ECLI:CZ:US:2018:4.US.4142.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4142/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jaroslavou Martincovou Strnadovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Práce 2512, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, č. j. 8 Tdo 520/2017-124, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2016, č. j. 6 To 37/2016-7619, a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. ledna 2016, č. j. 69 T 1/2014-7418, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měl být zkrácen v právech zakotvených v čl. 8, 36 odst. 1 a 2, 37 odst. 3, 38 odst. 2, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, a odsouzen za to k trestu odnětí svobody v trvání devíti let do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti (výkonu advokacie) na deset let. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody 45 poškozeným ve výroku specifikované částky v celkové výši 162 909 623 Kč a 230 000 €; část poškozených byla se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele i státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. b) a 5 písm. a) trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání devíti let do věznice se zvýšenou ostrahou, k trestu zákazu výkonu advokacie na deset let a uložil mu povinnost nahradit škodu 42 v rozsudku uvedeným poškozeným příslušné částky, v souhrnné výši 155 233 823 Kč a 230 000 €; část poškozených byla se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání.
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti především namítá porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a namítá, že byl odsouzen pro 67 dílčích útoků a každý z nich sestával z řady úkonů v průběhů dlouhé doby (2000-2011). Poškození mu přitom poskytli peníze, a to i opakovaně na základě ústní domluvy, bez dokladů kolik bylo fakticky předáno, teprve později byly vyhotoveny směnky na částky navýšené o zhodnocení, nevyjadřující však skutečné množství poskytnutých peněz. Teprve ze směnek orgány činné v trestním řízení odvodily výši způsobené škody, neurčily však minimální výši a neposuzovaly ani občanskoprávní charakter transferu peněz. Soudy nezohlednily dlouhodobost finančních transakcí, tedy i možnou proměnlivost jejich výše; průběžně totiž docházelo ke slučování a změně výše jednotlivých půjček. Soudy nevyhodnotily vinu pro každý jednotlivý dílčí útok, ale na základě pravděpodobného modu operandi; tedy nepřípustně z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz Saunders ca Spojené království 1986 č. 19187/91; Barbera, Messegue a Jabardo ca Španělsko, č. 10590/83, Vassilios Stauropoluos ca Řecko, č. 35522/04). Soudy rovněž nevyjasnily rozsah, v němž byly poskytnuté prostředky zálohou za právní služby a kolik činila částka určená k úhradě závazků klientů; přetrvávající pochybnosti tak prokazují porušení zásady vyhledávací i zásady in dubio pro reo.
Podle stěžovatele byla také porušena zásada presumpce neviny a požadavek na jednoznačné prokázání viny. Po rozhodnutí nalézacího soudu zůstaly velké pochybnosti, zda stěžovatel finanční prostředky od poškozených vůbec získal, pod jakou záminkou je měl vylákat a zda byl schopen svým závazkům dostát, zda údaje na směnkách jsou jen vyčíslením zhodnocení nebo součtu zbytku jistiny a zhodnocení. V prvním případě by nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu podvodu, bylo-li vráceno vše kromě zhodnocení, což potvrzují i výpovědi poškozených, kteří uvedli, že takovou částku stěžovateli ani nepředali. Podle návětí výroku o vině měl stěžovatel peníze vylákat pod falešnou záminkou jejich zhodnocení, nebylo však vyvráceno, že šlo zčásti také o prostředky určené na zakládání společností. Stát, který nese důkazní břemeno, tak do rozhodnutí vnesl pochybnosti, jež nelze vykládat v neprospěch obžalovaného (viz judikatura Ústavního soudu S 7/2009, ÚS 247/2009, ÚS 144/2008).
Dále stěžovatel namítá porušení zásady zákonného procesu - soudy nezkoumaly naplnění zákonných znaků u všech dílčích útoků (viz R 3/2001), a protože nepřihlédly ke všem specifikům a věc hodnotily automaticky, porušily soudy zásadu volného hodnocení důkazů a jejich pravdivosti. Směnky měly zajišťovací charakter a nebyly dokladem o provedené transakci (její výši). Podle stěžovatele si tak soudy učinily závěry předem jen na základě pohledávek uplatněných v insolvenčním řízení vedeném proti stěžovateli, uvěřily nepřesvědčivým výpovědím poškozených, které následně vyhodnotily v neprospěch a k tíži stěžovatele. Rovněž mělo dojít k deformaci důkazu - skutková zjištění z provedených důkazů nevyplývají (viz ÚS 89/2007) - proti stěžovateli svědčí jen směnka, výpovědi poškozených a nic víc, a proto jde jen o tvrzení proti tvrzení. Soud neprověřil význam jednotlivých důkazů a neprovedl ani dokazování klientskými spisy, tedy opomenul důkazy.
Stěžovatel odkazuje na trestněprávní judikaturu, podle které je znakem naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu jednání před transferem majetkové hodnoty, ne však poté. Protože soudy neurčily ani kdy došlo k jednotlivým transferům, není možné dovodit naplnění tohoto znaku. Prokázáno nebylo ani, kolik peněz měl stěžovatel převzít, chybí tedy i relevantní znak objektivní stránky trestného činu - následek jednání, který má vliv na hodnocení společenské škodlivosti. Je proto otázkou, zda každý dílčí útok splňuje všechny znaky trestného činu podvodu. Nevypořádání se s touto stránkou věci je porušením principu požadujícím přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí.
Soudy měly rovněž porušit zásadu subsidiarity trestní represe, neboť nezvážily ústavní judikaturu, která nepřipouští řešení civilních vztahů prostředky trestního práva. Podle stěžovatele je totiž věcí samotného účastníka občanskoprávních vztahů, aby dbal na ochranu svých práv, postupoval obezřetně, opatrně a uskuteční-li nejistý obchod, pak se musí s důsledky nejistoty sám vypořádat.
Stěžovatel také namítl pochybení spočívající v tom, že ač on sám nezapříčinil žádné průtahy v řízení, došlo k nim, a to již v průběhu přípravného řízení (svědci nejprve podávali vysvětlení a pak teprve později byly opakovaně provedeny jejich výslechy). Hlavní líčení pak byla započata až po čtyřech letech od sdělení obvinění, pravomocné rozhodnutí bylo vydáno až po šesti letech. Nepřiměřené překročení doby k projednávání věci se však soudy nesnažily kompenzovat přiměřeným snížením uloženého trestu.
Závěrem stěžovatel namítá, že ačkoliv uplatnil celou řadu dovolacích námitek podřaditelných pod ustanovení §265b (odst. 1) písm. g) trestního řádu a tvrdil i porušení ústavních práv a zásad trestního řízení, Nejvyšší soud jeho námitky nepřijal, a tím dal najevo, že nepřipouští jejich meritorní přezkum, bez ohledu na závažné důsledky pro spravedlivé rozhodnutí (viz nález sp. zn. I. ÚS 180/2003). Nejvyšší soud tedy neposuzoval jeho dovolání z hlediska zachování ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces.
Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky stanovené v §125 trestního řádu, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto "hodnocení přehodnocovat", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz například nález sp. zn. IV. ÚS 23/93, vše na http://nalus.usoud.cz). Je totiž úkolem obecných soudů, aby zkoumaly, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle.
Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, opravných prostředků i replik stěžovatele a státních zástupců. Zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným a odsouzen proto, že zneužíval dobré jméno advokáta a své advokátní kanceláře a vylákal v 67 případech úmyslně, pod falešnou záminkou výhodného zhodnocení, úročení či realizace právních služeb, které nehodlal provést, finanční prostředky v celkové výši 248 392 436 Kč. Jak je dále patrné, stěžovatel v ústavní stížnosti, ač kvalifikovaně, přesto opakovaně, tvrdí stejná pochybení soudů, jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolání a dovolání. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávné hodnocení provedených důkazů, jejich špatný výběr a vadné posouzení všech relevantních okolností věci, vedlo k jeho nespravedlivému odsouzení.
Z napadených rozhodnutí se však podává jiný obraz věci, než jak jej stěžovatel předestřel v ústavní stížnosti. Nalézací i odvolací soud konstatovaly, že poškození v drtivé většině případů uvedli, že částky (zjištěné ze směnek) odpovídají tomu, co stěžovateli poskytli, ať jako půjčku, platbu, úschovu či jiný právní institut, který stěžovatel sám navrhl jako právní ukotvení převodu peněz. Směnky byly vystaveny skutečně dodatečně, poté, co proběhla řada peněžních transakcí mezi stěžovatelem a jednotlivými poškozenými, a poté, kdy se poškození marně domáhali po stěžovateli vrácení dlužných peněz. Z provedeného dokazování rovněž vzešel poznatek, že peníze nebyly užity k účelu, pro který byly stěžovateli poskytnuty. Stěžovatel tak získával peníze od svých klientů a známých, přitom pro některé představovala poskytnutá částka podstatnou část jejich majetku, případně šlo o prostředky v tak zásadním objemu, že jejich nevrácení vedlo poškozené do velmi tíživých a složitých osobních situací. Uvedená jištění soudů vylučují existenci pochybností, které by byly sto moderovat zjištění o závažnosti jednání stěžovatele, naopak prokazují, že skutkový stav byl, byť s tím stěžovatel polemizuje, zjištěn bez důvodných pochybností a nebyla proto prolomena zásada in dubio pro reo.
Způsob, jakým soudy provedly a vyhodnotily důkazy, odpovídá požadavkům na volné hodnocení důkazů na základě vnitřního přesvědčení jednotlivě i v souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu) a dostatečně vylučuje tvrzení stěžovatele o porušení nejen zásady volného hodnocení důkazů, ale i presumpce neviny a zákonného procesu. Rozsudky nalézacího a odvolacího soudu jsou v tomto smyslu odůvodněny přesvědčivě, dostatečně a přezkoumatelně. K tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně a interpretovaly je v jeho neprospěch, Ústavní soud rovněž poznamenává, že jeho úkolem není vyřešit, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, ale pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces (viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk ca Švýcarsko, č. 10862/84).
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele ani u tvrzené námitky "deformace důkazů", uvádí-li stěžovatel, že proti jeho tvrzení stála pouze směnka a výpovědi poškozených. Stejně jako k otázce presumpce neviny, ve vztahu k údajně nevyjasněnému údaji na směnkách, lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudků, mimo jiné i na úvahu nalézacího soudu na str. 96 rozsudku, že stěžovatel "... by nejen jako svéprávný občan, ale zejména zkušený právník nepodepsal směnky na vyšší částky, než které skutečně od poškozených převzal". Z odůvodnění rozsudků je přitom dále zjevné, že směnkami kryté závazky stěžovatele nevznikly jednorázovou půjčkou či předáním peněz za účelem poskytnutí právní služby, ale že mezi stěžovatelem a poškozenými probíhaly finanční transakce mnohdy opakovaně, stěžovatel část svých závazků vyrovnal, a směnky tak jen deklarovaly skutečnou výši závazku k tomu kterému konkrétnímu dni ve vztahu k příslušnému poškozenému. Nelze proto za deformaci důkazu považovat, jestliže soudy vyvodily z existence splatné směnky a výpovědí poškozených, kteří osvětlili za jakých okolností a pro jaké důvody stěžovateli peníze poskytli, závěry o přímém úmyslu stěžovatele obohatit se. Ústavní soud je proto přesvědčen, že obecné soudy tento závěr zjistily v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci samé. Soudy se důkladně zjišťovaly nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, a to i v rámci řízení o opravných prostředcích; stěžovatelův nesouhlas je tak jen pouhou polemikou, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
Není možné přisvědčit ani tvrzení o možném opomenutí důkazu - neprověření spisů jeho klientů pro posouzení rozpracovanosti jednotlivých případů. Opomenutí důkazů nastane za situace, kdy účastník v rámci svého práva na spravedlivý proces navrhne důkazy, které by mohly svědčit v jeho prospěch, a obecné soudy je neprovedou ani nesdělí, proč tak učinily (například nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 či II. ÚS 2172/14, vše k nalezení na http://nalus.usoud.cz). Nezbytným požadavkem je, že účastník musí řádně navrhnout důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení (viz sp. zn. II. ÚS 663/2000). V projednávaném případě však z ničeho nevyplývá, že by stěžovatel provedení takových důkazů skutečně navrhl a že by po soudu požadoval jejich provedení. To je patrné především z jeho odvolání, v němž sice uvedl, že "soud si ... i když to stěžovatel v určité fázi navrhoval, nenechal předložit předmětné klientské spisy, aby mohl posoudit, v jakém byly stádiu rozpracovanosti...", nevytýká soudu, že neprovedl důkaz a nijak ani nezpochybňuje tvrzení soudu v odůvodnění rozsudku, že "[p]o provedeném dokazování neměly strany další důkazní návrhy" (str. 95). Stěžovateli tedy nic nebránilo navrhnout takový důkaz, pokud tak ovšem neučinil, nelze dodatečně předkládat jiné tvrzení a účinně se dovolávat porušení tohoto práva.
Subsidiaritou trestní represe se soudy rovněž zabývaly podrobně a opakovaně. Například Vrchní soud v Olomouci na str. 60-62 svého rozsudku s odkazem na relevantní judikaturu (Ústavního soudu i Nejvyššího soudu) uvedl, že v případech společensky škodlivých činů nelze vyloučit trestní odpovědnost, není-li uplatnění práva podle jiných právních předpisů postačující. Protože právě jednání stěžovatele zásadním způsobem vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů a současně naplnilo všechny znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu (podvodu), je aplikace trestního práva v projednávané věci namístě. Soukromoprávní vztahy mohou být předmětem výhradně soukromoprávního řešení právě jen tehdy, nenastanou-li okolnosti, které předvídá čl. 39 Listiny, tedy že v jejich rámci nenastalo jednání presumované (reprobované) trestním právem.
Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné zmiňuje (č. l. 48), že stran skutku pod bodem 1 bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno dne 26. června 2012, stran skutku pod bodem 3 až dne 1. října 2014. Soud se tedy zabýval lhůtami, v nichž byly jednotlivé věci projednávány, byť s ohledem na v odvolání tvrzené promlčení některých skutků. Soud nalézací i odvolací při rozhodování o výši trestu zohlednily především závažnost jednání stěžovatele (výši způsobené škody), Vrchní soud v Olomouci přihlédl rovněž ke zneužití dobrého jména advokáta, tedy osoby, jež má povinnost hájit zájmy poškozeného (§209 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku). Za této situace soudy dovodily přiměřenost trestu při samé horní hranici trestní sazby (5 - 10 let). Je tedy otázkou, do jaké míry měly soudy přihlédnout k době řízení, která odpovídala závažnosti a složitosti věci, vyjádřené i tím, že pro některé skutky bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele až po podání obžaloby. Za dané situace nepovažuje Ústavní soud tvrzení o porušení zásady urychleného projednání bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny, §2 odst. 4 tr. řádu) a nepřiměřenosti trestu s ohledem na závažnost stíhaného jednání stěžovatele za důvodnou a zkracující jej v jeho zaručených právech na spravedlivý proces.
Právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje jednotlivci přímé a bezprostřední právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale poskytuje mu jistotu na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Porušení těchto práv tak Ústavní soud nezjistil ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se podrobně zabýval dovolacími námitkami a srozumitelně vysvětlil, proč je nebylo možné podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) trestního zákoníku.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím je tedy zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž obecné soudy dospěly, tím však Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je podle náhledu Ústavního pouhou polemikou se závěry obecných soudů a nesouhlasem s jejich rozhodnutími, která jsou však odůvodněna v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, proto na ně lze zcela odkázat. Je přitom pochopitelné, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími, která mají významný dopad na jeho život, jeho ústavní stížnost však důvodná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu