ECLI:CZ:US:2018:4.US.4009.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4009/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Vladimíry Kalouskové, právně zastoupené JUDr. Dobromilou Markovou, advokátkou, se sídlem Bratranců Veverkových 2675, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. září 2017 č. j. 22 Co 247/2017-97 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. května 2017 č. j. 15 C 121/2016-67, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Josefa Kalouska, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2018, se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále též "okresní soud") bylo rozvedeno manželství stěžovatelky a dále jím bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil se přitom s názorem okresního soudu, že byly naplněny podmínky předpokladu rozvodu ve smyslu §755 odst. 1 občanského zákoníku a že ustanovení §755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku není možné v této věci aplikovat.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že návrh na rozvod manželství, uzavřeného dne 20. 7. 1974, podal manžel a ona s ním zásadně nesouhlasí. Má za to, že v průběhu dokazování nebyl napevno zjištěn rozvrat soužití manželů a nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, neboť kromě výslechu obou účastníků nebyly provedeny žádné další důkazy. V tomto směru argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94.
Stěžovatelka má za to, že postupem obou soudů došlo k zásadnímu zásahu do jejích ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na soudní ochranu.
IV.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její přípustnosti. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a tudíž podmínka plynoucí z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario byla splněna. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech statusových i dalších rodinněprávních přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. v otázce rozvodu manželství srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 778/02 ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 617/04 ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 158/05 ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 654/06 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 43/08 ze dne 31. 1. 2008; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty.
V judikatuře však nelze přehlédnout i jistý vývoj přístupu Ústavního soudu k dané problematice. Ústavní soud sice obecně vychází z výše uvedeného právního názoru, avšak možnost ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o rozvodu manželství striktně nevylučuje (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 678/04 ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/07 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 1024/07 ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 3342/15 ze dne 2. 2. 2016).
V souladu s tímto novějším přístupem se Ústavní soud domnívá, že nelze zcela předvídat všechny situace, které mohou v praxi (byť zcela výjimečně) nastat, a proto by prostor k přezkumu rozhodnutí obecných soudů neměl být ani v takových mimořádných případech zcela uzavřen. Kromě toho je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost plní řadu dalších funkcí, nejen funkci ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.
V.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou, avšak dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
Ústavní soud konstatuje, že jeho přezkumná pravomoc ve věcech rozvodu manželství je velmi zúžena, a koncentruje se pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, porušující ústavní principy soudního řízení, s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení. K takovému závěru však v posuzované věci nedospěl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala neúplně zjištěný skutkový stav věci, neboť obecné soudy nevyhověly jejím návrhům na doložení tvrzení, že manželství není nenapravitelně a trvale rozvráceno.
Ze soudních rozhodnutí plyne, že okresní soud vyslechl oba manžele a zjistil, že spolu již 15 let nebydlí, společně nehospodaří a tráví svůj volný čas po svém. To, že stěžovatelka pobývá občas s manželem v jedné z bytových jednotek ve S. neznamená, že manželé vedou společnou domácnost. Sama stěžovatelka tvrdí, že si obstarává všechny potřeby pro domácnost sama a společné finanční prostředky s manželem nemají.
Pokud jde o další důkazy navržené stěžovatelkou, okresní soud považoval tyto důkazy za nadbytečné, neboť i ze samotných výpovědí manželů lze skutkový stav prokázat dostatečně. Krajský soud se s úsudkem o nadbytečnosti dalších důkazů ztotožnil.
Skutkový stav byl obecnými soudy zjištěn z výpovědí obou účastníků řízení. Bylo prokázáno, že manželství je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a jeho obnovení nelze s ohledem na to, že manžel zcela vylučuje obnovení manželského soužití, očekávat.
Ústavní soud konstatuje, že nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými, který jako jediný by dokázal přivodit závěr o protiústavnosti napadených rozsudků. Námitky uplatněné stěžovatelkou jsou takového charakteru, že je lze označit za polemiku s hodnocením důkazů po věcné stránce, a to ve vztahu k otázce existence rozvratu manželství (§755 odst. 1 občanského zákoníku), a za nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů. Taková polemika však není způsobilá dovodit závěr o protiústavnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky, a proto její stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu