ECLI:CZ:US:2018:4.US.531.18.1
sp. zn. IV. ÚS 531/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Marcely Pavlíčkové, zastoupené Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 32 Cdo 4607/2017-297, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 69 Co 438/2016-257, Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 5. 2016, č. j. 13 C 275/2013-176, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, a dále Hypoteční banky, a. s., sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Hypoteční banka, a. s. (dále "vedlejší účastnice"), se žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení jistiny 1 990 484,80 Kč, úroků 507 688,02 Kč, úroků z prodlení 253 378,59 Kč a poplatků 8900 Kč, to vše podle stavu ke dni 26. 8. 2013. Žalovaná částka vyplývala ze smlouvy o úvěru č. 5500/231957-01/08/01-001/00/R ze dne 9. 2. 2009. Dluh stěžovatelka řádně nesplácela, a proto jej vedlejší účastnice zesplatnila ke dni 26. 7. 2013.
Obvodní soud pro Prahu 5 uložil stěžovatelce rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 13 C 275/2013-176, povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1 990 484,80 Kč na jistině, 516 588,02 Kč na příslušenství k datu 26. 8. 2013 včetně, úroky 6,29 % ročně z jistiny 1 990 484,80 Kč od 27. 8. 2013 do zaplacení, úroky z prodlení 8,05 % ročně z jistiny 1 882 808,90 Kč od 27. 8. 2013 do zaplacení, řízení ohledně zaplacení částky 253 378,59 Kč s úroky z prodlení zastavil a přiznal vedlejší účastnici náklady řízení 73 644,80 Kč. Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 69 Co 438/2016-257, rozsudek nalézacího soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 32 Cdo 4607/2017-297, odmítl stěžovatelčino dovolání.
Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že právo vedlejší účastnice není promlčeno, bylo prokázáno, že vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce úvěr, která jej čerpala - finanční prostředky byly zaslány na účty označené stěžovatelkou, ta však dluh nesplácela, a proto byl tzv. zesplatněn. Z výsledků prověřování a usnesení Policie České republiky o odložení věci ze dne 3. 11. 2015 bylo zjištěno, že stěžovatelka čerpala úvěr na koupi nemovitosti své sestry ve snaze jí pomoci se zaplacením dluhů. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl zejména k závěru, že stěžovatelkou vznesené otázky hmotného a procesního práva nejsou způsobilé založit přípustnost jejího dovolání, neboť již byly řešeny v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu nebo na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Proti všem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 8. 2. 2018 a navrhuje jejich zrušení, rovněž navrhuje odklad jejich vykonatelnosti. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 1 Ústavy České republiky. Zásah spatřuje v postupu obecných soudů při rozhodování o provedení stěžovatelkou navržených důkazů, zejména v neprovedení výslechů, namísto kterých se obecné soudy spokojily se závěry vyplývajícími z trestního spisu Policie České republiky. Stěžovatelka namítá, že byla při uzavírání smluv uvedena v omyl zprostředkovatelem, nevěděla o dalším závazku své sestry vůči panu B., k jehož uspokojení neměl být úvěr čerpán. Stěžovatelka je přesvědčena, že někdo manipuloval s jednotlivými listy kupní smlouvy týkající se nemovitosti stěžovatelčiny sestry, zejména mělo být změněno číslo účtu, na který měly být poukázány finanční prostředky. Podpis příslušných dokumentů probíhal pod velkým časovým tlakem, který vyvolal zprostředkovatel pan B. Stěžovatelku nenapadlo kontrolovat správnost čísla účtu v návrhu na čerpání úvěru, neměla z úvěrové smlouvy žádný prospěch, a proto není možné připustit, aby v důsledku omylu byla povinna plnit závazek z úvěrové smlouvy. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy neprovedly samostatné hodnocení důkazů a jen odkázaly na závěry vyšetřování orgánů činných v trestním řízení. Závěr odvolacího soudu, že stěžovatelka jakožto spotřebitel se má zajímat o svá práva a vyžádat si potřebné informace, je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu i společenskou praxí.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Postup v soudním řízení, zjišťování, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, pokud jsou závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle, což však Ústavní soud v této věci neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi k předloženým právním otázkám a správně dospěl k závěru, že některé otázky nejsou pro posuzovanou věc relevantní.
Stěžovatelčina argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména v rozsudcích nalézacího a odvolacího soudu, řádně odůvodněny. Není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. Odvolací soud doplnil skutková zjištění, která vyvrátila tvrzení stěžovatelkou o manipulaci s kupní smlouvou, úvěrovou smlouvou a o skutečnosti, že byla uvedena v omyl; dokazování provedly obecné soudy ústavně konformním způsobem a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. V rámci civilního procesu je možné dokazovat i obsahem trestního spisu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3814/14) a je na uvážení obecného soudu, zda provede i další dokazování.
Na ochranu spotřebitele je kladen důraz v legislativě, judikatuře i právní praxi; její pojetí však nelze vnímat jako bezbřehé (paternalistické), jak se stěžovatelka domnívá. Stěžovatelka prokazatelně uzavřela s vedlejší účastnicí úvěrovou smlouvu a iniciovala čerpání finančních prostředků z poskytnutého úvěru. Jakým způsobem následně naložila s finančními prostředky, je pouze její odpovědnost. Stěžovatelkou naznačená trestněprávní rovina byla vyvrácena orgány činnými v trestním řízení v usnesení o odložení věci ze dne 3. 11. 2015. Je nutné zdůraznit, že byla-li by stěžovatelka uvedena v omyl při uzavírání kupní smlouvy a úvěrové smlouvy, tak by to nebylo v důsledku jednání vedlejší účastnice, a proto nelze spravedlivě zprostit stěžovatelku občanskoprávní odpovědnosti za poskytnutý úvěr.
Postupem obecných soudů nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky vlastnit majetek ani právo na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Domáhá-li se stěžovatelka odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak by byl takový postup možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal k meritornímu přezkumu; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)] - je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu