnesením ze dne 16. ledna 2017 jeho žádosti vyhověl a ustanovil mu obhájce Mgr. Zdeňka Stránského. Stěžovatel měl tedy za to, že lhůta pro podání dovolání začala plynout až ode dne 16. ledna 2017.
Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostály své poučovací povinnosti, když jej poté, co dne 10. ledna 2017 podal dovolání, neupozornily, že se k jeho dovolání nepřihlíží, neboť nebylo podáno obhájcem.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona). Prostředkem k ochraně práv stěžovatele se přitom podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V citovaném ustanovení je vyjádřen jeden ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, a to její subsidiarita.
Jak plyne z komentářové literatury (Filip, J. a kol.: Zákon o Ústavním soudu: komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 556) i z předchozí judikatury Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 545/03 ze dne 3. 12. 2003, usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2474/14 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 947/14 ze dne 31. 3. 2014), vyčerpáním všech procesních prostředků se rozumí nejen jejich uplatnění a rozhodnutí o nich, nýbrž jejich uplatnění v souladu s procesními právními předpisy. Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dotčený prostředek k ochraně práv byl podán řádně. Za nepřípustný návrh je tudíž třeba považovat též situaci, kdy sice poslední prostředek k ochraně práv byl použit, avšak opožděně, takže musel být z tohoto důvodu odmítnut. V takovém případě je třeba stát na stanovisku, že orgán, který o takovém prostředku rozhodoval, nedostal příležitost zabývat se důvody jeho podání, a proto stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužil opravný prostředek, který měl k dispozici (podobně jako kdyby opravný prostředek vůbec nepodal).
V předmětné věci nastala právě tato situace, kdy stěžovatel sice využil procesní prostředek, kterým disponoval - dovolání [bez jehož podání není dodržena podmínka subsidiarity ústavní stížnosti a její přípustnosti - viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)], ovšem tento procesní prostředek použil opožděně, takže dovolání bylo Nejvyšším soudem po právu odmítnuto a nemohla tak být věcně přezkoumána jeho důvodnost. Ústavní soud proto nepokládá stěžovatelem podané dovolání za řádnou obranu proti napadenému odsuzujícímu rozsudku, která by byla způsobilá následně založit přípustnost ústavní stížnosti, neboť jak již bylo řečeno, opožděnost dovolání musí být z pohledu nepřípustnosti ústavní stížnosti posuzována shodně s případem, kdy dovolání nebylo podáno vůbec (srov. shodně též usnesení sp. zn. I. ÚS 1604/15 ze dne 13. 8. 2015).
S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud mohl zabývat pouze tím, zdali Nejvyšší soud nepochybil při odmítnutí dovolání pro opožděnost. Ústavní soud však musí konstatovat, že dovolací soud se v napadeném rozhodnutí otázkou včasnosti podaného dovolání zabýval dostatečně. Na závěrech vyslovených Nejvyšším soudem proto Ústavní soud neshledal žádné deficity dosahující ústavněprávní úrovně. Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadeným usnesením dovolacího soudu bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces či práva na obhajobu stěžovatele.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by Nejvyšší soud v posuzované věci postupoval v rozporu s ústavními pravidly.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto předložený návrh zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 1 písm. e), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu